Jomkipurská válka: Boj o přežití a izraelské vystřízlivění
Navzdory varování tajných služeb i pohybům egyptských a syrských jednotek, málokdo čekal v září 1973 vypuknutí války. Na den smíření se však přes hranice přihnalo peklo a Izrael čekala zkouška ohněm a boj proti přesile. Jak se židovskému státu podařilo ubránit?
Na Golanských výšinách se ráno 6. října 1973 nacházely dvě tankové brigády, 188. a 7. (celkem 177 tanků, avšak přímo na purpurové linii jen 42), dále 31. výsadková brigáda, 1. pěší brigáda Golani a 11 baterií samohybného dělostřelectva. Vrchním velitelem těchto krycích sil byl generál Rafael „Raful“ Ejtan, ale přímo „na čáře“ velel plukovník Jicchak Ben Šoham, stojící v čele 188. obrněné brigády.
Proti nim se na druhé straně purpurové linie seřadily do útočné sestavy tři syrské pěší divize (5., 7. a 9.) a za nimi ve druhém sledu dvě tankové divize (1. a 3.), které měly společně k dispozici přibližně 1 400 tanků (z toho 276 těsně za purpurovou linií), 60 000 mužů a ne méně 800 děl. Celkový nepoměr sil byl tedy obrovský a názorně vypovídá o sebejistotě izraelského velení.
Syrským vojskům velel generál a zároveň ministr obrany Mustafa Tlas. Ve 13.45 (tedy minimálně o čtyři hodiny dřív, než uvádělo varování poskytnuté Mossadem) pozorovatelé na hoře Hermon hlásili, že syrští dělostřelci začali odstraňovat ze svých postavení maskovací sítě. Deset minut poté se na izraelská postavení snesl uragán dělostřelecké palby (odhaduje se, že na pozice IDF dopadlo za pět minut 25 000 nábojů). Současně zaútočilo na různé vojenské cíle na Golanských výšinách i syrské letectvo a masa tanků se přesně ve 14.00 převalila přes purpurovou linii.
Peklo na Golanech
Tankové osádky 188. brigády se pokoušely palbou z předem připravených postavení (střeleckých ramp) syrský nápor zastavit, ale ocitly se v zoufalé situaci. Syřané i přes velké ztráty nezastavovali, a dokonce pokračovali v postupu i po setmění. To způsobilo v řadách tankistů IDF šok, umocněný tím, že sovětské T-55 a T-62 ve výzbroji syrské armády disponovaly optikou pro boj v noci. Tanky Šo‘t kal takto vybaveny nebyly, velitel měl pouze infračervený dalekohled a řidič brýle, ale ty většina osádek nechala na základně v domnění, že boje s příchodem noci skončí. Díky tomu se podařilo Syřanům druhý den okupovat většinu území jižní poloviny Golanských výšin a na některých místech se dokonce přiblížili na dohled ke Galilejskému jezeru a k mostům přes řeku Jordán.
Celá 188. brigáda byla téměř úplně vyhlazená, její velitel Ben Šoham 7. října padl při obraně Nafehu (hlavního velitelství IDF na jižních Golanech) a ze 7. tankové brigády zůstala bojeschopná už jen část tanků (hlavně na severu), kterým ale docházelo palivo a munice.
Ministr Dajan se 8. října nervově zhroutil, Golda Meirová zvažovala využití jaderných zbraní a velitel severního vojenského okruhu generál Jicchak Chofi dokonce připravoval plán na ústup sil IDF z celých Golan. Naštěstí zhruba po deseti hodinách od vypuknutí bojů začaly na frontu postupně přicházet první tankové zálohy IDF (čili za čtvrtinu času odhadovaného k provedení mobilizace a přesun – díky prázdným komunikacím ve svátek Dne smíření). Syrský postup se nakonec podařilo 10. října definitivně zablokovat také díky téměř sebevražedným útokům IAF.
Krize na Sinaji
U Suezského průplavu panovala také vážná situace, i když méně kritická než na Golanech. Podél průplavu stály čtyři tankové brigády (8., 14., 401. a 460.) s celkem 290 tanky, pěší brigáda Harel, mechanizovaná pěchota a parašutisté, jakož i 436 záložníků jeruzalémské brigády, rozmístěných v jednotlivých opěrných bodech. Celé obranné linii velel generál Šmuel Gonen.
Na západním břehu průplavu se shromáždily dvě egyptské armády (2. a 3.), v jejichž sestavě se nacházelo osm divizí s 1 700 tanky, 2 000 obrněnými vozy, 4 000 děly. Sadatovy síly také podpořily spojenecké kontingenty ostatních arabských států (Alžírska, Libye, Maroka, Súdánu, Kuvajtu a Tuniska). Celému útočnému uskupení velel generál Šazlí. Stejně jako na Golanech i zde těsně před druhou hodinou odpoledne začala masivní dělostřelecká příprava a na cíle v zóně průplavu vzápětí zaútočilo letectvo. Posléze na gumových člunech překonala průplav za volání „Alláhu akbar!“ první vlna egyptské pěchoty vybavené protitankovými zbraněmi a hned za ní ženisté, kteří začali vytvářet průchody přes pískový val na východním břehu a klást pontonové mosty přes průplav.
Během 24 hodin již na předmostí operovalo dostatečné množství tanků a pěchoty k odražení prvních nekoordinovaných izraelských protiútoků, majících za cíl pomoci obklíčeným posádkám opěrných bodů. Naštěstí pro Izraelce egyptský plán předpokládal postup do vnitrozemí Sinaje pouze do hloubky několika kilometrů. Takže i když oddíly IDF přišly za prvních 24 hodin téměř o polovinu všech tanků (většinou zničených protitankovými střelami nesenými egyptskými pěšáky a commandos), jejich obranná linie se nerozpadla.
Zásahy supervelmocí
Sovětský svaz měl od počátku poměrně dobrou představu, o co se jeho arabští spojenci pokoušejí (nad Blízkým východem křižovaly jeho dva nové satelity Kosmos), a proto zástupci Moskvy v Radě bezpečnosti OSN nejprve novou „izraelskou agresi“ neodsuzovali, a dokonce ani netrvali na okamžitém zastavení palby jako v roce 1967. Naopak záhy po vypuknutí konfliktu začal plynule fungovat sovětský letecký most, který zásoboval bojující arabské armády potřebným válečným materiálem. Na moře také vypluly zásobovací lodě a již 11. října první z nich dorazily do syrských přístavů.
Američané naproti tomu dost dlouho tápali v temnotě a státní tajemník Henry Kissinger se ještě večer 8. října domníval, že další totální izraelské vítězství je za dveřmi. Druhý den však nic nesvědčilo o blízkém kolapsu arabských armád, a když nový izraelský velvyslanec v USA Simcha Dinic 9. října potvrdil Kissingerovi, že židovský stát ztratil za dva a půl dne bojů 14 letadel Phantom a více než 500 tanků a že se blíží ke kritickému nedostatku jakékoliv munice, Kissinger bez zaváhání přislíbil dodávky vojenského materiálu. Ty nakonec dorazily do Izraele 14. října. Američané také neprodleně vyslali nad Blízký východ svá špionážní letadla Lockheed SR-71 Blackbird, aby si mohli sami vytvořit úsudek o vývoji vojenské situace v oblasti.
Bod obratu
Ta se mezitím začala pomalu a za cenu velkého úsilí i obětí obracet ve prospěch Izraele. Katastrofický vývoj na Golanech se podařilo zvrátit a už 12. října izraelské obrněné kolony postoupily tak hluboko do Sýrie, že síly IDF mohly svým dalekonosným dělostřelectvem ostřelovat Damašek. Zabránit jim v tom nedokázal ani příchod posil dalších arabských států, jmenovitě Iráku a Jordánska, které sice odvážně, ale nekoordinovaně a bez součinnosti se syrskou armádou napadaly pravé křídlo izraelského výběžku. Asad proto vyslal Sadatovi zoufalé poselství, aby v duchu „arabské solidarity“ vydal na Sinaji rozkaz k velké egyptské ofenzivě a donutil tak Izraelce přerušit jejich postup na syrské hlavní město.
Sadat souhlasil a přikázal Šazlímu přepravit na západní břeh všechny zbývající rezervy. Dne 14. října Egypťané zahájili se 780 tanky útok směrem k průsmykům Mitla a Gidi. Izraelci, kteří proti nim mohli nasadit zhruba 750 tanků, se na toto střetnutí, které se stalo největší tankovou bitvou od Kurska v létě 1943, náležitě připravili. Během několika hodin boje Egypťané přišli o 260 tanků, 200 dalších obrněných vozů a asi 1 000 padlých a raněných a ve zmatku ustupovali zpět k průplavu.
Na základě tohoto vítězství (IDF odepsala jenom 20 tanků) Elazar povolil záložním divizím pokus o odvážný přechod „do Afriky“ severně od Velkého hořkého jezera (začal o dva dny později za cenu intenzivních bojů v oblasti zamýšleného přechodu u takzvané Čínské farmy). Ve svém důsledku nakonec přinesl ovoce v podobě obklíčení celé 3. egyptské armády.
Přetahování o příměří
Šokované egyptské vrchní velení nejprve odmítalo uvěřit, že na západním břehu průplavu operují izraelské tanky, a jelikož vyslalo všechny své zálohy do útoku 14. října, nemělo je čím zastavit. Za této situace si Sadat uvědomil, že mu vítězství uniká mezi prsty, a proto 20. října požádal Leonida Brežněva o co nejrychlejší prosazení příměří na půdě OSN.
Díky tomu se USA a Sovětský svaz i přes globální politiku uvolňování napětí (détente) dostaly kvůli konfliktu na Blízkém východě na pokraj přímé vojenské konfrontace. Sovětský svaz totiž chtěl z důvodu stále reálnější možnosti porážky Sýrie a Egypta co nejrychleji prosadit zastavení palby, zatímco USA se naopak snažily podobný krok co nejvíce oddálit. První příměří bylo po jistých průtazích dohodnuto na 22. října (rezoluce OSN č. 338), ale ani jedna z válčících stran jej nehodlala dodržovat. Sověti proto uvedli do pohotovosti své výsadkářské jednotky v NDR a hrozili, že přímo vojensky zasáhnou do konfliktu na straně Arabů. Američané v odpovědi na tyto výhrůžky Kremlu zvýšili pohotovost svých strategických sil, 82. výsadková divize se měla připravit na přesun na Blízký východ a 6. americkou flotilu ve východním Středomoří měla posílit ještě jedna letadlová loď. Za těchto okolností pak Izrael, Egypt a Sýrie 24. října souhlasily s druhým zastavením palby, které již bylo dodržováno.
Poslední oběť
Válka z roku 1973 se stala dosud poslední „plnohodnotnou“ arabsko-izraelskou válkou a z několika hledisek představuje významný bod zlomu v dějinách Blízkého východu. Pro izraelskou veřejnost byl neočekávaný útok bez varování vlastními zpravodajskými službami obrovským šokem a jako studená sprcha zapůsobily i velké materiální a lidské ztráty (IDF přišly o 840 tanků a 130 letadel, padlo celkem 2 838 vojáků a 8 800 utrpělo zranění). Navíc „vítězství“ IDF mělo daleko do jednoznačných triumfů v minulých konfliktech, neboť Syřané 24. října víceméně úspěšně blokovali další postup směrem na Damašek a Egypťané stále ovládali celý východní břeh průplavu.
Na povrch později vypluly i nepříjemné pravdy o Amanu a také velení IDF muselo důkladně přehodnotit své priority ohledně důležitosti a vyváženosti jednotlivých zbraňových systémů. Golda Meirová se po „vítězné“ válce potýkala v důsledku polovičatých rozhodnutí své vlády z rána 6. října s rostoucí nedůvěrou izraelské veřejnosti a 11. dubna 1974 nakonec odstoupila z funkce. Do propadliště dějin se také odporoučela představa o nízké bojové hodnotě arabských armád. Egypťané i Syřané bojovali i přes utržené ztráty (Sýrie přišla o 1 200 tanků a 118 letadel a zahynulo 3 100 vojáků, Egypt odepsal 1 100 tanků a 223 letadel a padlo více než 5 000 egyptských vojáků) velice houževnatě a statečně. Došlo tak k obnovení arabské cti ztracené při katastrofální porážce roku 1967.
Ten, kdo nakonec jako jediný dosáhl všech svých cílů, byl Sadat, když v mírových jednáních docílil návratu Sinaje do egyptských rukou výměnou za oficiální uznání Izraele. Prezident se však naplnění svého díla nedočkal, neboť 6. října 1981, v den osmého výročí operace Badr během slavnostní vojenské přehlídky v Káhiře podlehl atentátu skupiny muslimských fundamentalistů, nesouhlasící s mírovým vývojem. Stal se tak vlastně poslední obětí války ze Dne usmíření.
