Osminohý potápěč: Vodouch stříbřitý je jediným pavoukem žijícím pod vodou

Vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica) je nenápadný pavouk s tmavohnědou hlavohrudí a šedým zadečkem. O co méně mu však příroda nadělila na vzhledu, o to zajímavější je jeho životní styl a způsoby. Už jen to, že dospělí samečci jsou asi o 30 % větší než samice, je pro pavouky velice atypické – délka těla samice je okolo 10 mm, u samců zhruba 15 mm. Důvodem velikostní dominance samců je zřejmě fakt, že jsou aktivnější při obstarávání potravy a takový lov pod vodou vyžaduje větší sílu pro překonávání odporu vody a vztlaku. V mokrém životním prostředí se vodouchům spodní strana hlavohrudi a u samic celý zadeček lesknou stříbrnou vrstvičkou vzduchu. Odtud pochází název druhu „stříbřitý“. Nejen kvůli této „změně barvy“ se z jinak obyčejného pavouka stává pod hladinou skutečně výjimečný tvor.

Stavba „automatu na vzduch“

Vodouši si vyvinuli svérázný plavecký styl – na volné vodě obratně a poměrně svižně plavou břichem vzhůru pohyby svých osmi nožek. Preferují však lezení po vodní vegetaci či po dně. Na pobyt ve vodním prostředí není vodouch nijak zvlášť přizpůsoben a stejně jako ostatní pavouci potřebuje k životu atmosférický vzduch. Aby mohl pod vodou žít a lovit, staví si ve vodních rostlinách síťové útvary, do nichž na svém jemně ochlupeném zadečku postupně dopravuje zásobu vzduchu z hladiny. Napřed vytvoří pod vodou horizontální pavučinu a natáhne k hladině vodící vlákna. Pak začne nosit vzduch. Nabírá jej tak, že vysune konec zadečku a překřížené zadní nohy nad hladinu a do chloupků zachytí vzduchovou bublinu, kterou po vodícím vlákně dopraví pod připravenou síť a uvolní ji třením nožek. Vytvoří tak pod vodou malý keson, který funguje jako pavoučí „akvalung“.

TIP: Malí lovci s obří silou aneb Mravenci, kteří udrží až šest tisíckrát víc než sami váží

Vzhledem k tomu, že bublinu vzduchu dělí od vody jen pár pavoučích vláken, je možná vzájemná výměna plynů mezi kesonem a plyny rozpuštěnými v okolní vodě. Pokud pavouk spotřebuje kyslík ve zvonu pod úroveň, která se vyskytuje ve vodě, kyslík se mu z ní opět doplní a oxid uhličitý se, v případě jeho vyššího parciálního tlaku vůči okolní vodě, naopak vylučuje. Čas od času si pavouk do kesonu přece jen přinese novou bublinku z hladiny.

Svatební komnata i zimní úkryt

Vodouch dokáže keson zkonstruovat překvapivě rychle. Nejdéle, přibližně čtyři až pět minut, mu trvá příprava pavučiny. Pro vytvoření dostatečné vzduchové bubliny doputuje k hladině jen zhruba 6–8 krát. Pro vodouchy, které jsem pozorovala, byla spouštěcím mechanismem pro vystavění kesonu nabídnutá potrava. V jiném případě pak pocit ohrožení ve společenské nádrži s různými podvodními obyvateli.

Stavba vydrží pavoukovi řádově týdny i měsíce. Ve vzduchovém doupěti, obvykle velikém asi jako lískový ořech, přijímá potravu, svléká se, páří i klade vajíčka. Dokonce zde i přezimuje – na sklonku podzimu zpevní doupě novými vlákny a uzavře se v něm na celou zimu. Svůj bizarní úkryt nejraději buduje mezi vodním rostlinstvem, ale dokáže ho vytvořit třeba i mezi kameny.

Lovec a kořist

Voudoši jsou výborní lovci. Především pak samečci, kteří jsou větší a silnější. Okolo kesonu si pavouk natáhne signální vlákna, díky nimž má přehled o potenciální kořisti v okolí – podobně jako suchozemští pavouci. Hmat představuje pro všechny pavouky nejspolehlivější smyslový orgán. Oproti tomu zrak je u vodouchů, stejně jako u většiny jiných druhů, slabý. Na lov vyráží aktivně v noci a jejich kořistí se stávají larvy vodního hmyzu, drobní korýši či bezobratlí. Oblíbenou potravou je hojná beruška vodní – zhruba centimetr dlouhý korýš našich stojatých i mírně tekoucích vod. Stříbřití lovci ale dokáží příležitostně uchvátit i drobný rybí či žabí plůdek.

Úlovek si vodouch odvleče do zvonu, protože ve vodě by se mu zředily trávící šťávy. V případě, že je úlovek drobný a pavouk má pocit bezpečí, dokáže vysát svou kořist i tak, že si ji přidrží vystrčenou nad hladinu. Trávení je, podobně jako u většiny pavouků, mimotělní – lovec vstříkne do své kořisti trávicí enzymy a po chvíli nasaje rozpuštěné živiny. Chelicery (klepítkovitá makadla) vodouchů jsou natolik robustní, že dokážou propíchnout i lidskou kůži. Vzhledem k tomu, že se jedná o našeho nejjedovatějšího pavouka, může dojít i k lokálnímu zapálení napadeného místa. Kousnutí vodoucha je poměrně bolestivé a dá se, co do příznaků, srovnat s včelím nebo vosím bodnutím. Sám vodouch se stává oblíbenou kořistí pro žáby nebo ryby.

Námluvy a život mladých vodouchů

Páření vodouchů probíhá v červnu a v červenci ve zvonu vytvořeném samicí. Na rozdíl od většiny druhů pavouků nebývá samice vůči samci agresivní. Samotnému aktu předchází (opět velice netradičně) minimální předehra a pavoučí pár spolu dokonce nějaký čas zůstává. Předání spermatu probíhá u pavouků zvláštním způsobem. Neděje se přímo z jednoho pohlavního otvoru do druhého, nýbrž prostřednictvím samčího makadla. Samec vyjme své sperma z pohlavního otvoru a uloží jej do váčku v makadle. Makadlem pak, v případě, že je jako nápadník úspěšný, vloží sperma do pohlavního otvoru samice.

Samice si sperma dokáže uchovat do doby, než jsou vajíčka připravená k oplodnění. Když přijde vhodný čas, vytvoří ve zvlášť postaveném kesonu bílý kokon s 30–70 vajíčky. Mladí pavoučci zůstávají nejprve pěkně v suchu. Než mohou poprvé vyplout do volné vody, potřebují se nejprve vysvléci, aby se jim na zadečku vytvořily chloupky, potřebné k přenášení vzduchové zásoby. Není to nic zvláštního, všichni pavouci se za život svlékají mnohokrát. Především proto, že pevný chitinový krunýř na těle a nohách jim neumožňuje růst. Při samotném svleku a pár hodin po něm je pavouk prakticky bezbranný – nový „kabátek“ je zpočátku měkký. Díky tomu ale může pavouk přepumpovat část tělních tekutin z měkkého zadečku do tělní části a tak během pár minut povyrůst. Když se tedy malí vodouši úspěšně převléknou, a poprvé vyplují do mokrého živlu, sami si staví miniaturní vzduchové kesony. K přezimování využívají třeba prázdných ulit podvodních šneků okružáků, do kterých si nanosí zásobu vzduchu a zavíčkují se uvnitř.

Kde můžete vodoucha pozorovat?

Vodouch vyhledává výhradně stojaté vody zarostlé vegetací – tůně bažin, příkopy, slepá říční ramena a příležitostně žije i v čistých rybnících. V Evropě se vyskytuje přibližně do 62° severní šířky. Najdete ho také v severní Asii a Africe. Dokáže přežít i v nadmořské výšce okolo 1000 m n. m., preferuje však oblasti okolo 200–500 m n. m.

U nás býval kdysi hojným druhem, pak došlo k poklesu populace a v současné době je opět četnější. V žádném případě se ale nejedná o běžný druh a vzhledem k jeho životnímu stylu ho na vlastní oči spatří málokdo. Oproti například Německu nebo Slovensku u nás zatím není chráněný.