Jan Žižka žil a dodnes žije dvěma naprosto rozdílnými životy. První můžeme chápat jako jeho vlastní historickou životní pouť, jež se začala na rodné tvrzi kolem roku 1360 a uzavřela se nedaleko Přibyslavi ve východních Čechách 11. října roku 1424. Druhý život představuje historická tradice.
Žoldnéř a králův čeledín
Kdo vlastně byl Jan Žižka z Trocnova, posléze zvaný z Kalicha? Jednalo se o nižšího šlechtice, jemuž rodná tvrz nemohla nabídnout ani základní existenční zajištění. Vstupme nyní s Žižkou do 15. století. Tehdy se stala nemalým mezníkem jeho životního příběhu účast ve válce polské koruny proti řádu německých rytířů, jež vyvrcholila 23. září 1410 bitvou u Grünwaldu. Podle tradice zde Jan Žižka přišel o první oko. Po návratu do Čech začala pozvolná Žižkova cesta vzhůru. Dostal se totiž ke dvoru českého krále Václava IV. jako „králův čeledín“.
Z Plzně na horu Tábor
Roku 1419 zemřel Václav IV. a koruna čekala na jeho mladšího bratra Zikmunda. Rok 1419 znamenal v Žižkově životě vážný předěl, který zaznamenal kronikář: „A tu Žižka vzat jest od lidu na slovo.“
Ještě na podzim tohoto roku odešel Žižka z hlavního města na západ Čech do Plzně, přirozeně nikoli sám, ale se skupinou osob, které nebyly spokojené s vývojem v pražských městech. Plzeň se ale ukázala být pro tyto radikální osoby zcela nevhodná. Proto Žižka Plzeň opustil, již v čele zástupů, které hledaly ideální nové sídliště, jímž se mělo stát jihočeské hradiště na hoře Tábor.
A tak začala od jara 1420 vznikat „revoluční komuna“. Ale pozor! Žižka nebyl žádný fanatik či radikál. Podle všeho byl dokonce hluboce zasazen do tradičních společenských vazeb, jak dokládá skutečnost, že se po úspěšné bitvě na Vítkově roku 1420 nechal pasovat na rytíře. Na jedné straně byl Žižka příliš vojákem z povolání, zvyklým na dodržování vžitých regulí a stavovské cti.
TIP: Smrt jednookého vojevůdce: Mohl být Jan Žižka z Trocnova otráven?
Počínaje Sudoměří a Vítkovem svedl Jan Žižka řadu skvělých bitev. Jeho taktika nesla mnoho originálních a netradičních prvků, třeba užití válečných vozů nebo lehké dělostřelby. Početně zpravidla slabší vojsko pod jeho velením užívalo nezvyklé zbraně jako sudlice, cepy (skutečné okované nástroje, jimiž se mlátilo obilí) či řemdihy. Jeho životní cesta skončila roku 1424, tedy v době, kdy bylo husitské hnutí v plném rozpuku.
