Jak zastavit smrtící střepiny: Balistická ochrana ve 20. století (2)
Nikdy nekončící vývoj technologií v oblasti ochranných prostředků měl vždy jeden cíl – šetření životů a zdraví vojáků na bojišti. Přelom nastal ve 20. století, kdy došlo k nahrazení těžkého a nedostatečně efektivního pancíře odolnými kompozity.
První světová válka představovala zlomový bod ve vývoji balistické ochrany. Ale ani na konci 30. let ještě neexistovaly adekvátní materiály, které by zcela odpovídaly taktickým požadavkům vojáků na všech stranách konfliktu. S vývojem tříštivé munice s časovacími zapalovači, například pro protivzdušnou obranu proti masově nasazovanému letectvu, ale i v pozemním boji vzrůstaly nároky nejen na ochranu proti projektilům, ale zejména právě proti střepinám. Odpovědí byla opět vrstvená tkanina, tentokrát mnohdy už z balistického nylonu, a zodolněné vrstvené ocelové nebo později hliníkové pláty.
Příchod syntetiky
Legendární vestou se stala „flak jacket“ britské provenience s vložkami z balistického nylonu a s vloženými ocelovými pláty z manganové oceli. Právě syntetické nylonové vláko s vysokou tažností, nově vyvinuté chemickým koncernem DuPont, se stalo přelomovou novinkou. I když by „flak jackets“ neobstály v nynějším prostředí ani při nejnižších úrovních testování, měly zajistit zejména ochranu osádek letounů proti projektilům a střepinám o nízké rychlosti způsobujícím zranění, jimž se dá předejít při použití relativně lehké a komfortní balistické ochrany.
Na konci války američtí výzkumníci přišli s novinkou – s doronovými neprůstřelnými pláty. Jednalo se o syntetický sklolaminát zalitý do pryskyřice. To vedlo spolu s nylonovým materiálem použitým na nosiči nejen ke zvýšení balistické odolnosti, ale i ke snížení hmotnosti nesených ochranných součástek. I když první prototypy vznikaly už v roce 1943, došlo k nasazení doronových plátů až v roce 1945 v bitvě o ostrov Okinawa. Svého širokého uplatnění se ale dočkaly již v následujících dekádách ve válkách v Koreji a Vietnamu, aby byly nakonec od 70. let nahrazovány modernější balistickou ochranou na bázi aramidu.
Něco za něco
Když se nyní někoho zeptáte, z jakého materiálu má ochrannou přilbu nebo vestu, odpoví často zobecnělým slovem „kevlar“. Ne vždy to je přitom pravda. Jedná se totiž o obchodní název vlákna, respektive tkaniny z rodiny aramidů, která našla své využití v mnoha odvětvích civilního i obranného průmyslu. Moderní balistické vložky fungují na principu odběru energie projektilu právě vysokou tažností vlákna. Vrstvení tkaniny různých složení a formy tkaní vedou k možnosti přizpůsobit vložky konkrétnímu požadavku uživatele. Vždy je to ale něco za něco. Vysoká balistická ochrana proti projektilu nemusí nutně vést k odolnosti například proti průpichu nožem. I proto moderní řešení reagují na individuální potřeby svých uživatelů a pravděpodobná ohrožení, kterým mohou čelit. Hrozbu přitom nemusí představovat pouze projektil, střepina nebo ostří, ale také tupé poranění způsobené nárazem či tlakovou vlnou, kdy je třeba, aby se energie rozprostřela do co největší plochy. Dochází proto k neustálému vývoji materiálů i konstrukci a ruku v ruce s tím i ke standardizaci a zpřísňování testování.
Prvního nasazení jako balisticky odolné tkaniny se aramid dočkal v průběhu vietnamské války u amerických jednotek, avšak v omezených počtech. Stále převládal nylon a sklolaminát. Doslova boom aramidů v kombinaci s novými panely z lisovaného keramického prášku nastal po roce 1983 se zavedením programu osobní balistické ochrany pro pozemní síly (Personnel Armor System for Ground Troops – PASGT). Tento nový typ vest a přileb, už s maskovacím potiskem, byl nasazen během operací v Grenadě (1983), Panamě (1989) či během války v Perském zálivu (1990–1991).
Balistické pláty na míru
Ke zlepšení komfortu nositelů balistické ochrany přispěla i normalizace nosného systému PALS/MOLLE, který slouží pro upevňování dodatečné výstroje, jako jsou pouzdra na zásobníky a další munici, osobní lékárničky nebo pouzdra na vysílačky. Systém PALS/MOLLE je nyní považován za standard nejen v armádách NATO, ale pronikl i do oblasti outdooru nebo taktického „hobby“ vybavení jako zajímavý vojenský prvek, často i jako doplněk bez reálného využití. Nezbytnou komponentou moderní ochrany jednotlivce jsou i balistické pláty. Ty se od měkkých balistických vložek odlišují minimální flexibilitou a výrazně vyšší schopností zastavit projektily.
V případě takzvaných kompozitních balistických plátů (tvořených více materiály), které se primárně používají k ochraně proti puškovému střelivu, se v moderních průmyslových podmínkách používá kombinace „keramiky“ a výše zmíněných aramidu či termoplastu – polyetylenu, spojených často za vysokých tlaků a teplot.
Méně zraněných
Jako „keramika“ jsou souhrnně označovány materiály jako oxid hlinitý, karbid křemíku, karbid bóru či jejich kombinace. Ty se různými chemickými procesy formují do desek či segmentů s vysokou tvrdostí a po spojení s aramidovým či polyetylenovým podkladem mají za úkol pojmout většinu kinetické energie střely a zároveň v případě průbojné munice zajistit destrukci jádra. Zbytek kompozitního balistického panelu má v tomto ohledu podpůrnou funkci a následně slouží k zachycení fragmentů střely. Vzhledem k tomu, že postup skladby „tvrdých“ panelů přináší pestrou škálu variací, je vždy zásadní otázkou taktická potřeba a s tím spojená zamýšlená funkce balistické ochrany, stejně jako její výkonnost, uživatelský komfort a v neposlední řadě také cena.
Za poslední století sledujeme překotný vývoj balistické ochrany stejně jako rozvoj bojové první pomoci. Ty představují jedny z hlavních faktorů pro omezení zranění a případných úmrtí na bojišti. Vojáci a policisté jako nositelé expertních znalostí a cenných zkušeností jsou nejcennějším aktivem ozbrojených složek. Můžeme proto i v následujících letech očekávat tendence k vývoji kvalitnější, výkonnější a lehčí balistické ochrany jednotlivce i jejích nosičů.
Každý gram se počítá
Jednu z moderních alternativ balistických materiálů, které si získávají stále větší oblibu, představují lehčí polyethylenová vlákna s vysokou molekulární hmotností, jako Dyneema nebo Spectra. Ta jsou přitom zhruba desetinásobně pevnější než ocel. Z nich se vyrábí jak vysoce balisticky odolné měkké vložky, tak i lisované přilby nebo velmi lehké panely. Například polyethylenové přilby, i když zpravidla nákladnější než aramidové, přinášejí výhody nejenom svou nižší hmotností, ale také vyšší ochranou zejména proti střepinám. Moderní trendy na bojišti velí, že každý ušetřený gram hmotnosti se počítá, protože může být nahrazen například vyšším množstvím neseného střeliva a munice nebo dalším vybavením.
