Jak zastavit smrtící střepiny: Balistická ochrana ve 20. století (1)

Už od nepaměti se řemeslníci a platnéři snažili ochránit bojovníky proti účinkům celé škály zbraní, se kterými se mohli na bojišti své doby setkat. Kožešiny nebo vrstvené textilie začaly s postupem času nahrazovat, respektive doplňovat kovové výstrojní součástky, kroužkové košile či celé kovové zbroje. Ty byly nejen těžké, ale i velmi drahé a náročné na výrobu. Ne každý si proto mohl takovou zbroj či její součástky dovolit a vyšší ochrana se stala výsadou prakticky jen bojující šlechty nebo příslušníků vybraných elitních jednotek. V každém momentě historie přitom vývojáři stáli před nelehkým rozhodováním mezi mobilitou a maximalizací ochrany, což jsou zpravidla vzájemně se vylučující požadavky.

Arcivévoda bez vesty

S vývojem války směrem k jejímu průmyslovému rozsahu a kvůli masové výrobě palných zbraní, výkonného a relativně levného střeliva, ale i změnám v taktice a zvětšování rozsahu bojových operací, které doslova „požíraly“ tisíce životů, vzrůstaly i požadavky na ochranu živé síly. Zejména vojáci dobře vycvičených a zkušených jednotek byli obtížně nahraditelní. 

Dodavatelé armád a policejních sborů ale neměli od druhé poloviny 19. století až po konec druhé světové války příliš inovativních možností, jak ohrožení čelit. Stále převládala kombinace kovu nebo tkanin. Objevovaly se proto ocelové pláty zašité do vest nebo vrstvené tkané textilie na bázi bavlny a později hedvábí. To ale bylo extrémně drahé a ochranu si proto mohli dovolit pouze ti nejbohatší. Arcivévoda František Ferdinand d’Este vlastnil jednu ze špičkových britských neprůstřelných vest s vrstvenou hedvábnou vložkou. Neměl ji však na sobě v den atentátu v Sarajevu 28. června 1914. Stejně by mu ale asi nepomohla, protože ho atentátník střelil do krku.

Radlice pro ochranu hrudi

Impulz pro vývoj balistické ochrany nastal zejména se změnou taktiky vedení boje v první světové válce. Válčící země se rychle poučily, že konflikt už se nevyřeší několika bitvami v otevřeném terénu, kdy proti sobě pochodují šiky nepřátelských vojsk. Jednalo se o totální válku, do které byla zapojena prakticky celá společnost včetně mobilizace širokých vrstev zpravidla nezkušených branců. 

Kulometná střelba, dělostřelecká a minometná nepřímá palebná podpora a úlomky střel při výbuších, ale i útoky na bodáky a boj muže proti muži často i improvizovanými bodnými a sečnými zbraněmi, denně kosily tisíce vojáků zahrabaných v blátivých zákopech. Ty sice fungovaly jako forma ochrany právě před šrapnely a dělostřeleckou palbou, ale zběsilé útoky přes „zemi nikoho“ mezi postaveními znepřátelených stran demonstrovaly, že generálové často považovali své pěšáky po vzoru bitev 19. století za spotřební materiál. 

S rozvinutím a prodlužováním bojů se však ztráty stávaly neúnosnými a stále urgentnější se jevila ochrana vojáka. Základním požadavkem se stala ochrana životně důležitých orgánů a hlavy bojovníků. Protože armádní logistika začátku 20. století nebyla na rozsah průmyslově vedené totální války připravena, vojáci si museli prakticky až do roku 1915 zpravidla pomoci sami. A to často i improvizovanými a poměrně bizarními řešeními. Vznikaly různé modely a kombinace kovových plátů a vrstvených tkanin či kožených dílů. Pro balistickou ochranu těla v prvních letech války často sloužily i kovové výrobky včetně radlic z pluhů nebo různých zbytkových plechů, které si vojáci „spíchli“ dohromady. Objevovaly se ale i drátěné košile nebo kovové součástky zašité do kabátů a vest. Nejen že byla taková ochrana nekomfortní, ale navíc značně omezovala pohyb uživatelů.

Ochrana hlavy

První sériově vyráběné ocelové pláty, které měly za úkol krýt břicho, hruď, stehna a slabiny pro prevenci junkčních krvácení (v místech, kde nelze použít škrtidlo) zejména po zásahu střepinami, přinesli Francouzi. Další inovaci představovaly ramenní chrániče nebo nákrčníky kryjící zranitelné podklíčkové tepny a částečně i krční tepny před střepinami při detonacích munice nad vojáky. Němečtí úderníci (Sturmtruppen) používali těžké ocelové brnění složené z několika kovových plátů. K sériové výrobě a širokému nasazení balistické ochrany trupu a krku však u žádné z válčících mocností během první světové války nedošlo. 

Pro ochranu hlavy se rozšířily kovové přilby s koženými popruhy a textilními vycpávkami, které začaly nahrazovat textilní nebo kožené pokrývky hlavy. Modely francouzských přileb Adrian, britská Brodie nebo německá Stahlhelm však více než jako prostředek balistické ochrany plnily funkci symbolu národní hrdosti a příslušnosti k některé z válčících stran. První sériově vyráběná francouzská helma M15 Adrian, zavedená v roce 1915, vycházela z kombinace hasičské přilby a přilby kyrysníků. Aby se předešlo úrazům hlavy kvůli výbuchům granátů nad zákopy, byl nahoru přidán hřeben pro efektivnější rozklad kinetické energie. Primárně však nesloužila k ochraně proti samotným projektilům, neboť helma neodolala ani pistolovému střelivu, nemluvě o munici odstřelovačů nebo projektilech pálených z kulometných hnízd. Adrian ani Brodie navíc nekryly kromě temena hlavy další citlivá místa na krku, kolem uší nebo na zátylku. 

Odolat výstřelu z pušky

Oproti tomu Stahlhelm, později modernizovaná a známá jako ikonický symbol německých vojáků ve druhé světové válce, se vyznačovala větší hloubkou a poskytovala krytí zátylku a uší. Poskytovala tak lepší ochranu a obstála často i proti výstřelům z pušek. Poprvé ji Němci masově nasadili v bitvě u Verdunu na počátku roku 1916. Byla sice výrobně relativně drahá (například oproti britské helmě Brodie, lisované z jednoho kusu oceli), její použití však vedlo k rapidnímu poklesu bojových ztrát. 

Je poměrně zajímavé, že v armádě USA, i díky jejímu vstupu do války až v její konečné fázi od roku 1917, nedošlo k nasazení moderní balistické ochrany. I když probíhal vývoj jak nových přileb, tak prostředků k zaštítění životně důležitých orgánů, převzala US Army levnou britskou helmu Brodie. Nicméně výzkumné a testovací projekty konce první světové války přinesly výrazný posun v designu a balistické ochraně u prototypových výstrojních součástek, na což Američané navazovali v následujících konfliktech 20. století. Odhaduje se, že pokud by všichni vojáci na bojištích Velké války měli adekvátní ochrannou výstroj i při dané technologii počátku 20. století, nemuselo by během konfliktu dojít až ke třem čtvrtinám zranění a celkový počet obětí mohl být výrazně nižší.