Indický národní park Sariska: Protiklady indické přírody

„Incredible India! – Neuvěřitelná Indie!“ čte a vidí cestovatel v této zemi na každém kroku. Je to dvojsečné označení, které se dá vykládat jako poklona i výraz zděšení. Tato země skutečně vyvolává smíšené pocity, které pochopí jedině ten, kdo Indii zažil. Vstřícnost se střetává s přísnými až dětinsky naivními pravidly, což může být někdy velmi na obtíž.

Když jsem v Národním parku Sariska zahlédl varana, okamžitě jsem chtěl vyskočit z džípu a pořídit co nejlepší snímky. Můj řidič a průvodce mne ovšem chytil za ruku a s omluvou jasně zdůraznil, že na něco takového tu není zvyklý. Mé zklamání bylo stejně silné, jako přesvědčení mého „ochránce“, který se snažil vše vynahradit mnoha vyprávěním, omluvami a zdvořilými úsměvy. Ze svého ale nepolevil. Stejně jako já – takové situace si přece nemohu nechat ujít a už vůbec ne tam, kde v řídkém podrostu vzácně zašustí i tělo překrásné kobry indické (Naja naja).

Antilopa hinduistům posvátná

Množství nejatraktivnějších indických parků má po dlouhou dobu roku své brány zavřeny. Probíhají zde totiž sčítání zvěře, výzkumy nebo jsou zrovna některé cesty nesjízdné kvůli monzunovým dešťům. Hlavní sezonou je tedy období přibližně od října do dubna. Naproti tomu NP Sariska, který patří k nejzajímavějším na severu Indie, má otevřeno po celý rok. I zde ale platí, že nejvhodnější dobou k návštěvě je období od listopadu do března.

Park se rozprostírá na území o rozloze 880 km² v oblasti spletité bujné zeleně, jež kontrastuje s místní charakteristickou červenou půdou. Přes bránu se dostávám do jiného světa, a to i přesto, že je dnes jeden z chaotických dnů, kdy sem Indové míří navštívit Hanumanův chrám. Husté porosty akácií, dháků Butea monosperma a keřů Adhatoda vasica mne nutí pozorně sledovat okolí a již po pár metrech vidím první větší tvory – „Nilgai“, tedy nepravé antilopy Boselaphus tragocamelus, které patří do podčeledi Bovinae. Tento býložravec se v Indii vyskytuje stále v hojném počtu a to i přesto, že s ním místní vesničané svádějí neustálý boj o úrodu. Podobně jako krávy je však hinduisty považována za posvátnou. Jedná se o největší antilopu Asie. Obzvláště samci s výškou kolem 1,5 metru, délkou až 2 m a váhou okolo 120–240 kg působí impozantně.

Jejich stanovištěm je zejména otevřená rovinatá krajina s nízkou vegetací, ale jako úkryt preferují houští lesa. V angličtině se jim říká „Blue Bull“. Tuto modrou přezdívku si vysloužily díky šedo-modrému zabarvení jež samci získávají v období dospívání. Indické označení „Nilgai“ pochází ze slov „nil“ což v místním jazyce znamená modrý a „gai“ což označuje krávu, respektive tury obecně. Mezi další nepravé antilopy patří i v Sarisce vzácná antilopa čtyřrohá (Tetracerus quadricornis).

Oblíbená kořist levhartů a tygrů

Zvířata je v Sarisce možné nejsnadněji pozorovat v okolí vyhlídkové trasy, kde jsou přikrmována a je zde systém uměle vytvořených nebo rozšířených vodních rezervoárů. Můžete tam uvidět i dalšího výrazného sudokopytníka – jelena indického (Axis axis, neboli „čital“). Tento daňkovi podobný druh je o něco menší jako nilgau a váží 75–100 kilo.

Pohybují se v otevřeném travnatém terénu, ale také v houští monzunového lesa. Žijí poblíž řek nebo vodních nádrží a velmi dobře plavou. Vytváří velká stáda (30–50 samic a několik samců, někdy až 100 kusů), která vede samec s výrazným plsťovitým parožím. V Sarisce se rovněž vyskytuje další druh rodu Axis a to drobný 20–30 kg vážící Axis porcinus.

Čitalové jsou častou kořistí zejména levhartů, a proto jsou stále ve střehu. Naproti tomu sambary indické (Cervus unicolor), největší zástupci čeledi jelenovitých v jižní Asii, na mne působily spíš neopatrně. Samci mají až 350 kilo a paroží o délce 60 až 120 cm a pasou se většinou samostatně. Mají velmi dobrý sluch a čich a dobře plavou.

Pozoruhodný je styl jejich komunikace a upozorňování na nebezpečí – pod ocasem mají světlé místo, které se při zvednutí ocasu odkryje a upozorní tak pohyby další jedince na nebezpečí. Jedná se z části také o nočního tvora. Samci jsou samotáři, ale samice s mláďaty vytvářejí menší skupiny. Sambar je nejoblíbenější kořistí zdejších tygrů. V minulosti místní populaci sambarů velice oslabila zdejší epidemie a tak se dnes vyskytuje spíše v jádru parku, jejich stavy se však údajně zvyšují.

Z dalších zástupců jelenovitých můžete v Sarisce vzácně pozorovat také muntžaky červené (Muntiacus muntjak). Jde o drobný druh, jehož samci mají sotva 15 cm dlouhé paroží.

Chráněný a vybitý tygr

Nejběžnějšími zdejšími savci jsou dva druhy primátů. Předně je to hulman (Semnopithecus dussumieri) a pak typický druh makaka (Macaca mulatta) jež je na rozdíl od vegetariánského hulmana všežravcem. Pro místní jsou to opice posvátné a najdete je v tlupách například okolo zdejších chrámů.

Největší atrakcí jsou však šelmy, především tygr indický (Panthera tigris tigris), jehož zdejší stavy jsou poněkud nejasné. Mně můj průvodce sdělil, že v celém parku mají již jen tři tygry! A to i přesto, že se v Sarisce na ochranu druhu soustředili v rámci „Projektu tygr“ a park patří mezi 18 vybraných území sloužících k záchraně tygří populace.

TIP: Návraty tygra indického: Král je mrtev, kéž žije král

V roce 2005 se však park dostal negativně do popředí kvůli zprávě, že tygr zde byl pravděpodobně vyhuben následkem organizovaného pytláctví. Přesto, že se na jeho ochraně pracovalo od roku 1979, během pěti let zde údaje postříleli na 13 tygrů!

Po tomto debaklu byla roku 2006 učiněna některá opatření k navrácení tygrů do Sarisky (přesídlení několika vesnic, kompenzace, omezení návštěvnosti chrámů, monitoring apod.) a v listopadu roku 2007 pak byli z nedalekého NP Ranthambhore reintrodukováni dva tygři do Sarisky. Můj průvodce mi hrdě vyprávěl, že to byla vůbec první reintrodukce tygra na světě. Dnes je na ochranu tygra kladen velký důraz, jak se ale opatření osvědčí, to ukáže až čas.

Ostražití levharti, nebezpeční dikobrazi

Pytláci se postarali rovněž o úbytek levhartů (Panthera pardus fusca), kterých zde bylo například v první polovině 90 let upytlačeno nejméně 30 kusů. I tak jsou levharti v Sarisce mnohem běžnější, ale kvůli jejich ostražitosti pravděpodobně zahlédnete jen stopy vyskytující se okolo vodních nádrží.

Spíše se setkáte s jinými šelmami jako karakalem (Caracal caracal), kočkou bažinnou (Felis chaus), šakalem obecným (Canis aureus), poddruhem lišky obecné (Vulpes vulpes griffithi) či liškou džunglovou (Vulpes bengalensis). Vyskytují se zde ale také hyeny žíhané (Hyaena hyaena) či zajímaví, vzácní a spíše neznámí vlci Cuon alpinus. A co by to byla za Indie bez promyk (Herpestes edwardsii a H. smithii) proslavených mimo jiné lovy jedovatých hadů.

Z dalších savců zmiňme alespoň sympatické všudypřítomné veverky pětipásé (Funambulus pennantii), které pobíhají po místní vegetaci a hledají potravu, nebo noční tvory dikobrazy indické (Hystrix indica) hloubící si rozlehlé nory i v okolí místní komunikace. Dikobrazi dokážou údajně svými ostny způsobit těžká zranění, nebo i usmrtit levharty či dokonce tygry a jiné útočníky. V Sarisce se však vyskytuje mnohem více savců a jenom velkých druhů je zde okolo třicítky.

Krokodýli bahenní – věřte, nebo ne

V Sarisce bylo pozorováno i 183 ptačích druhů, jako typičtí pávi korunkatí (Pavo cristatus), orel královský (Aquila heliaca), supi Gyps indicus, nebo Gyps bengalensis. Běžní jsou například papoušci alexandři (Psittacula krameri a P. eupatria), opatrné brodivé čejky černoprsé (Vanellus indicus), zajímavá je také běžná a na prostředí nenáročná majna obecná (Acridotheres tristis), která nevybíravost potvrdila při hledání potravy na jednom zdejším smetišti. Tento druh je poněkud invazivní a dnes je hlášen i z Japonska, Austrálie, jižní Afriky, Madagaskaru, Blízkého Východu a dokonce z Floridy. V Sarisce se ale vyskytují také ledňáčci, lelci, sýčci a mnohé další druhy.

Mně nejbližší jsou ovšem obojživelníci a plazi, kterých zde rovněž není málo. Mezi nejnápadnější ale vzácné plazy patří bezpochyby krokodýli bahenní (Crocodylus palustris) žijící v Sarisce v uměle vytvořené nádrži Siliser na severu parku. Dnes tam ale návštěvníky nevozí a nezbývá než spokojit se s informací, že zde opravdu žijí. Další plazy ale jistě uvidíte.

Fakta a báchorky

Nejběžnějšími plazy jsou varani bengálští (Varanus bengalensis), kteří se hojně vyskytují okolo vodních nádrží, v okolí cest a svým typickým houpavým pohybem a neustále kmitajícím jazykem prohledávají okolí. Běžní jsou až 1,5 metru dlouzí dospělí jedinci, kteří se klidně sluní v bezprostřední blízkosti člověka.

Průvodce se mne snažil přesvědčit, že jsou smrtelně jedovatí, čemuž zdejší lidé opravdu věří a na Srí Lance se traduje, že jedovatý je i jejich dech, což je nesmysl. Na druhou stranu byly u několika druhů varanů ze slin izolovány bakterie se septickými patogenními účinky a v minulém roce byla dokonce ve spodní čelisti varana komodského (Varanus komodoensis) popsána jedová žláza s několika druhy toxických proteinů. Takže můj průvodce nebyl v tomto případě až tak daleko od pravdy. Snažil se mne však přesvědčit i o dalších zajímavých „faktech“, jako např. o zdejším výskytu kobry královské (Ophiophagus hannah) – nejdelšího jedovatého hada světa – jejíž hranice rozšíření je od hranic NP Sariska velmi daleko.

Pozor na jed

Na rozdíl od kobry královské se v parku nesporně vyskytují jiní jedovatí hadi. Především kobra indická (Naja naja) a vedle ní další korálovcovitý had Bungarus caeruleus, případně Bungarus fasciatus, kteří jako noční lovci působí ve dne velice neohrabaně. Zdání však klame a i když jsou většinou klidní, dokáží nečekaně bleskurychle uštknout.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

Zajímaví a krásní jsou i zástupci čeledi Viperidae – předně velká a poněkud vznětlivá zmije řetízková (Daboia russelli). Tento had s typickým řetízkovým vzorem na hřbetě je v Indii relativně běžným a opravdu obávaným tvorem a spolu s další zmijí Echis carinatus způsobují na subkontintě ročně tisíce uštknutí s často fatálními následky. Obě tyto zmije se zároveň vyskytují i v NP Sariska, ale bohužel se mi ani jednoho z těchto úchvatných hadů nepodařilo během krátkého pobytu pozorovat.

Příslib dalšího deště

Z dalších plazů můžete v Sarisce vzácně vidět krajty Python molorus, hroznýšky Gongylophis conicus nebo podzemně žijící hady Ramphotyphlops bramius. Z ještěrů jsou ke spatření ještě nápadní a všude přítomní lepoještěři Calotes versicolor.

Ne všechna zvířata ale spatříte ve dne. Zejména obojživelníci nemají na rozpálených pláních Radžastánu jednoduchý život a před slunečními paprsky a vysokými teplotami se dobře kryjí. Při posledním již klasicky dusném v terénu stráveném večeru, kdy se rychle přikrádá tropická tma, pozoruji v dáli po nebi se rozbíhající blesky. V mělkých kalužích poskakují hojné ropuchy Duttaphrynus melanostictus a v dáli doplňují zvuky bohatého noční života svým krátkým skřehotáním velcí skokani rodu Hoplobatrachus. Také téměř průhlední gekoni rodu Hemidactylus pobíhají v početných skupinách po místních budovách a ve slabém světle žárovek loví nejrůznější hmyz. Noční kulisu života pak už jen dotváří hlasitě poletující kaloni indičtí (Pteropus giganteus) slídící po sladkých plodech a nektaru. Ráno opouštím Sarisku, následně i Indii. Právě včas, další vlna monzunů totiž přichází.