Indická Kérala: Tak trochu jiný komunismus

Ráno v jižní Indii. Jeden z posledních skutečně přesvědčených komunistů řeční k masám v místě, kde komunistická hesla ještě stále dokážou přitáhnout davy a pomáhají vyhrát volby. Thomas Isaac, ministr financí ve státě Kérala, shlíží na stovky lidí, kteří přišli uctít památku zakladatele místní komunistické strany. Zemřel po uštknutí hadem, když pomáhal organizovat zaměstnance farem, a jeho poslední slova prý zněla: „Soudruzi, vpřed!“

Řada vlajek se srpy a kladivy plápolá ve větru. Dav zvedá zaťaté pěsti v rudém pozdravu a skanduje: „Ať žije revoluce!“

„Zkoušíme vybudovat naši vlastní vysněnou zemi v tomhle fašistickém indickém státě,“ začne Isaac svůj projev a v jistém ohledu má pravdu. Sto let poté, co vzali bolševici útokem Zimní palác v Petrohradě, zůstává indická Kérala – domov 34 milionů lidí – jedním z posledních míst na planetě, kde mohou komunisté stále ještě snít. 

Bolševici, inspirovaní „Manifestem komunistické strany“ Karla Marxe a Friedricha Engelse, se vydali budovat nový typ společnosti – dělnický ráj, kde by se o majetek a bohatství dělili všichni rovným dílem. Tato revoluce začala v listopadu 1917 a dala vzniknout Sovětskému svazu i celému hnutí, jež pak zasáhlo třetinu světa. Podněcovalo přitom víru soudruhů a zároveň plnilo gulagy. Totéž hnutí později smetla stagnující ekonomika, tlak Západu a odcizení jeho vlastních lidí. 

Poslední komunisté

Dnes na světě zůstává pouze pět formálně komunistických zemí. Na Kubě revoluce přežívá jen jako výstavní muzejní kus. Čína, Laos a Vietnam se proměnily v autokratické systémy kočírující kapitalismus utržený z řetězu. A v Severní Koreji zmutoval komunismus do kultu osobnosti, vyzbrojeného atomovými hlavicemi a udržovaného policejním státem. 

Nicméně v Kérale – bezpečně daleko od někdejších pokerových duelů studené války a zároveň 3 200 km od hlavního města Nového Dillí – se v příběhu odehrávaly zcela neočekávané zvraty. Komunistická strana se neproměnila ve zkostnatělou autokratickou sektu, ale plně se opřela do volební politiky a od roku 1957 zcela rutinně vychází z demokratického hlasování lidu jako vedoucí síla. Místo aby byla spojována s represemi či selháním, vybaví se voličům s jejím názvem obrovské investice do vzdělání. V Kérale tak gramotnost dosahuje 94 %, což je zdaleka nejvíc ze všech indických států. Tamní zdravotnictví přitom může poskytnout bezplatnou operaci srdce i těm, kdo vydělávají v přepočtu jen pár desítek korun denně. 

Tato moderní inkarnace komunismu však také vytvořila jeden z největších paradoxů globalizované ekonomiky: Miliony zdravých vzdělaných lidí odcházejí do supervýkonných kapitalistických zemí Perského zálivu hledat svůj sen o bohatství, a stále častěji ho i nacházejí. To ovšem klade před Isaaca a další komunisty z Kéraly zásadní otázku: Mohou přežít svůj vlastní úspěch? 

Kočovný muzikál

Příběh komunismu v Kérale nezačal revolucí či převratem v hlavním městě, nezačal dokonce ani Marxem. Naopak, jeho počátky v roce 1939 se pojily s odporem k britské vládě, touhou po pozemkové reformě a opozicí vůči indickému kastovnímu systému. A co víc, byly těsně provázány s kočovným muzikálem „Udělal jsi ze mě komunistu“ o skupině farmářů, kteří se semkli, aby porazili feudálního velkostatkáře. Hra měla premiéru v roce 1952, přitáhla davy a o pět let později pomohla straně zvítězit v prvních volbách, jichž se účastnila. Trvalo pak ještě dalších deset roků, než se Manifest komunistické strany dočkal překladu do místní malajálamštiny. 

Kéralští komunisté si sice vypůjčili symboly SSSR, četli sovětské proletářské magazíny, sledovali vzestupy a pády nikaragujských sandinistů a posílali rýži Kubáncům, ale vytvořili si také své vlastní hrdiny a unikátní cestu. Na rozdíl od komunistů v Číně, Latinské Americe nebo Evropě se nikdy nezmocnili továren ani nezakázali soukromé vlastnictví. Místo toho se ve volbách utkávali se středolevým Indickým národním kongresem, přičemž občas vítězili a občas prohrávali. 

Komunismus se stal pro mnohé v zemi součástí osobní identity. Nebylo neobvyklé, když rodiče v 70. a 80. letech pojmenovávali své děti Lenin, Stalin, a v případě jedné dívenky dokonce Sovětský vánek. Ve stranické centrále visely na stěnách obrazy sovětských vůdců, stejně jako indických hrdinů, například zakladatele strany Krišny Pillaie. V SSSR byla partaj čímsi vzdáleným – „mysteriózní vnější silou“, jak se kdysi vyjádřil jistý akademik. V Kérale sestává z lidí, jako je Isaac. Jeho iPhone právě zvoní a ministr financí se hlásí: „Ano, soudruhu?“ 

První demonstrace

Isaac zrovna dokončil řeč plnou poct zakladateli strany a nyní míří vládní dodávkou vstříc dalším 14 hodinám práce místního politika, který se stará o své voliče. Jeho řidič nepřestává mačkat klakson v neustálém staccatu, aby se prodral ulicí ucpanou motocykly, auty se zprohýbanými plechy a spěchajícími rikši. 

Isaac své rozhodnutí stát se na počátku 70. let členem strany často popisuje jako akt vzpoury. Jeho rodiče byli oddaní křesťané, vlastnili malou textilní továrnu a on před vstupem do partaje studoval teologii. První, co jako novopečený komunista udělal, byla organizace stávky v rodinné továrně. „Pokud s těmi dělníky nebudeš vyjednávat, najdeš mě v první řadě na demonstraci,“ oznámil otci. 

Teď je Isaacovi 64 let a zůstává idealistou. Nevlastní žádné pozemky a zbavil se i malého kousku země, který zdědil. Jeho dvě dcery se po rozvodu rodičů před 20 lety přestěhovaly do Spojených států a dělají si starosti, protože otec nemá prakticky žádné úspory. Na jejich univerzitní vzdělání nemohl nijak přispět a návštěvy v USA jsou velmi vzácné. Teprve v posledních několika letech si politik dopřál pár „luxusních“ věcí jako osobní auto, iPhone a iPad: Sleduje na něm sestřihy kriketových zápasů a spravuje svoji stránku na Facebooku. 

Náboženství je OK

Jeho první dnešní zastávkou bylo slavnostní otevření rodinné autoškoly, kde stříhal pásku. Poté ho čekal dvouhodinový přesun do města Kollam, kam ho místní šéf strany pozval na synovu svatbu. Isaac, který se stal ateistou, spokojeně zapózoval s novomanželi pod bělostnou sochou Krista na kříži – komunisté v Kérale se nikdy nesnažili náboženství vykořenit. O chvíli později už se hnal rozbitou silnicí lemovanou stánky s čajem či kokosem a jednoduchými betonovými domky, v nichž má ovšem každý elektřinu a záchod. Kérala je jedním z mála indických států, kde taková věc vůbec existuje. „Takhle to vypadá, když můžete lidem skutečně zlepšit život,“ vysvětluje Isaac a vytahuje polštář, aby si po cestě alespoň trochu zdříml. 

Jak se blížíme k jeho „domovské“ Alappuzhe, dodávka projíždí okolo zdi s kresbou Che Guevary, nestárnoucího hrdiny kubánské revoluce. Vyjímá se hned vedle portrétu plukovníka Sanderse, stejně nestárnoucího kapitalistického jestřába smažených kuřecích stehýnek řetězce KFC. Na okraji města auto zastavuje u státem podporovaného družstva produkujícího kokosovou plsť, hrubou látku používanou k výrobě rohožek před dveře, jaké najdete ve všech amerických obchodech. Isaac se vítá asi se stovkou postarších žen uprostřed hájku zamořeného moskyty. Ubezpečuje dámy, že rostoucí míra mechanizace jejich pracovní místa neohrozí. 

Chceme další letiště

„Udělejte tolik plsti, kolik jen zvládnete. Vláda ji všechnu vykoupí,“ říká a sklízí za to od žen v oranžových, zelených a zlatých sárí potlesk. Navíc jim slibuje, že se jejich denní plat zdvojnásobí asi na 300 rupií, tedy zhruba 100 korun. Později odhaduje, že bude muset vláda jejich práci dotovat ještě přibližně deset let, než většina pracovnic odejde do důchodu a jejich místa zřejmě zaniknou. 

Moc dobře ví, že podobné dotace jsou možné jen díky velmi „nekomunistickému“ životu, který vyhledává nastupující generace. Mladí dělníci stále častěji prchají z nízkopříjmové ekonomiky do prudce se rozvíjejících zemí Perského zálivu. Isaacovi tak pod rukama zůstává hospodářství, jaké si Marx nedokázal představit: systém živený světovou poptávkou po kéralských mladých, zdravých a vzdělaných pracovnících, kteří domů posílají peníze. Navzdory přílivu arabských prostředků však musí politik udržovat nad vodou rozpočet s nejvyšším deficitem ze všech indických států. 

Coby ministr financí sní Isaac o výstavbě nových silnic, mostů a průmyslových parků, jež by do Kéraly přitáhly investory a daly vzniknout dobře placeným místům. Jeho slovy by šlo o „nejlepší fyzickou a sociální infrastrukturu v celé Indii“. Jenže zatím má jeho vláda jiné priority: Rozšířit čtyři mezinárodní letiště, která musejí uspokojit neustále rostoucí poptávku po cestách do Zálivu, a ideálně ještě vybudovat páté. 

Baráky ze Zálivu

V 80. a 90. letech našli kéralští dělníci na Středním východě práci na velkých projektech – budování mrakodrapů a dálnic. Dnes jejich lépe vzdělaní potomci obsazují posty účetních, ošetřovatelů, lékařů, právníků a úředníků na středních pozicích. Víc než třetina HDP indického státu pochází z peněz, jež přitekly z arabských zemí. Jedním z nejpopulárnějších televizních programů je dokonce reality show „Svět migrantů“, jež pomáhá zoufalým rodinám najít příbuzné, kteří se v Zálivu ztratili. 

Peníze ze Středního východu také přetvářejí skromnou krajinu Kéraly. Vedle jednoduchých malých domků nyní vyrůstají velké rezidence se vstupními branami, v místním slangu zvané „baráky ze Zálivu“. Mnohé z nich zůstávají téměř po celý rok neobydlené, neboť jejich majitelé pracují v zahraničí. Podle vládní studie z roku 2011 se ve státě nachází milion prázdných či poloprázdných domů. Mezitím si Isaac dělá hlavu s tím, že neexistuje dostatek ubytovacích kapacit pro chudé.

Je to jako sen

Asi kilometr od vesnice Pinarayi, kde strana poprvé svolala tajné zasedání, se právě vrací z Abú Dhabí čtyřicetiletý Prasanth Cherambeth a jeho o čtyři roky mladší žena Saniga. Čeká je slavnostní zabydlení jejich nového šestipokojového domu. Jen pár hodin předtím v něm řemeslníci ve světle čelovek pokládali dlažbu a natahovali kobercové trávníky, jen aby se všechno stihlo načas. 

Po červeném běhounu, který vede ke vchodu ověnčenému girlandami květů, nyní přicházejí přátelé, rodina a několik zvědavých vesničanů. S obdivem si prohlížejí fontánu v hale, mramorové podlahy, plavecký bazén i kuchyň plnou nerezových spotřebičů. Jak zdůrazňuje Cherambethova tetička, „všechny jsou z Dubaje“. Uprostřed té slávy, postavený na židli v záplavě květin, se vyjímá portrét komunisty: Cherambethův nedávno zesnulý otec byl celý život oddaným zaměstnancem státního dopravního podniku. 

Už za pár týdnů však manželský pár vypustí bazén, zamkne svůj nový dům a vrátí se i s třemi malými dětmi do Abú Dhabí, kde strávili většinu posledních 15 let. Jednoho dne, až jim vyprší pracovní víza, přijedou do Kéraly nastálo. Právě teď však Cherambeth, administrátor v jaderné elektrárně, o budoucnosti nepřemýšlí – jen si užívá nový domov. „Je to jako sen,“ nechává se slyšet, zatímco se kolem procházejí hosté.  

Až se všechno zhroutí

Navzdory všem změnám udržují věrní straníci víru v komunismus stále živou. Na veřejné lekci sponzorované partají trvá přednášející profesor K. N. Harilal na tom, že opravdový komunismus může přijít jen po totálním katastrofickém kolapsu světové ekonomiky. „Zhroucení kapitalismu je nevyhnutelné a dospíváme k němu stále rychleji. Lidé nemohou navěky zůstat tak úzkoprsí a orientovat se jen na zisk,“ vysvětluje. Stropní větráky rozhánějí po místnosti vlhký teplý vzduch, zatímco si několik tuctů studentů převážně středního věku dělá poznámky do sešitů, jež také zaplatila strana. „A jak poznáme, že ke konečnému zhroucení došlo?“ ptá se jeden z nich, když se lekce přehoupne už do čtvrté hodiny. „To nikdo nedokáže říct,“ odpovídá Harilal. 

Ideály rovnosti

Jedním z hlavních důvodů, proč dokázala komunistická strana v Kérale přežít, byla její adaptace na demokratickou politiku a schopnost bez velkého tření obsáhnout rozdílné, a někdy dokonce zcela protichůdné názory. Význam slova „komunismus“ se tak stal v indickém státě předmětem debat. 

Pro mnohé – především mladé – komunisty je hnutí spíš zosobněným ideálem rovnosti než striktním učením marxismu-leninismu. „Věříme, že všichni lidé jsou součástí stejné třídy a že každý má v životě dostat tutéž šanci,“ myslí si dvacetiletý vysokoškolák Shigin Pradeesh, syn sběrače kokosů, který se právě opírá o stůl v centrále strany ve vesnici Pinarayi. „Nejsem sobecký člověk. A proto jsem komunista,“ doplňuje. 

V době vzrůstajícího hinduistického nacionalismu si děti na stranických přednáškách – místní verzi nedělní školy – osvojují sekulární indické sebeuvědomění. „Nejsme křesťané, muslimové nebo hindu,“ zpívá skupinka bosých žáčků během lekce v kéralském hlavním městě Thiruvananthapuramu. „Hlad cítí každý stejně, stejně jako bolest. Naše krev má tutéž barvu, naše slzy tutéž chuť.“

Soudruzi milenci

Téměř 70 let poté, co kočovný muzikál „Udělal jsi ze mě komunistu“ uvedl politickou ideologii do Kéraly, se do kin dostal nový film, jenž místnímu komunismu prokázal podobnou službu. Snímek režiséra Amala Neerada „Soudruh v Americe“ se začal na plátnech v Kérale, Abú Dhabí a Dubaji promítat 5. května, což je symbolické – premiéra totiž „náhodou“ připadla na narozeniny Karla Marxe. 

Jistý komunista ve filmu bojuje za chudé a zamiluje se do Američanky, jež navštěvuje Kéralu. Když se žena vrátí do USA, hlavní hrdina se vydá za ní a proklouzne do Států přes americko-mexickou hranici. Snímek si dělá laskavou legraci ze sebestředných komunistických funkcionářů a jejich nekonečných proslovů o revoluci. V jednom vtipném okamžiku se hrdina opije tak, že začne trpět halucinacemi. Zjeví se mu Che Guevara a sdělí mu: „Nejlepší milenci mezi námi jsou komunističtí soudruzi. Nemají co skrývat, mohou podněcovat revoluce a hluboce milovat.“

Na konci si ovšem muž místo Che Guevary vybírá kapitalistickou Ameriku. Jistý kritik popsal hlavního hrdinu jako člověka, „který prohrál“. Režisér Neerad, někdejší agitátor strany, to považuje za příliš tvrdé hodnocení. „Možná prohrál, ale stále v něco věří,“ myslí si. „Ano, je to sen, který selhal. Je to však naše jediná naděje.“

Isaac nebyl příliš nadšený z představy, že by šel na film, který si z jeho strany dělá legraci. Přesvědčila ho ovšem dcera, jež přijela na návštěvu z New Yorku. „Myslela si, že je to opravdu vtipné. A má pravdu, měli bychom si sami ze sebe umět udělat legraci,“ říká politik, načež se odmlčí. Stárnoucí komunista nikdy nebyl víc hrdý na úspěchy, kterých jeho strana dosáhla. A současně si nikdy nebyl méně jistý budoucností. Sto let po vzniku prvního komunistického státu světa podává film podle Isaaca své hrdiny – „prohrávající věřící“ – opravdu věrně. „Jsou velmi skuteční,“ povzdechne si.