Hrdinové pod červeným křížem: Jak vypadal transport raněných za 2. světové války (1)
Všechny armády druhé světové války disponovaly kromě vojáků vycvičených k zabíjení i jednotkami, které se snažily udržet zraněné naživu, dostat je z místa bojů do zázemí a poskytnout jim lékařskou pomoc. Tato služba, byť většinou beze zbraně, byla velmi těžká a neméně hrdinská
Drtivá většina vojáků měla k dispozici balíček s obvazy, které mohli použít k okamžitému zastavení masivního krvácení. Při takto závažném zranění byl ale většinou přímo povolán medik, jenž se pohyboval v první linii. Ve válečné vřavě se zraněnému zpravidla dostalo pouze takového ošetření, aby byly zajištěny jeho životní funkce, a poté zůstával na místě, kde mu nehrozilo další zranění.
Zdravotník! Zdravotník!!!
Během bojů nebylo výjimkou, že se s transportem raněných do zázemí muselo počkat až na noc. Zdravotník v poli měl k dispozici rovněž analgetika, kterými tišil bolest, a někdy i krevní plazmu. Pokud to umožňovala situace, sneslo se několik zraněných na jedno místo, protože až do jejich odsunu za ně zodpovídali zdravotníci přiřazení k bojovým jednotkám, kteří díky vytvoření takového shromaždiště nemuseli přebíhat z místa na místo. Poté, co boj skončil nebo se jeho těžiště přeneslo jinam, byly přivolány skupiny nosičů, kteří zraněné vojáky dopravovali k sanitním nebo terénním vozidlům.
Pokud to šlo, přepravovali se ležící zranění na nosítkách, ať už typizovaných nebo improvizovaných. Chodící zranění se přesouvali ve skupinkách s doprovodem, který jim měl pomoci přežít nepřátelské akce nebo případné zhoršení jejich zdravotního stavu.
Vše nahlásit veliteli
Při čekání na odvoz museli být také podle konkrétních podmínek chráněni proti přehřátí, omrzlinám nebo třeba moskytům. Zdravotníci rozhodovali i o tom, kdo může pít, a byli vybaveni dalšími polními láhvemi. Každý zraněný voják musel být před odsunem nahlášen svému veliteli, který pak informoval nadřízené o početním stavu a bojeschopnosti své jednotky v pravidelném denním hlášení.
Nosiči byli vycvičeni i ve vyprošťování zraněných z vozidel, což představovalo značně fyzicky náročný úkon. Pro vytažení člena tankové posádky věžovým poklopem používali speciální popruhy, jež přivázali zraněnému pod ramena, a několik mužů jej pak muselo tahat ven. Mezi úkoly nosičů raněných patřilo také prohledávání bojiště a pátrání po přeživších, kterých si doposud nikdo nevšiml, což bylo zvláště v zimě nebo v nepřehledném terénu velmi snadné.
Na praporním obvazišti
Prvním místem, kde se zraněnému vojákovi věnoval lékař, bylo praporní obvaziště, v německé armádě nazývané Truppenverbandplatz a v americké Battalion Aid Station. Umístění obvaziště mělo být skryté a pokud možno zřízené v budově nebo alespoň ve stanech. Zraněné tam od jednotek dopravovali buď lehkými vozidly nebo pěšky na nosítkách.
Dokončení: Hrdinové pod červeným křížem: Jak vypadal transport raněných za 2. světové války (2)
Lékaři v tomto druhu zařízení prováděli hlavně stabilizaci životních funkcí v rozsahu převyšujícím možnosti zdravotníků a rozhodovali o dalším odsunu do divizní polní nemocnice podle naléhavosti stavu pacienta. Ranění s velkou ztrátou krve dostali krevní plazmu a popálené čekalo ošetření speciálními mastmi a zábaly. Na obvazišti byli lékaři vycvičení i v první pomoci obětem plynového útoku, k nimž ale během války naštěstí nedocházelo, a tak speciální vybavení pro tyto případy zůstalo nevyužité.
