Hrátky afrických tanků: S hrochy na plovárně

Je čtvrtý den našeho afrického putování. Vstáváme za tmy a obrysy obličejů ve světle petrolejové lampy dodávají tomuto okamžiku zvláštní atmosféru. Náš průvodce Roger, jindy tak klidný, má dnes viditelně naspěch. Netrpělivě pozoruje blednoucí oblohu na východě a naše dosud nedopité hrnky s kávou. Rychle je do sebe obracíme a vyrážíme do buše.

Zbytečný ranní spěch?

Počasí slibuje jeden z těch hezčích dnů tanzánského jara, kdy hned od rána neprší. Chvatně míjíme skupinku svítáním nádherně nasvícených žiraf bez zastavení a jediné fotografie, za což sklízím od manželky pohoršené pohledy. Nechci ale zasahovat Rogerovi do jeho pečlivě připraveného plánu. Jedeme i nezvykle rychle, jako by nás někdo honil a vlastně to tak i je. Honí nás čas, protože v hodině mezi „vlkem a psem“ se vracejí na pódium protagonisté jedné z nejkrásnější podívaných, které mi příroda na toulkách za fotografiemi zvířat kdy přichystala.
Stáli jsme dosud sami na břehu řeky Grumeti v národním parku Serengeti, kde se v malé zátočině, zakončené hradbou obrovských kamenů, rozprostírala laguna tiché mělké vody. Roger chtěl, abychom se usadili na tom nejlepším místě na celém břehu, odkud budu moci v klidu fotografovat. Jenže co, když tady nic není?

Koupel dvoutunových balvanů

Najednou se ozve zvuk, jakoby vodou po proudu z ničeho nic jelo terénní auto. Dívám se tím směrem a málem mě ranila mrtvice. Řečištěm se dolů valí tři tmavé kameny – to se první hroši vrací z noční pastvy zpátky do svého oblíbeného koupaliště – na „hippo pool“ (hroší bazén). Rychle fotografuji ty vodou se valící živé balvany, které v dospělosti váží až dvě tuny a vzrušením dýchám tak, že se bojím, aby snímky nebyly rozostřené. Nevnímám v ten moment nic okolo a soustředím se pouze na hrochy. Jen bokem šeptám Rogerovi i Marušce, že tady dnes zůstaneme tak dlouho, dokud to jen půjde. Oba ochotně souhlasí, zvlášť, když vidí moje nadšení.
Další a další hroši mezitím přicházejí z pastvy, za kterou od soumraku do svítání ujdou po souši i několik kilometrů a sežerou na šedesát kilogramů především trávy. „Hroší pastviny“ s trávou vypasenou nízko u země nám Roger později ukázal zhruba sedm kilometrů od tohoto hrošího koupaliště. Do laguny začíná svítit nádherné ranní světlo a já nevím, kam se podívat dřív. Nastává hlavní dějství nádherného představení.

Ostražitá koupel

Hroši milují mělkou vodu, ve které mohou pohodlně stát nebo se do ní ponořit. Ochlazují se tak před ostrým africkým sluncem a zajišťují, aby jejich kůže zůstala pořád vlhká. V opačném případě až pět centimetrů tlustá hroší pokožka velmi rychle praská. Proto také tito obří savci vylučují zvláštní načervenalou tekutinu, která je chrání nejen před popraskáním kůže, ale také před přehřátím, nebezpečným UV zářením a infekcí. Vysušená hroší kůže je tak tvrdá, že se dřív používala k broušení diamantů a výrobě domorodých obranných štítů. Pod kůží je silná vrstva tuku, která spolu s velkou tloušťkou zabraňuje vážnějším zraněním při soubojích samců.
V laguně je živo a podle Rogerových odhadů je v ní teď tak na dvě stovky zvířat. Hroši jsou nesmírně společenští. Dorozumívají se navzájem chrochtáním, funěním a v případě nějakého konfliktu i neskutečným řevem. To také brzy vidíme na vlastní oči a já fotografuji vyřizování účtů dvou statných hrochů na protilehlém břehu. Řev se nese krajem a na těle mi naskakuje husí kůže. Oba účastníci stojí proti sobě s tlamami otevřenými dokořán, jako by si chtěli navzájem ukázat, kdo z nich ji má větší. Pro tentokrát se to obešlo bez opravdového souboje a lagunou zní spokojené odfukování téměř neustále se potápějících hrochů.
Klid je však pouze zdánlivý, drobná, vysoko posazená očka pečlivě sledují okolí a hlavně v blízkosti jedné skupiny poflakujícího se dospělého krokodýla. Dobře vím, že v případě útoku jsou hroši schopní útočníka bleskurychle zneškodnit a evidentně si toho byl vědom i krokodýl. Držel se proto v uctivé vzdálenosti a jen líně poplouval v okolí nebo se vyhříval na kamenitém břehu.

Vražedný souboj a mateřská idyla

Hroši žijí v rodinkách, které mívají kolem dvaceti zvířat a celou skupinu vede dominantní samec. Vedle něj je v ní několik samic s mláďaty, ale i mladí samci, které kolem sebe vůdce skupiny strpí do té doby, dokud se k němu chovají podřízeně. Pokud je to třeba, sjednává si vůdce stáda pořádek rychle a s vynaložením veškeré energie, což můžeme pozorovat i toto ráno.
Z ničeho nic jako když do dvou mohutných zvířat uprostřed laguny střelí! Vodní tříšť zahaluje oba bojovníky a já v ta místa místa okamžitě mířím teleobjektivem. Rachot nemá konce a silnější z nich na celé okolí vyřvává, kdo že je tady pánem.

TIP: Ze života afrických šelem aneb Po stopách velkých koček

Vodní pěna ušlehaná zápasicími těly se jen pomalu rozplývá na hladině. Není divu, že jsou dospělí samci často plní šrámů od silných, až šedesát centimetrů měřících špičáků (měřeno včetně kořenů).
Zívání, tlukot tlamou o hladinu a šplouchání bývá často výzvou ke vzájemným hrám matky a mláděte, ale i dospělých. Jednu takovou krásnou hru jsem měl to štestí pozorovat i fotografovat. Mladý hrošík se tam „pusinkoval“ s matkou. Oba si to dokonale užívali a já spolu s nimi. Nakonec mládě spokojeně položilo hlavu do rozevřené máminy tlamy a vypadalo to, že se dokonce usmívá.

Rychlí a nebezpeční

Kde se vzal, tu se vzal, stojí na břehu dospělý hroch. Vsadil bych poslední tanzánský šilink, že tam před vteřinou ještě nebyl. Tito tvorové jsou navzdory své velikosti nesmírně rychlí a obratní. Na souši dokáží běžet rychlostí až třiceti kilometrů v hodině. Hroši bývají velmi agresivní a jsou považováni za jedno z nejnebezpečnějších zvířat afrického kontinentu. Nebezpeční jsou především dominantní samci a samice s mláďaty. Mohou zaútočit nebo silou svého chrupu překousnout člověka, který se na souši postaví mezi něj a vodu, nebo rozkousat dřevěnou loďku, která se ve vodě k téměř neviditelnému hrochovi dostane příliš blízko. Jsou známy i případy, kdy tato impozantní zvířata poškodila auta turistů, jenž v jejich blízkosti nerespektovali základní pravidla bezpečného chování.
Slunce se vyhouplo vysoko nad obzor a zatopilo ze všech sil. Ostré světlo už nebylo vhodné k fotografování a navíc se udělalo pěkné dusno. Jen velmi nerad jsem se loučil s tímto překrásným místem na Zemi, kde člověk může poodhalit alespoň část úžasného života těchto velmi zajímavých zvířat.

Mizící giganti

V současné době se hroch (taxonomický název je „hroch obojživelný“) vyskytuje pouze v subsaharské Africe a jeho rozšíření je velice ostrůvkovité. Podle nejnovějších výzkumů žije v přírodě maximálně 150 000 hrochů a proto jsou v Červené knize ohrožených druhů zařazeni jako „zranitelní“ (vulnerable). Nejvíce hrochů žije podle odhadů v Zambii (asi 40 000), tamní populace má navíc rostoucí tendenci. Naopak v Konžské demokratické republice, která se před 30 lety řadila se svými 29 000 hrochy na druhé místo, klesly od té doby stavy hrochů o víc než 95 %! Stejně jako v některých dalších afrických zemích by tak i zde mohli hroši brzy vyhynout. Největším nebezpečím je pro ně nekontrolovaný lov na maso, následuje ztráta životního prostředí (zúrodňování mokřin a odvádění vody) a obchod se slonovinou z jejich zubů, z čehož plyne, že jediným opravdovým nepřítelem těchto nádherných zvířat je zase jen a jen člověk…