Ze života afrických šelem: Po stopách velkých koček

Při pobytu v buši je člověk odkázán pouze na své smysly, které jsou ve srovnání s těmi zvířecími zakrnělé. Zvířata vidí, slyší ale i cítí mnohokrát lépe než lidé. Člověk je však dostatečně chytrý na to, aby přednosti ostatních tvorů obrátil ve svůj prospěch. Pokud se naučí rozumět signálům buše, dokáže nalézat tvory, jež očím běžných návštěvníků zůstávají ukryty. Domorodí obyvatelé otevřené savany mají stopařské schopnosti rozvinuty v té nejdokonalejší míře. Pro ně a jejich rodiny je koexistence se savanou nezbytně nutná pro přežití. Potřebují vědět, jaký tvor hloubí jámu v místech, kde není voda, jaké zvíře po sobě zanechává obrovské pásy v trávě a proč je dobré se v noci vyhýbat rozvětveným stromům. Stopařské umění se dědí z generace na generaci a v současných dnech zažívá renesanci. Většina stopařů je zaměstnána nebo najímána zahraničními společnostmi jako zkušení průvodci. A právě na těchto lidech závisí, s jakými pocity se člověk z Afriky vrátí. Z vlastní zkušenosti vím, že neúspěšné stopování může být nakonec dobrodružnější než fotografování sebevypjatější akce.

Zpravodajská síť

Stopaři využívají širokou škálu indicií buše, která jim prozrazuje informace o lokaci a chování jejich obyvatel. Jde o zkušenosti získané dlouholetou praxí, které obyvatelé evropských velkoměst nemají žádnou šanci „vyčíst“ z knih. Kroužení supů na obloze například většina návštěvníků v Africe automaticky vnímá jako upozornění na probíhající lov nebo přítomnost mršiny. Jde o jeden z nejběžnějších omylů – supi afričtí nad savanou krouží často jen z toho důvodu, že s oblibou využívají teplé vzdušné proudy k plachtění. Jejich početnější uskupení nemusí nutně indikovat blízkost smrti. Stejně tak pokud supi hromadně obsazují strom, je to pouze projev jejich altruismu a nikoliv zpráva typu „schyluje se ke krvavé hostině“.
Jiná situace nastává v okamžiku, kdy se tito majestátní mrchožrouti začnou ve velkém snášet k zemi nad určitým místem. Pak se na 90 % jedná o vyhlédnutou kořist. V tomto ohledu lze savanu vnímat jako obrovskou síť informátorů, v níž si zvířata navzájem vypomáhají: například paviáni, veverky nebo jisté druhy ptáků (např. turako šedý) fungují doslova jako poplašná zařízení. Když spatří nebezpečí, spustí varovný křik důvěrně známý ostatním zvířatům. Z tohoto důvodu se tak např. zebry sdružují s buvolci topi, kteří hlídkují na termitištích. Pro predátory to znamená práci navíc – při plížení musí obelstít nejen kořist, ale celý informační systém. Toto je důvod, proč např. lvi velmi často mění své teritorium. Zvířata totiž poměrně rychle „prohlédnou“ jejich loveckou strategii a lvům hrozí, že skončí s prázdným žaludkem.

Řev lva – varování i vodítko

Lví řev patří k nejtypičtějším zvukovým projevům divoké Afriky a v lidech dodnes vzbuzuje neskonalou úctu a respekt. Kromě senzitivního zážitku je však tento akustický projev také „stopou“. Jednoho rána jsme sledovali tlupu paviánů, když jsme zaslechli majestátný hlas krále zvířat. Při sledování lvů je nezbytné znát jeho význam – lvi totiž řevem velmi často ohlašují příchod do nového teritoria, v němž hodlají setrvat. Zařvání se ozvalo ještě třikrát a nám se podařilo určit lví pozici. Pročesávali jsme určené místo velice důkladně, až jsme narazili na jasnou stopu. Z houštiny před námi se vyřítila poraněná zebra, které se na zadním stehně a na břichu rýsovaly obrovské krvavé šrámy. Kus masa měla dokonce vykousnutý. Podle velikosti škrábanců se naprosto bezpečně jednalo o útok lva. Rána byla relativně čerstvá, ještě nezatažená. Pročesávali jsme rozlehlé větvoví stromů akácií candlekob, jejichž husté přístřeší lvi s oblibou využívají jako slunečník. Stopování se protáhlo až do noci, ale bylo odměněno úspěchem. Podařilo se nám objevit dvě samice s mládětem.

Vhozená rukavice

Ne vždy je ovšem vystopování šelmy takto snadné. Jednoho dne jsme směřovali na sever do mopaniových lesů za samcem kudu velkého. Cestu uprostřed travnaté houštiny najednou zkřížilo několik hlubokých otisků v písku. Okamžitě jsme zastavili a vyskočili z auta, abychom si je mohli lépe prohlédnout. Všiml jsem si, že stopa patří poměrně velké kočkovité šelmě. Vzhledem k tomu, že u prstů chyběly rýhy, okamžitě jsme vyloučili možnost, že se jedná o geparda. Ten totiž při chůzi nezatahuje drápy. Na lva byly stopy zase příliš malé.

TIP: Šelma v klatbě aneb Vlci obdivovaní i pronásledovaní

Záznam rozvážné chůze vypovídal o jiném tvorovi. Podívali jsme se směrem, kam stopy pozvolna směřovaly a prodloužili pomyslnou přímku – před námi se rýsoval opuštěný stromový háj s rozlehlými větvemi, ztělesněná představa levhartího ráje. Po celou dobu v Botswaně jsem neměl možnost tuto šelmu vyfotografovat, a nyní se rýsovala jedinečná příležitost. Zvedli jsme vhozenou rukavici a zamířili k branám jeho teritoria. Jenže hned u hranic podrostu se nám stopy ztratily. Nezbývalo nic jiného než vytáhnout dalekohledy a začít trpělivě pročesávat koruny stromů. Velké množství nízkých rozlehlých větví a poškrábané kmeny stromů nás utvrzovaly v tom, že stojíme u hranic levhartího hájemství. Jeho správce však nadále našim zrakům úspěšně unikal. Když se situace po hodině nezměnila, vrátili jsme se na cestu.

Stopařská výzva

Neujeli jsme však ani 50 metrů, když se levhartí stopy objevily na cestě znovu. Tentokrát byly mezi jednotlivými kroky větší mezery. Šelma měla naspěch. Přidali jsme plyn a začali ji znovu pronásledovat. Naše nadšení opadlo po sto metrech u obrovského houští, v němž levhartí stopy znovu zmizely! Vydali jsem se za nimi a celá anabáze se opakovala. Po další hodině bezvýsledného pátrání jsme zamířili zpět k cestě, kde jsme opět narazili na čerstvé šlépěje.
Teď už bylo zřejmé, že se nejedná o náhodu, ale o promyšlený levhartí plán. Auto šelmu evidentně rušilo, a tak se nás pokusila dvakrát setřást. Projeli jsme do nejužší části lesnatého pásu a minuli samotářského slona, který si nerušeně pochutnával na šťavnatých listech. Stopy se teď velmi těžko hledaly – na druhou stranu jsme věděli, že levhart musel být u některého z okolních stromů. Projít vedle slona by si pravděpodobně netroufl, a tak jsme se vydali na druhou stranu. Kvůli členitosti terénu museli oba naši průvodci už opustit vůz. Napětí živené hlubokým tichem vrcholilo. Jako rána z čistého nebe se za našimi zády ozval pronikavý křik frankolínů. Řev těchto ptáků je ve stopařské hantýrce jasným indikátorem blízké přítomnosti šelmy. Okamžitě jsme se vydali směrem, odkud jsme dostali echo. To už z oblohy začaly padat první kapky blížícího se deště.

Skutečný král zvířat

Vystoupili jsme z auta a pod stromy, na kterých ještě před chvíli seděli frankolíni, se v blátě rýsovaly čerstvé stopy. Srdce mi bušilo vzrušením.Věděli jsme, že levhart musí být poblíž. Přitom jsme ho stále neviděli ačkoli jsme tušili, že on vidí nás. Byla to neuvěřitelná hra, do které bohužel zasáhla vůle přírody. Během několika minut se obloha zcela zatáhla a zlověstné dunění odzvonilo příchod prudkého lijáku. Protože náš džíp neměl střechu, hodili jsme přes sebe nepromokavá ponča a zajeli pod nejbližší strom. Čekali jsme s pronásledovaným „pod jednou střechou“, ale nikdo z nás jej toho dne již neviděl. Déšť smyl všechny stopy a s nimi i veškeré naděje na spatření krále zlodějů.
Levhart je sice nejrozšířenější kočkovitou šelmou na světě, ale s tímto prvenstvím drží ještě jiný primát – je zároveň ze všech afrických predátorů nejméně nápadný. Vděčí za to jednak dokonalému maskování, které ho činí neviditelným v korunách stromů, ale hlavně své inteligenci. Mnoho loveckých příběhů vypráví o prohnanosti levharta, mimo jiné např. o tom, jak tato šelma dokáže své pronásledovatele vodit v kruzích, aby je zmátla. Spousta stopařů se o tom přesvědčila na vlastní kůži. Jakmile se stopování levhartů začne zdát příliš zdlouhavé a soustředěné na jedno místo, je dobré zastavit a vyrazit za zvířetem v protisměru. S ohledem na schopnosti této šelmy je mnohými považována za skutečného krále zvířat.

Neklidný spánek gepardů

Stopařský úspěch měl teprve přijít. Jednoho večera jsme v savaně narazili na gepardí bratry, kteří se nešťastnou náhodou dostali mezi velké sloní stádo. Na fotografování bylo již příliš pozdě. Gepardi tušili, že pokoušet se projít mezi slony by nemuselo dopadnout dobře, a tak se uvelebili a dali nám znamení, že tu přenocují. Gepardi se na rozdíl od lvů či levhartů v noci nepřemisťují; výjimkou jsou pouze noci s úplňkem. Věděli jsme tudíž, že by nám neměli uniknout a na základě toho jsme se rozhodli, že se na toto místo s rozbřeskem vrátíme.
Druhý den jsme byli zpět ještě za šera, ale po gepardech nikde ani památka. Vystoupili jsme tedy z auta, abychom zjistili, co je přinutilo opustit stanoviště. Terén ke stopování nebyl příliš vhodný. V polámané trávě jsme nalezli místo, kde spali, ale čerstvé stopy nikde. Vtom jsem si všiml, že do středu úkrytu směřují obří sloní stopy vryté poměrně hluboko do země. Podíval jsem se pozorně a uviděl, že obří stopa překrývala malý otisk čtyř polštářků s drápy. Spící gepardy musel v noci zahnat slon. Sloni a šelmy jsou, jak známo, v nekonečné bratorovražedné válce. Vydali jsme se proto několik kroků směrem, kudy gepardi mohli prchat. Zhruba po 50 metrech jsme v písku skutečně našli čerstvé stopy! Nasedli jsme bleskově do auta a vyrazili po nich.

Setkání v buši

Asi po 30 minutách zmizely stopy z cesty do vysoké trávy. Nyní nám samotné otisky gepardích stop byly k ničemu – jejich sledování v trávě by zabralo hodiny. Náš stopař se proto podíval do míst, kam směřovaly. Na obzoru se rýsovala obří termitiště, která od sebe byla vzdálena desítky metrů. Gepardi tyto přírodní stavby používají nejen jako rozhledny po okolí, ale také jako místa vhodná ke značkování. Doufali jsme, že k termitištím právě proto zamířili a my v jejich okolí najdeme stopy.
U druhé termití stavby jsme se „chytli“. Smyčka se začala stahovat a my tušili, že snižujeme gepardí náskok. Když jsme pojížděli savanou, všimli jsme si, že všichni členové žirafího stáda hledí před sebe jedním směrem. Zvířata evidentně spatřila něco neobvyklého. Podíval jsem se na oblohu. Kroužily na ní asi dvě desítky supů – naše domněnka se zdála být potvrzena – museli to být gepardi!

Pět může být příliš

S gepardími bratry jsme strávili skoro celý den. Byli jsme dokonce svědky jednoho pokusu o lov, ale byl příliš ledabyle proveden, než aby se setkal s úspěchem. Gepardy navíc, s ohledem na jejich zakulacená a plná břicha, asi hlad tolik netrápil. Impala, která unikla o vlas smrti, to zcela jistě ocenila.
Opačné starosti měla gepardice s pěti mláďaty, kterou jsme vystopovali dva dny před tím. I podle slov všech průvodců se jednalo o naprostou raritu. Většinou se samicím podaří odchovat dvě až tři mláďata. Ta slabší se stanou obětí lvů nebo hyen. Gepardí mláďata jsou proslulá svými mohutnými hřívami připomínající účesy pankáčů. Podle některých vědců bílá hříva „nahrazuje“ gepardí břicho. Gepardím mláďatům totiž chybí submisivní chování a v případě konfrontace s predátory si nelehnou na záda, ale pouze ustrnou. Hříva připomínající bílé břicho je tak může ochraňovat. Při pohledu na pět hladových koťat jsem si uvědomil, jaké nároky na matku příroda nakladla.

Cesta k duši zvířat

Můj zájem o stopování zvířat místní průvodce potěšil. Dostal jsem dokonce přezdívku v botswanském jazyku Setswana. Vůdce stopařů mne přejmenoval na „Mpho“ – ten, který má dar vidět. Lepší vysvědčení jsem si nemohl přát, ale připadá mi logické zajímat se o drobnosti, které vám mohou nesmírně přiblížit život v buši.
Stopy zaznamenávají pravdivě všechno, co zvíře dělalo, nebo o co se pokoušelo v nedávné době. Také vypozorované nuance ve zvířecím vzhledu dokáží prozradit zajímavé informace. Sloni si například s oblibou dopřávají bahenní lázeň a jelikož během dne několikrát změní lokalitu určenou dostupností potravy, mění se i složení bahna, které na sebe nastříkávají. Načervenalé bahno pochází z akáciových lesů, tmavě hnědé bahno z řečišť a šedé z mokřadel. Vše se odvíjí od konkrétních pedosférických podmínek.
Stopy jsou autobiografickou kapitolou o životě tvora, napsanou bezděčně a naprosto upřímně. Ne nadarmo považují místní kmenoví příslušníci stopařské umění za dar, který vyvoleným umožňuje vstupovat do života tvorů a splynout s jejich duší v jednu bytost.

Před lvem nikdy neutíkej

Krajina v severní Botswaně je pokrytá poměrně vysokou trávou, jež místy dosahuje velikosti dospělého muže. V moři travin bylo pozorování zvěře velmi obtížné. Na druhou stranu vyjeté stezky od džípů zvířata s oblibou používala k přemístění se z jednoho teritoria do druhého. Písek na cestě navíc nabízel skvělou možnost vidět dokonale obtisknutou šlépěj jakéhokoliv tvora. Náš kemp se nacházel v otevřené buši bez jakéhokoliv oplocení. Mezi jednotlivými stany byly písečné stezky, které se každý den po setmění zametaly, aby se ráno zjistilo, kdo tábor navštívil. Dva dny před naším příjezdem procházela kempem smečka sedmi lvů. Možnost přímého kontaktu s divočinou byla vykoupena přísnými bezpečnostními pravidly. Museli jsme podepsat prohlášení, v němž bereme odpovědnost za naši případnou smrt. Dozvěděl jsem se také, co dělat v případě střetnutí se lvem. Pokud by člověk v buši na tuto šelmu narazil, má celkem velkou pravděpodobnost na přežití – jedna ze základních rad je nikdy neutíkat. Naopak dobré je hlasitě mluvit a snažit se lva preventivně odradit. Pokud jej ale zastihneme překvapeného a ve „špatné náladě“, je důležité nezmatkovat, ale rychle jednat. Jestliže lev švihá ocasem a cení zuby, dává nám poslední příležitost „zmizet po anglicku“. Pak je žádoucí okamžitě vycouvat z jeho zorného pole. Jakmile přestane vrčet, zaútočí.

Úskalí gepardího lovu

Gepard nepatří mezi příliš úderné útočníky a většina jeho pokusů o skolení kořisti končí neúspěchem. Na rozdíl od lvů či levhartů usmrcuje kořist zardoušením. Pokud se zakousne do krku oběti, nesmí jí pustit. Jelikož jej běh stojí příliš mnoho sil, potřebuje gepard ihned po skolení kořisti doplnit kyslík. A protože jsou ústa zaneprázdněná, rozšířila příroda gepardovy nozdry tak, aby kyslík mohl doplňovat i s kořistí v čelistech.
Bez zajímavosti není ani skutečnost, že gepard je naučen zabíjet pouze v běhu. Německý režisér R. Radke pozoroval samici, které se při útoku nepodařilo zakousnout mladou gazelu. Obě zvířata se v běhu jen překulila, pak se postavila na nohy a ze vzdálenosti dvou metrů na sebe nevěřícně hleděla. Ani jedno z nich nebylo na takovou situaci připraveno. Gepardice nevěděla, jak zvíře zahubit, antilopa nedokázala utíkat před něčím, co jí nepronásledovalo. A tak se po několika minutách rozešly v míru.