Hon na Martina Bormanna: Kde skončila Hitlerova „hnědá eminence“?

Vytvořilo se několik menších skupinek, které nekoordinovaně prchaly ulicemi či tunely metra. Bormann spolu s Hitlerovým osobním lékařem Stumpfeggerem, říšským vedoucím Hitlerjugend Arthurem Axmannem, Wernerem Naumannem, jehož Hitler v politické závěti jmenoval na post ministra propagandy, a dalšími muži se vydrápali z podzemky na povrch v ruinách stanice Friedrichstrasse. Kolem nich dopadaly sovětské granáty a do okolních budov bubnovaly kulky. Měsíc za té jasné jarní noci zářil a dodával zdemolované metropoli ještě hrozivější vzhled.

Skupinka utíkala ulicí ke Sprévě, avšak na most se kvůli zátarasům nedostala. Usmálo se na ně štěstí, když se náhle zjevila jednotka SS s tanky a obrněnými vozidly. Pohlaváři naskákali na jeden z tanků, který prorazil zátarasy. Cesta byla volná. Vezli se několik set metrů, když do tanku narazila střela z panzerfaustu. Tlaková vlna z ohlušujícího výbuchu všechny cestovatele smetla, ale nezpůsobila jim žádná vážná zranění. Když se vzpamatovali, pokračovali znovu pěšky. Nedaleko stanice Lehrter se Stumpfegger spolu s Bormannem rozhodli běžet na východ, zatímco zbytek se stočil opačným směrem. Sutiny poskytovaly dobrý úkryt a umožňovaly nepozorovaně proklouznout ze sovětského sevření. Většině skupinky se to i podařilo.

Arthur Axmann, který ještě před pár dny burcoval sotva desetileté Hitlerovy mládežníky k boji do posledního muže, sám prchal, seč mu síly stačily. V několika ulicích narazil na postupující rudoarmějce, obrátil se tedy a unikal místy, kam už předtím zamířil Bormann se Stumpfeggerem. Za železničním mostem na ně náhodou narazil. Obě těla nehybně ležela v prachu nedaleko od sebe. Axmann ve špatném světle nenašel žádná větší zranění a došel k závěru, že byli zastřeleni zezadu. Arthur Axmann zemřel v roce 1996 jako ikona neonacistické scény a častý organizátor sjezdů bývalých esesáků. Až do smrti neochvějně tvrdil, že oné květnové noci zřetelně viděl Bormannovi do obličeje. Byl nepochybně mrtev.

Bormann sem, Bormann tam

Axmann se jako zázrakem proplížil z Berlína a teprve po sedmi měsících skrývání byl zadržen Brity v Lübecku. Jeho výkladu posledních minut života Martina Bormanna vyšetřovatelé podle očekávání neuvěřili. Za tu dobu se totiž vyrojila spousta zpráv z celého Německa o spatření Bormanna živého a zdravého. 11. června 1945 například pražský rozhlas vysílal zprávu, že revoluční gardy dopadly Bormanna v západních Čechách. Jiný muž tvrdil, že s Bormannem cestoval v kupé ve vlaku do Flensburgu. Rozšířila se i fáma, že Bormann a Vůdce se z Berlína přesunuli k Hamburku, kde už na ně čekala luxusní jachta s kurzem do Brazílie. Sověti s Brity se navzájem obviňovali, že Hitlerova tajemníka drží tajně v zajetí.

Legendě o unikajícím Martinu Bormannovi mezitím přibývaly další květnaté kapitoly. Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku se ztotožnil s tvrzením, že Bormann je naživu a v nepřítomnosti jej v říjnu 1946 odsoudil za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti k smrti. Z celého světa přicházely zprávy, kde všude byl bývalý říšský vedoucí spatřen. Lesník v oblasti Kasselu, mnich v Římě, hajný v Tyrolsku, obchodník v paraguayském Asunciónu, majitel továrny v Buenos Aires, řeholník v zapadlém klášteru v Andách. Stejně jako v případě jeho šéfa, Adolfa Hitlera, směsice údajných Bormannových nových identit oplývala mimořádnou pestrostí.

Don Martin

Bormannův kulatý obličej s pichlavýma očima a vlasy ulízanými dozadu nenechával spát ani tajné služby mnoha států. Především Sověti neustále opakovali, že nacista si v poklidu užívá penze pod ochranou Západu. CIA nechtěla ponechat nic náhodě a než riskovat mezinárodní ostudu z odhalení žijícího Bormanna nějakým novinářem, investovala nemalé prostředky do předem marných vyšetřování.

Jak se zdálo, pouze agent FBI Francis E. Crosby v červenci 1948 šel po horké stopě. Vážený americký podnikatel John Griffith žijící poblíž uruguayské metropole Montevideo informoval úřady, že jistý významný činitel nacistického vedení v Německu se nachází v povodí řeky La Plata. Sdělil, že hovořil s úředníkem přístavní správy v Buenos Aires, který se prý setkal s Němcem, váženým i v argentinských vládních kruzích, jenž se nechal oslovovat Don Martin. Na fotografii bezpečně poznal Bormanna. Griffith celý příběh předal do Washingtonu, kde se po určité době dostal až na stůl prezidenta Harryho Trumana.

Ten se k celé záležitosti stavěl chladně a považoval ji za další fantasmagorii o spiknutí, avšak když ho poradci varovali, jakého propagandistického úspěchu by dosáhli Sověti, kdyby se zpráva o Donu Martinovi a laxnosti USA dostala na veřejnost, povolil pátrání. Agent Crosby byl vyslán do Argentiny a Uruguaye, aby se záhadnému Donu Martinovi dostal na kobylku. Neuměl však španělsky a za průvodce si vybral nepříliš důvěryhodné zástupce místní německé menšiny, známé pronacistickým smýšlením.

Případ se uzavírá

Po týdnech nesmyslného křižování pralesem od jedné osady k druhé, na schůzkách s německými obchodníky a všelijakými filuty, požadujícími za zaručené informace odpovídající odměnu v dolarech, Crosby usoudil, že podnikatel Griffith trpí přehnaným detektivním komplexem a že žádné skutečné spiknutí ani Bormanna v těchto končinách zřejmě nenajde.

V tomto dojmu agenta FBI utvrdilo i setkání s oním úředníkem v přístavu, který na Bormannově fotografii identifikoval Dona Martina. Ukázalo se, že jde o levicového revolucionáře, který nesnášel argentinského prezidenta Juana Peróna a dezinformační kampaní o záměrném ukrývání předních nacistů jej pouze chtěl znemožnit před světem. 8. září 1948 ředitel FBI John Edgar Hoover zaslal do Bílého domu souhrnnou zprávu a vyšetřování ukončil. Milovníci spikleneckých teorií hned měli žhavé téma k diskusi.

Poslední dějství napínavého příběhu rozepsali berlínští dělníci, kteří 7. prosince 1972 při pouličních výkopech u stanice Lehrter náhodou narazili na dvě kostry. Po čtyřech měsících důkladného zkoumání chrupu a tvaru lebky soudní lékař konstatoval, že jedny ostatky prokazatelně patří Martinu Bormannovi. Testy DNA v roce 1998 závěr potvrdily a udělaly za padesátiletým pátráním definitivní tečku.