Potomci Bormanna, Heydricha a Himmlera: Kde skončily děti elitních nacistů?
Jaké to je, prožít celý život ve stínu obludných zločinů svých otců? Děti nacistických rodičů většinou o jejich hrůzných skutcích nevěděly. Po válce je však čekal krutý šok, a ne všechny se z něj dokázaly vzpamatovat
Nacistické špičky byly přesvědčeny o vlastní výjimečnosti a vyvolenosti, s politickými nepřáteli zacházely krutě, projevovaly nepředstavitelnou nenávist vůči Židům a „méněcenným“ národům. Též zneužívaly moc, pohrdaly lidskými právy a neštítily se lží, brutality ani vyvraždění milionů nevinných lidí. Současně však usilovaly o šťastný rodinný život a doma se láskyplně věnovaly výchově svých dětí.
Dědicové těchto vůdců vyrůstali v luxusu, pohodlí, převážně stranou válečné vřavy a bez vědomí toho, co jejich rodiče páchají. Po letech života ve zlaté kleci však se spojeneckými vojsky přišel „soumrak bohů“ a pro většinu dětí nacistických vůdců také společenský propad. Jejich otcové spáchali sebevraždu, zmizeli nebo byli zatčeni a čekala je poprava či vězení.
Osudoví rodiče
Co pociťovaly děti nacistických pohlavárů, když se po válce dozvídaly fakta o holokaustu a válečných zločinech, jež se vymykaly všem dosavadním představám o zlu? Jak se vyrovnávaly se skutečností, že odpovědnost nesli jejich otcové? Například Rolf Mengele (* 1944), syn osvětimské zrůdy Josefa Mengeleho, uvedl: „Je to prostě můj osud být jeho synem.“
Potomci čelných nacistů se nemohli vyhnout materiálním ani psychickým důsledkům svého původu. Jeden z nich o pocitu každodenního útěku před vzpomínkami napsal: „(…) já, věčně dětská zombie, uháním pryč, pořád a pořád uháním pryč.“ Americký novinář Gerald Posner konstatoval, že „hříchy otců poznamenaly druhou generaci Němců způsobem, který dokáže málokdo pochopit“. Děti čelily velkému tlaku i zájmu veřejnosti, jelikož jejich původ vyvolával značné emoce. Některé z nich například nepřijali do škol či zaměstnání s vysvětlením, že jejich jméno vzbuzuje negativní vzpomínky na éru, kterou se Němci snaží vytěsnit.
Stigma příjmení
Psychologové prokázali, že poprava či odsouzení k odnětí svobody otce či matky má na děti zničující vliv: Ačkoliv nic neudělaly, trpí a nesou negativní následky činů svých rodičů. V důsledku odloučení, omezení nebo úplného přerušení osobního kontaktu a vzniklých sociálních i společenských změn se u nich zpravidla projeví stres, trauma, agrese, výchovné problémy či specifické poruchy učení. Navíc je složité se vyrovnat s představou, že milující otec, který se o ně vzorně staral, by měl být zločincem a vyvrhelem.
Důsledky této psychické zátěže se však odvíjejí od mnoha proměnných: Záleží například, kolik je potomkovi v době krize let nebo do jaké míry fungovaly „normální“ rodinné vztahy. Důležitou roli hraje také otázka, kdo se za odsouzeného ujme péče a výchovy nebo jaká je ekonomická a sociální situace zbylé či nové rodiny. Vliv má rovněž míra společenského stigmatu, jež může vést k izolaci a k šikaně „dětí kriminálníků“. Proto se mnozí z potomků nacistických vůdců snažili na sebe neupozorňovat, nebo se naopak pokoušeli vyniknout a dosáhnout co nejlepších výsledků.
Sladkohubý slizoun
Jak konkrétně se děti nacistických elit s těžkým dědictvím vyrovnávaly? Zdá se, že většinu z nich pronásledoval pocit hanby a viny. Mnohé se za působení svých otců styděly, snažily se zapomenout, vyhnout se zájmu veřejnosti, nejitřit staré rány a vést normální život. Některé se svých otců zřekly, jiné sice nacistické zločiny neobhajovaly, ale rodičům zkoušely pomoct: Například synové vůdce německé mládeže Baldura von Schiracha se všemožně snažili, aby byl jejich otec předčasně propuštěn.
Mnozí si změnili jméno a odmítali o svém původu hovořit. Stávalo se, že podrobnosti o nacistické minulosti někdy neznali ani jejich životní partneři. Jiní se pokoušeli hříchy rodičů odčinit, ale jen málokdy měli potřebu je veřejně odsoudit, distancovat se od nich či se omlouvat obětem. Nejdál zašel Niklas Frank, syn popraveného „kata Poláků“ Hanse Franka: Napsal o něm knihu, v níž s šokující otevřeností vylíčil neobyčejnou nenávist i opovržení a otce vykreslil jako „nekritického sladkohubého slizouna, ‚udělaného‘ do Hitlera“.
Zatímco mnohé recenze autora chválily, že nestrká hlavu do písku, český badatel Jaroslav Čvančara se vyslovil velmi kriticky: „Tolik vyžadované ‚účtování s rodiči‘, jak je předvádějí někteří potomci nacistů, například Niklas Frank (…), považuji za teatrální a hloupé. Jsem přesvědčen, že nikoliv mediální sebemrskačství, ale pouze vnitřní a hluboká katarze může dojít k upřímnému vyrovnání se s minulostí.“
Vina se nesmí dědit
Našli se však i tací, kteří nad zkázou způsobenou svými otci zavírali oči nebo jejich provinění bagatelizovali. A v neposlední řadě nechyběly ani ratolesti, jež své rodiče hrdě obhajovaly a ztotožňovaly se s myšlenkami nacionálního socialismu. Například pěstounka Eicke Bormannové vzpomínala na dceru Hitlerovy pravé ruky Martina Bormanna takto: „Velice dobře se na otce pamatovala a stále ho považovala za velkého muže. O jeho vině nechtěla vůbec nic vědět. Byla zvyklá na přepych a domnívala se, že na něj má stále nárok. Eicke měla pocit, že je něco lepšího.“ Zcela nekriticky se o svých otcích vyjadřovali též Wolf Rüdiger Hess, Edda Göringová, Gudrun Himmlerová či Ursula Dönitzová.
Není pochyb, že děti nacistů za zločiny svých rodičů nemohly a neměly za ně nést morální vinu. Jeden z vnuků říšského vůdce mládeže von Schiracha uvedl: „Vina mého dědečka je vina mého dědečka. Spolkový soudní dvůr říká, že vina je to, z čeho lze vinit konkrétní osobu. Neexistuje kolektivní trest, dědičná vina, a každý člověk má právo na vlastní biografii.“ Rolf Mengele si dále posteskl: „Otec dělal, co dělal, a já se teď za něj musím zodpovídat. To dědictví nemůže přejít na mé děti, musí skončit se mnou.“
Potomci prominentních nacistů
Reinhard Heydrich – jeden z hlavních tvůrců holokaustu, zastupující říšský protektor a „kat českého národa“ – měl dva syny a dvě dcery. Heider Heydrich se narodil v roce 1934 a dnes žije nedaleko Mnichova. Působil jako obchodní vedoucí u letecké firmy Dornier-Werke a coby výkonný ředitel sdružení pečujícího o penzisty téže společnosti. Podílel se na vyjednávání o českém vydání pamětí své matky, fanatické nacistky, a napsal k nim předmluvu.
Šéf SS Heinrich Himmler měl s manželkou dceru Gudrun, adoptovali také syna a další dvě děti mu porodila milenka. Gudrun Himmlerové bylo patnáct let, když její otec spáchal sebevraždu. Vyučila se krejčovou, ale jelikož se nehodlala zříct svého jména, práci nacházela jen obtížně. Milovaného otce hájila slovy, že mu Hitler přece svěřil pouze „svoz odpadu říše“. Byla sympatizantkou neonacistické strany NPD a provdala se za jejího funkcionáře. Zemřela v roce 2018, údajně jako zatrpklá a panovačná stařena.
Wolf Rüdiger Hess, jediný syn Rudolfa Hesse, se narodil v roce 1937 a na otce si nemohl pamatovat, neboť Hitlerův zástupce roku 1941 za záhadných okolností odletěl vyjednávat o příměří do Británie, kde ho zadrželi a uvěznili. Po válce byl pak odsouzen na doživotí a v roce 1987 za mřížemi zemřel. Přestože měl povoleny návštěvy, až do roku 1969 se odmítal se synem osobně setkat a namísto kontaktu mu jednou měsíčně posílal dopisy. Wolf Rüdiger k němu přitom vzhlížel a vše, co kdy otec řekl či napsal, pro něj bylo svaté. Nikdy nepřipustil, že by jeho rodič spáchal něco špatného, a dokonce se zařadil mezi popírače holokaustu. Zemřel v roce 2001.
Vedoucí kanceláře Adolfa Hitlera Martin Bormann byl svým deseti dětem přísným a citově chladným otcem. Jeho nejstarší syn Martin se narodil v roce 1930 a stal se vůdcovým kmotřencem. Roku 1945 se ukryl pod cizím jménem u jednoho rakouského statkáře, nakonec byl ovšem odhalen a krátce vězněn. Poté vstoupil do jezuitského semináře, nechal si úředně zrušit druhé jméno Adolf a dosáhl vysvěcení na kněze. Nejprve působil na nebezpečných misiích v Africe, později se zranil při automobilové nehodě. Zemřel v roce 2013.
Zakladateli gestapa a veliteli letectva Hermannu Göringovi se v roce 1938 narodilo jediné dítě, vymodlená dcera Edda. Jelikož Hitler neměl potomky ani se neobklopil příbuznými, stala se jakousi korunní princeznou třetí říše. Vyrůstala uprostřed nevídaného luxusu v obrovské rezidenci, mezi mistrovskými uměleckými díly, vesměs ukradenými Židům. Když jí bylo osm let, sen se rozplynul, rodinný majetek byl zabaven a Edda se stala polosirotkem, neboť její otec se ve vězení otrávil kyanidem. Stejně jako Hessův syn nenáviděla Američany a norimberský soud považovala za bezprávný.
