Gruzínské povstání na Texelu: Poslední prolitá krev na samém sklonku války

Po vpádu do Sovětského svazu zajal Wehrmacht miliony rudoarmějců, mezi nimiž se kromě Rusů vyskytovalo i značné procento dalších národností. Tito muži obvykle dostali na vybranou ze dvou možností. Buď mohli putovat do zajateckých táborů, kde je čekalo hladovění, tvrdá práce a dost možná i smrt. Nebo mohli vstoupit do oddílů působících na německé straně a získat alespoň náznak svobody. Mnohé motivovala k volbě druhé možnosti i nenávist ke komunismu a naděje, že po Stalinově porážce se jejich země zbaví nadvlády Moskvy.

Zrod legionu

Kromě muslimského obyvatelstva šlo například o příslušníky indoevropských etnik křesťanského vyznání, z nichž většina připadala na Armény a Gruzínce. Jak dobrovolníků přibývalo, přistoupili Němci v lednu 1942 k formování takzvaných východních legionů. Příslušná směrnice je poněkud pokrytecky definovala jako „svazky dobrovolníků bojující za osvobození své vlasti od bolševismu a za svobodu své víry“. 

Právě gruzínský legion se začal formovat v létě 1942 ve výcvikovém prostoru nedaleko polské Radomi. V první vlně Němci zformovali dva prapory s čísly 795 a 796, do jara 1943 putovala do služby další várka východních legií včetně čtyř nových gruzínských batalionů (797, 798, 799 a 822). Před koncem téhož roku se během třetí vlny ustavily prapory č. 823 a 824. Gruzínci ale sloužili i v jiných útvarech a svou vlastní formaci měli i v rámci Waffen-SS. Celkem jich během války německou uniformu obléklo na 30 000.

Ačkoliv podle původních plánů měly východní jednotky bojovat proti Rudé armádě, na přelomu let 1943–1944 Němci jejich část stáhli do západní Evropy a použili je ke strážní službě na Atlantickém valu. Kupříkladu 797. gruzínský prapor zaujal pozice u Haagu, 795. batalion v Normandii a prapor č. 823 na ostrově Guernsey. Do města Zandvoort v nizozemské provincii Severní Holandsko pak 30. srpna 1943 dorazil 822. prapor s čestným názvem „Královna Tamara“, pojmenovaný po slavné gruzínské vládkyni žijící na přelomu 12. a 13. století. 

Oddíl vedený německým majorem Klausem Breitnerem sestával z 800 Gruzínců a 400 Němců, zformoval se v červnu 1943 v Polsku a záhy se zapojil do protipartyzánských akcí. Nyní měl v Zandvoortu vystřídat takzvaný „tygří legion“ složený z indických dobrovolníků. 

Cesta 822. praporu

V Zandvoortu Gruzínci hloubili zákopy až do února 1945, kdy došlo k nehodě v muničním skladu. Němci z ní obvinili právě příslušníky 822. praporu a odsunuli je „do izolace“ na největší z Fríských ostrovů Texel (rozloha zhruba 161 km²). Poslední žijící účastník těchto událostí Griša Baindurašvili v roce 2015 vzpomínal: „Němci tamějším lidem řekli, že jsme něco jako horda kanibalů, a ti se nás hrozně báli. Brzo ale pochopili, že šlo o lež, a spřátelili jsme se.“

Wehrmacht na Texelu v předchozích letech vybudoval mohutná opevnění, která byla součástí Atlantického valu, ovšem vylodění v Normandii připravilo ostrov o veškerý strategický význam. Gruzínští vojáci se proto zaradovali, že směřují na bezpečné místo. Doufali, že na Texelu v poklidu stráví poslední týdny války – zprávy ze všech bojišť ostatně naznačovaly brzký pád třetí říše. 

Čáru přes rozpočet těmto úvahám udělal koncem března 1945 rozkaz k zahájení příprav na přesun – prapor měl zamířit na pevninu a zapojit se do bojů se Spojenci. Gruzínci však už v této fázi konfliktu nehodlali nasadit životy za cizí věc. Pokud by Němce poslechli, čekala je smrt v boji nebo zajetí, které znamenalo s velkou pravděpodobností sovětský vojenský soud za spolupráci s nepřítelem. Jestliže by odmítli bojovat, popravili by je samotní Němci. Jako jediná možnost se tak jevilo ozbrojené povstání, jímž by se Gruzínci očistili od kolaborace a mohli by doufat v beztrestný návrat domů.

Odpovědnost za akci převzal bývalý stíhací pilot sovětského letectva Šalva Loladze, nejvýše postavený gruzínský důstojník na Texelu. Plán vzpoury, koordinovaný s holandskými odbojáři, vznikal za přísného utajení pod kódovým názvem Narozeniny.

S noži a bajonety

Události nabraly rychlý spád v noci z 5. na 6. dubna 1945. O půlnoci oblohu ozářila trojice světlic – smluvený signál k zahájení boje. Gruzínci se potichu shromáždili, popadli nože i bodáky a vrhli se na spící vojáky Wehrmachtu. Během pár desítek minut zahynulo asi 400 Němců, další desítky jich vzbouřenci ještě během noci přepadli při hlídkách nebo na silnicích. Sám Baindurašvili zapálil dům s šestnácti vojáky, z nichž nikdo nepřežil. Gruzínské věci ovšem uškodilo, že major Breitner právě dlel u milenky na pevnině a běsnění unikl. I tak povstalci ovládli takřka celý ostrov a ušetřili pouze jistého vojáka polského původu, který se k nim prý dlouhodobě choval přátelsky. Nyní měl plynnou němčinou v rádiu navodit dojem, že se na Texelu neděje nic mimořádného.

Úspěch vzpoury od počátku závisel na předpokládaném vylodění Spojenců, avšak příslušníci nizozemského hnutí odporu k němu anglo-americké důstojníky přemlouvali marně. Navíc se Gruzíncům nepodařilo obsadit pobřežní baterie na jihu a severu ostrova, jejichž obsluhy nyní představovaly jediné přeživší Němce na Texelu. Právě důstojníci těchto útvarů zorganizovali protiútok a jejich děla zahájila palbu na předpokládané pozice povstalců, čímž kryla přísun záloh z kontinentální části Nizozemí vzdálené pouhých 5 km. Na ostrově se tak nerušeně vylodily dvě tisícovky příslušníků střeleckého pluku námořnictva 163 podporované několika obrněnci. I když šlo o ad hoc formaci vytvořenou zejména z nadbytečných posádek plavidel bez řádného pěchotního výcviku, počty hovořily jasně v jejich prospěch.

V dalších týdnech se rozhořela krvavá bitva, během níž Němci postupně dobyli Texel zpět. Nejtvrději se bojovalo o severní část ostrova zvanou Eierland a okolí tamějšího majáku. Baindurašvili sice patřil k pracovnímu útvaru, ale jeho spolubojovníkům se podařilo sehnat zbraně a několik dnů tento významný kopec udržet: „Němci každou noc podnikali přepady, aby nás odsud dostali, a posílali psy k vystopování našich pozic. Neměli jsme šanci, protože nás přečíslili v poměru dvacet ku jedné – ze 115 Gruzínců v tomto sektoru přežilo jen osm.“

Stovky mrtvých

Příslušníci Wehrmachtu i Kriegsmarine pátrali po Gruzíncích se zuřivou nenávistí, zatímco Holanďané se je naopak snažili ukrýt ve sklepích a stodolách. Přestože Němcům muselo být jasné, že jde o epizodní střetnutí v již prohrané válce, neváhali se uchýlit k taktice spálené země. Jakmile pojali podezření, že některá farma pomáhá vzbouřencům, okamžitě ji vypálili. Popelem lehly desítky usedlostí a škody byly později vyčísleny na 10 milionů guldenů (3,77 milionu tehdejších dolarů). K ukrutnostem se ale v panickém strachu o život uchýlili i někteří Gruzínci.

Major Breitner řadu let po válce potvrdil, že Němci vnímali povstání jako obyčejnou zradu a odmítali jakékoliv vysvětlování jeho pohnutek. Podle toho s polapenými vzbouřenci také zacházeli – Gruzínci si museli vykopat hroby, svléct německé uniformy a pak byli popraveni střelou do týla. Podle většiny zdrojů přišlo během rebelie o život 565 Gruzínců, přinejmenším 812 německých vojáků a 120 Holanďanů.

Němečtí vojáci pokračovali ve mstě i poté, co Wehrmacht na nizozemském a dánském území oficiálně 5. května 1945 kapituloval, a akce pokračovaly dokonce i po všeobecné kapitulaci Německa z 8. května. K ukončení nesmyslného krveprolití vedl 20. května až příchod kanadských jednotek, které během dvou dnů odzbrojily zbývajících 1 535 Němců. Texel tak bývá označován jako poslední bitevní pole západní Evropy. Záhy na ostrově přistáli také příslušníci sovětské kontrarozvědky Směrš, specializované na odhalování zrádců a kolaborantů v Rudé armádě. Kanaďané pro jejich velitele přichystali report, v němž se píše o 470 mrtvých Gruzíncích a 2 347 padlých a zajatých Němcích. Přesné ztráty na obou stranách však zůstávají nejisté.

Dosud živé vzpomínky

Padlí vzbouřenci našli místo posledního odpočinku na texelském hřbitově nedaleko městečka Oudeschild. Boje přežilo 228 gruzínských vojáků, kteří v souladu se závěry jaltské konference putovali z německých zajateckých táborů zpět do SSSR. Tam po nich ihned začala pátrat tajná policie, avšak většinu Gruzínců mezi masami zajatců prostě nedokázala najít. To jim zachránilo život, neboť odhalení povstalci putovali na Sibiř nebo – pokud šlo o vyšší šarže – rovnou před popravčí četu. Důstojníci Rudé armády gruzínského původu se snažili navrátilce od takového osudu ochránit a nezřídka jim dokonce zařídili nové osobní doklady. Oficiálního uznání se příslušníkům 822. praporu dostalo teprve roku 1991, kdy moskevský velvyslanec v Nizozemí poprvé navštívil jejich hroby a nazval je „hrdiny Sovětského svazu“. Dne 4. května 2005 pak na hřbitov zavítal i tehdejší gruzínský prezident Michail Saakašvili.

Ostatky vojáků Wehrmachtu byly nejprve pohřbeny na civilním hřbitově v největším texelském městě Den Burg, roku 1949 je přemístili na vojenský hřbitov v Ysselsteynu v nizozemské provincii Limburg. Děsivé události jara 1945 však ovlivnily život na ostrově i na mnoho dalších let. Někteří civilisté se s Gruzínci spřátelili natolik, že se dožadovali informací o jejich dalších osudech a chtěli je v Sovětském svazu osobně navštívit. Tyto tendence vyvolaly u nizozemské tajné služby obavy, že Texelané hromadně sympatizují s komunismem, a stovky místních se dostaly na seznamy podezřelých osob. Vzpomínky na povstání nevymizely z paměti obyvatel ani v 21. století a incident se zde dodnes označuje jako Russenoorlog (ruská válka).