Fakta o čínském zázraku: Proč selhala Velká čínská zeď?

Myšlenku na oživení ohromné stavby známé jako Velká čínská zeď přinesla po dlouhých staletích dynastie Ming. Jejich říši totiž ze severu ohrožovali Mongolové, které čínská armáda nedokázala porazit. Zároveň však s nájezdníky nechtěli obchodovat, což byl požadavek Mongolů k nastolení míru. Památka se tedy zrodila nikoli jako výsledek dlouhodobého strategického plánování, ale spíše proto, že nikdo nedokázal vymyslet nic lepšího.

Předchozí část: Kdy a jak vznikala Velká čínská zeď?

Velká zeď podruhé 

Přesto právě úseky mingského opevnění – masivní cihlové zdi s cimbuřím prokládané hranatými věžemi tak patří k těm nejznámějším z podob čínské zdi. Vůbec nejfotografovanější jsou její části z okolí Pekingu, z oblasti zvané Badaling, o nichž si Číňané i turisté často mylně myslí, že pocházejí ze druhého století před začátkem letopočtu. 

Mingská zeď však byla dokončena až někdy na sklonku 16. století. Její vybudování mělo paradoxně ušetřit peníze – záměrem bylo nahradit osm velkých vojenských základen na okraji Mongolska, jejichž posádky aktivně vyhledávaly a zabíjely nájezdníky. Vydržování těchto velkých posádek bylo ovšem natolik drahé a pro císařskou ekonomiku tak zničující, že se Mingové rozhodli stáhnout dovnitř svého území a nájezdům se bránili raději gigantickou zdí. 

Silná zeď osiřela

Co začalo jako stavba věží ve strategických horských průsmycích, to se v průběhu staletí vyvinulo v promyšlený – a opět stále dražší – a opět stále dražší systém opevnění. Číňané pro něj využili nové stavební materiály, především speciálně vypalované cihly (viz Budování mingského zázraku).  

Výstavba a opravování zdi pokračovaly i později, až do roku 1644. Tehdy do země vtrhli ze severu Mandžuové, kteří záhy v Číně vyhlásili dynastii Čching a její rozlehlé území ovládali až do roku 1912. Dobytí země okamžitě zdvojnásobilo velikost celé říše, což se pochopitelně přímo dotklo nedávno dokončené stavby. Nová dynastie se musela rozhodnout, co s opevněním, které neoznačovalo fyzickou hranici země a nemohlo ji tedy bránit, jelikož se nové hranice nacházely až stovky kilometrů daleko na sever. 

Když poradci doporučili císaři Kchang-simu v roce 1677, aby zeď opravil, jejich žádost zamítl. Nicméně vydal příkaz, že kamení z mohutné stavby nesmí nikdo rozebrat, čímž památku zachránil pro další generace. Staletí budování Velké čínské zdi se však od té doby začala uzavírat. Nemilovaná a rozpadající se stavba se nyní vinula přes hory jako raněný drak. Několik desetiletí po svém dokončení začala chátrat, dokud ji na sklonku 18. století neobjevili Evropané v čele s Macartneyem. 

Opium otevírá hranice

Ani pár desetiletí po Macartneyho neslavné diplomatické výpravě se čínské mínění o obchodování s Brity příliš nezměnilo. Byli ochotni vyvážet pouze čaj, za což požadovali stále větší dodávky stříbra. Britské zásoby vzácného kovu se ovšem povážlivě tenčily a bylo třeba hledat jiné cesty. V letech 1840–1842 tak tamní diplomaté přišli s „elegantním“ řešením: Místo stříbra nabídli Číňanům indické opium. Číňané to odmítli, což vedlo ke vzplanutí takzvaných opiových válek. V první (1839–1842) i ve druhé (1856–1860) byla Čína poražena a jako reparace musela Britům vyplatit 27 milionů stříbrných dolarů. 

Právě opiové války otevřely v průběhu 19. století cestu k dalším útokům na Čínu, které měly pro zemi neblahé následky: Ať již šlo o vydrancování Pekingu francouzskými a britskými vojsky, anexi severní Číny Rusy, anebo zabavení území Hongkongu. Číně se nedařilo. Země se zastaralou armádou a nepružným politickým systémem neměla proti dravým mocnostem šanci. 

Někdejší Říši středu ovládli imperiální mocnosti a přinutily ji otevřít trh, což mělo i další dopady – do země začali proudit první evropští turisté. A právě ti pak doma informovali o čínském zázraku – ohromné zdi, která nemá ve světě obdoby.   

Zrození „osmého divu“ 

Netrvalo dlouho a čínská zeď se zabydlela mezi světovými architektonickými unikáty hned vedle římského Kolosea či egyptských pyramid. Už na přelomu 19. a 20. století se pro ni vžil (byť nepřesný) název „Velká čínská zeď“ (viz Dlouhá, nikoli velká) a mnozí ji neváhali označovat za „nejúžasnější div“, nebo alespoň „osmý div světa“.  Tehdy se bez výhrad ujalo Macartneyho tvrzení, že jde o symbol čínské civilizace a jednotné moci a že opevnění z malty a cihel vytváří souvislou, mnoho tisíc kilometrů dlouhou zeď podél severní hranice země. 

Mýty ovšem kvetly i v dalších desetiletích. V roce 1932 se díky sinologovi a amatérskému antropologovi Robertu Ripleymu rozšířilo i tvrzení, že jde o jedinou stavbu planety, která by měla být vidět i z Měsíce. Kosmonaut Neil Armstrong sice tuto domněnku potvrdil, ale později ji badatelé vyvrátili s tím, že astronaut viděl pouze seskupení mraků. Zmíněný mýtus nicméně přetrval dodnes. A ještě relativně nedávno jej přiživil britský historik a sinolog Joseph Needham. Velká čínská zeď je podle něho „považována za jediné dílo člověka, kterého by si mohli všimnout marťanští astronomové“. Koho přesně tím myslel a s jakými zařízeními by to badatelé z rudé planety provedli, ovšem dále nevysvětlil. 

Poutě ke zdi

Ještě na konci 18. století se ovšem Číňané o svou nejslavnější památku naprosto nezajímali. Už Macartney popsal, že zatímco počítal cihly úchvatného zdiva, mandaríni, kteří je doprovázeli, „projevovali netrpělivost, že se s tím zdržuje tak dlouho“. Až když se sláva Velké čínské zdi rozlétla do celého světa, objevili její hodnotu. 

Jako monumentální nástroj propagandy si ji vybral například komunistický vůdce Mao Ce-Tung: „Nejste opravdoví soudruzi, pokud se vám nepodaří dostat se alespoň jednou k velké zdi!“ hřímal na své stranické kolegy a nutil je, aby památku alespoň jednou za život navštívili. Završení slávy tradičního čínského symbolu pak obstarala globální éra. Její vyobrazení dnes najdeme na tričkách, slamácích a dalších suvenýrech prodávaných nejen v okolí této památky, ale po celé Číně. 

Vznikl novodobý mýtus o výstavbě zdi coby symbolu úspěchu a moci Číny, který jí umožnil porážet nepřátele bez prolévání krve. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak – byla často posledním zoufalým řešením v situaci, kdy země strategicky ztrácela a nebyla schopna své nepřátele zadržet aktivní politikou a diplomacií, případně tvrdou silou svých armád. 

Nic z toho však samozřejmě nesnižuje fakt, že jde o jedno z největších děl v historii lidstva. Díky komplexnímu archeologickému průzkumu, který provedli odborníci v roce 2009, například víme, že zeď měřila mnohem více než 5 000 km, což se běžně uvádělo ještě před dvaceti lety. Výzkum uveřejněný v roce 2012 přinesl senzační závěr: Se všemi odbočkami a větvemi vybudovanými v průběhu dějin činila délka její stavby 21 196 km!