Extrém jako životní styl: Australská příroda nepozornost neodpouští!
Na Zemi existuje spousta míst, která se pro život vlastně moc nehodí. Například o Australanech lze s trochou nadsázky říct, že žijí na kontinentě, kde se je příroda pokouší zabít každý den
Průměrné letní teploty v Austrálii sice dosahují „pouhých“ 30 °C, nicméně mnohem vyšší extrémy nejsou neobvyklé. Nad suchými křovisky buše se pak vznáší riziko požárů, při nichž ročně lehnou popelem stovky tisíc hektarů krajiny.
Například v roce 2009 shořelo ve státě Victoria 450 tisíc hektarů pozemků, plameny zničily přes čtyři tisíce domů a zemřelo 173 lidí. Australská vláda proto nekontrolovatelným požárům předchází tím, že některá území takticky vypaluje, aby budoucímu šíření ohně zamezila. Na plochách, kde by mohl vypuknout požár, se také nacházejí varovné značky.
Boty s překvapením
Vnitrozemí Austrálie samozřejmě představuje extrémní výjimku – jenže i venkov a předměstí „trpí“ blízkostí přírody, která si ráda najde cestu do lidských obydlí. „Pokud si například necháte boty v garáži, měli byste je před nazutím nejprve vyklepat. Často do nich totiž zaleze pavouk,“ vysvětluje Nick Tay, který žije na okraji Sydney.
Na jaře mohou být na venkově Australanům nebezpeční i někteří ptáci. „Během hnízdění bývají velmi teritoriální flétňáci australští, a pokud se přiblížíte k jejich hnízdům nebo ke stromům, na kterých se usadily, nebojí se zaútočit. Vrhnou se na vás jako letadlo a klovou zobákem,“ dodává Tay. Nejjednodušší je samozřejmě do rizikového teritoria nevstupovat. Pokud si však opeřenci postaví hnízdo na frekventovaném místě, musejí lidé nosit podomácku vyrobené chrániče ramen a cyklistické helmy s klacíky zapíchanými do větracích otvorů, jež flétňákům nálety znesnadňují.
Znát svého nepřítele
Naše bezstarostné chození po loukách je pro Australany takřka nemyslitelné. Mimo město musejí v trávě dupat, tleskat, křičet a obecně dělat všechno pro to, aby zahnali vyhřívající se hady a další číhající zvěř. V městských parcích sice takové nebezpečí nehrozí, pokud si však děti třeba kopnou míč do křoví, opět musejí prostor nejprve promáchnout třeba klacíkem, na který se nachytají pavučiny i s potenciálně nebezpečnými pavouky.
Ne vždy je však možné se riziku vyhnout, a každá instituce má proto speciální plán, jak postupovat v krizi. Na pracovištích visí plakáty s obrázky pavouků rozdělených do kategorií podle nebezpečnosti. V závislosti na konkrétním ohrožení se pak budovy buď uzavírají (při riziku zvenčí), nebo evakuují (je-li nebezpečí uvnitř) a volají se specialisté.
Havěť na objednávku
Základní návyky pro jednání v ohrožení se přitom dětem vštěpují už ve školce, kde se musí každé tři měsíce konat alespoň jedno evakuační cvičení. „Děti ve věku tří až pěti let umějí vyjmenovat všechny druhy jedovatých pavouků nebo medúz – a to mluvíme o městě. Na venkově mají předškoláci ještě širší znalosti,“ vysvětluje Jolana Fialová, která učí ve školce v Sydney.
Před nebezpečím varuje i řada obrázkových knih, zaměřených přímo na jedovaté druhy, a v neposlední řadě se na dané téma pořádají pro ratolesti přednášky. „Asi před měsícem navštívil naši školku takzvaný reptile man, měl s sebou na ukázku hady, žáby, želvy i některé pavouky a mluvil také o bezpečnosti. Jde o běžnou praxi. Školky v Austrálii platí externím firmám, aby dovezly nebezpečnou zvěř a připravily o ní přednášku,“ popisuje Fialová.
Pokud přesto dojde k nehodě, poskytuje stát infolinku přímo pro obyvatele uštknuté hady, pokousané pavouky nebo jinak ohrožené na životě. S identifikací nebezpečí telefonicky pomohou i zoologické zahrady, kam lze případně svůj „úlovek“ odvézt. Jelikož země čelí nebezpečí pomocí prevence, zemřou tam na hadí uštknutí v průměru pouze dva lidé ročně. Pavouci sice pokoušou víc obyvatel, ale k fatálním následkům nedochází tak často: V roce 2016 podlehl pavoučímu jedu Jayden Burleigh a stal se první obětí osminohých členovců po 37 letech.
