Elitní záškodníci: Zabijáčtí italští kajmani na Piavě

Rakousko-uherské jednotky postupovaly na podzim 1917 severní Itálií na západ, ale v listopadu je oslabilo stažení německých divizí do Francie. Do cesty se jim navíc postavila i Piava, podél jejíhož toku obránci zbudovali silné opevnění, navíc jim přišly na pomoc také francouzské a britské oddíly. K zastavení Rakušanů přispěla nemalým dílem i řeka svým neregulovaným korytem, proměnlivou hloubkou a nestabilními písčinami. Fronta tak s příchodem zimy 1917 ustrnula v zákopech na obou stranách Piavy a tam zůstala navzdory neúspěšné rakouské ofenzivě z června 1918 víceméně beze změny až do října, kdy na vyčerpanou habsburskou armádu Italové společně se svými spojenci udeřili. 

Dlouhé měsíce poziční války představovaly příležitost pro speciální akce všeho druhu, ale přítomnost vodního živlu vyžadovala nový způsob vedení takových podniků. V tomto ohledu se činila od počátku roku 1918 zejména italská strana, kde v relativně krátké době vznikly dva specializované oddíly určené pro průzkumnou, diverzní a kurýrní činnost. Lišily se místem vzniku, ale měly jedno společné – jejich členové museli být především výteční plavci.

Pomsta námořníků 

Zformování první skupiny dobrovolníků inicioval velitel praporu námořních střelců Caorle nadporučík Vittorio Tur, veterán italsko-turecké války (1911–1912) a pozdější italský admirál. Prapor byl součástí námořní brigády San Marco, která vznikla sloučením jednotek námořní pěchoty, pobřežní obrany, ostrahy přístavů, ale i přeživších námořníků z potopeného křižníku Amalfi, prahnoucích po pomstě. Tito muži se začali scházet v pevnosti na ostrůvku Sant’Andrea v Benátské laguně, kde je dodnes umístěna pamětní deska připomínající jejich odvahu. 

Druhá skupina se rekrutovala na horním toku Piavy z řad útočných jednotek Arditů, oddílů lehké pěchoty Bersaglieri a ženistů. U jejího zrodu stál generálmajor Ottavio Zoppi, který jejím sestavením a velením pověřil kapitána 9. pluku lehké pěchoty Rema Pontecorva – spolubojovníka z italsko-turecké války a zdatného závodního plavce. Jmenování Pontecorva velitelem platilo již pro obě skupiny, neboť se počítalo s jejich sloučením. 

Při výběru uchazečů dostávali přednost muži, kteří pocházeli z oblastí kolem řeky Piavy a jimž nebyla cizí její nestálá povaha, znali místní proudy, mělčiny a brody. Zároveň se mezi zájemci z řad námořníků hledali ti, kteří při službě na Dálném východě přišli do styku s některou formou asijských bojových umění a ovládali je. 

Těžko na cvičišti 

Pro prvních více než 600 dobrovolníků se stalo dočasným domovem výcvikové středisko Arditů v lokalitě Sdricca u řeky Natisone. Další muži se pak připravovali u vodních toků Brenta, Sile a Bacchiglione v benátské oblasti. Příslušníci námořnictva museli absolvovat tvrdý výcvik Arditů, který zahrnoval boj muže proti muži, speciální techniky plavání a maskování, používání granátů a výbušnin, střelbu z pistolí i karabin – včetně zbraní protivníka. Instruktoři se také snažili u svých svěřenců zvýšit odolnost proti bolesti a o to, aby se naučili udržet sebekontrolu i v mezních situacích.

Na důkladný výcvik ale nebyl čas, takže instruktoři museli výsledků dosáhnout metodami, při nichž šlo mnohdy o zdraví frekventantů. Mnoho dobrovolníků se tak „přecenilo“ a nedokončilo výcvik. Z jednoho sta mužů nakonec uspěla přibližně jen třetina, ale o další přísun rekrutů jednotka neměla nouzi. I tak trvalo několik měsíců, než dosáhla předpokládaného stavu přibližně 400 vojáků. 

Plavci svou připravenost průběžně předváděli důstojníkům generálního štábu formou cvičení na březích řeky Bacchiglione u Castello di San Martino della Vaneza, kde se nacházelo další výcvikové středisko Arditů. V této souvislosti se k jedné takové demonstraci váže humorná vzpomínka. Spolu se štábními důstojníky se cvičení často účastnily i jejich partnerky, většinou šlechtičny z vážených rodin z nedaleké Padovy. Jednou z divaček byla i jistá hraběnka Margherita Papafava dei Carraresi, které patrně unikal smysl celé akce, a prohlásila, že „ti vojáčci jsou tak krásně šťastní, jak si hrají ve vodě. Ale nechápe, proč mají boty a na hlavě přilby“.

Chodci po dně 

Není jasné, kdo tyto jednotky poprvé nazval „Kajmany“, ale důvodem byly patrně jejich specifické pohyby během akcí. Již samotný vstup do vody připomínal typický pohyb krokodýla při zanoření. Voják se z břehu plazil a ve vodě se pohyboval zcela ponořený, nad hladinou pak nechával jen nejnutnější část hlavy, aby mohl dýchat. Řeka Piava umožňovala plavání jen v období klidnějšího proudu a s přijatelnou výškou hladiny. V řadě případů se z mužů stávali „chodci“, kteří ponoření v maximální možné míře šli po dně a nohama prozkoumávali terén před sebou. Při silnějším proudu si pomáhali opíráním o tyče zabodávané do dna. Jindy dobrovolník napnul lano z jednoho břehu na druhý a další vojáci se pak přesouvali vleže na malých vorech připomínajících říční přívoz.

Plavci se museli spoléhat na poměrně spartánskou výzbroj. Kromě chladné zbraně měli u sebe ve vodotěsných vacích u pasu několik licenčně vyráběných granátů Petarde–Thévenot v útočné, obranné a zápalné variantě. Jako by nestačila náročnost samotného výcviku, tak navíc tento typ vyžadoval důkladně zvládnutou manipulaci, jinak hrozila předčasná iniciace ještě během hodu. V menší míře „kajmani“ používali také italské obranné granáty SIPE (Società Italiana Prodotti Esplodenti). Do některých akcí pak plavci vyráželi s jezdeckou karabinou Mannlicher–Carcano M.1891 se sklopným jehlovým bodákem. Zbraň před vodou chránilo vodotěsné pouzdro.

Typickou chladnou zbraň italských elitních Arditů představoval zkrácený bajonet k pušce Vetterli M.1870 zvaný Pugnale, který v polních podmínkách dostačoval. Plavci nicméně většinou upřednostňovali civilní varianty – používali různé typy italských a sardinských dýk a nožů pro tradiční souboje nebo pro stahování zvířecích kůží.

Černí vojáci

Co se týče výstroje, základ tvořily plavky nebo krátké kalhoty a přilba Adrian M.1916 – víc věcí „kajmani“ většinou ani nepotřebovali. Při nočních akcích nebo v chladnějším období si muži potírali tělo směsí tuku, lampové černi nebo sazí. Tato ochrana proti chladu působila zároveň i jako účinná kamufláž a díky tomu se jim někdy říkalo „černí kajmani“. 

Experimentálně zkoušeli také „suché“ obleky, které zvyšovaly šanci na přežití v chladné vodě a mužům umožňovaly obléct si pod něj černé oblečení vycházející z námořnické pracovní uniformy. K výstroji později patřilo též vodotěsné pouzdro na ruku plavce–kurýra, v němž voják uchovával dokumenty. Toto vylepšení zavedl osobně kapitán Pontecorvo. 

Tichá smrt

Bojové akce plavců se odehrávaly téměř výhradně v noci, kdy pod rouškou tmy a po překonání vodního toku provedli výpad. Při takových operacích ničili předsunuté pozice nepřítele, kulometná hnízda, snažili se poškozovat pontonové mosty, přerušovali telefonní linky, napadali hlídky a dělostřelecké pozorovatelny, nebo získávali zajatce. Někdy s po provedení úkolu tiše stáhli, jindy měla operace za cíl vyvolat zmatek, čemuž dobře posloužily granáty Thévenot s nižším účinkem, zato však s efektní detonací. Neméně důležitou součást činnosti „kajmanů“ představovala kurýrní služba, kdy zpravidla doručovali zprávy k vodou odříznutým jednotkám. 

Časově náročnější akce představoval sběr informací na nepřátelském území. Plavec se po překonání řeky musel vmísit mezi místní obyvatelstvo a často za pomoci známých nebo příbuzných splnit úkol, než mohl vyrazit na cestu zpět. Nebezpečná práce „kajmanů“ si ale vybírala krutou daň a mnohdy se z pětičlenné mise vrátil jediný muž. Jednotky trpěly mimořádně vysokými ztrátami, ať již vojáci padli v nepřátelské palbě, nebo si jejich život vyžádala řeka. Divoký proud mnohdy nedal plavcům šanci si všimnout, že jejich druh zmizel pod hladinou.

Vojáci ze slámy

Patrně nejznámějším počinem „kajmanů“ se stala akce 12. září 1918, kdy na dolním toku Piavy, v prostoru Zenson di Piave, provedli přepad předních rakouských pozic. Nepřítele oklamali vypuštěním navázaných člunů se slaměnými panáky v italských uniformách, aby simulovali pokus o překonání řeky. Zatímco habsburské vojáky plně zaměstnalo ostřelování blížícího se „protivníka“, o kus níže se z vody vynořili Italové a začali rozsévat zmatek v přední linii rakousko-uherských zákopů. Tento husarský kousek neušel pozornosti tisku a dostal se na titulní stránky novin a časopisů. Odvážný čin měl ozvěnu ještě v roce 1925, když bývalí plavci předváděli scény z této akce italskému králi a veřejnosti ve vodách Tibery v Římě. 

Koncem října 1918 začala dohodová ofenziva italských, francouzských a britských sil proti stále více demoralizované rakousko-uherské armádě. Při této příležitosti plavci získali další vavříny slávy. Italům se podařilo překročit řeku Piavu na dvou místech a na vybojovaném prostoru čelili zuřivému odporu nepřátelských jednotek. Dne 28. října utrpěl při rakouském protiútoku v prostoru Moriago–Sernaglia–Falzè di Piave vážné zranění generál Alfredo Gabrielli. Pětičlenná jednotka „kajmanů“, která právě v tu dobu již poněkolikáté přepravila na předmostí ve speciálních pouzdrech poštovní holuby, se nacházela nedaleko. 

Kapitán Remo Pontecorvo, jenž „holubí“ akci velel, se rozhodl zraněného generála přepravit na ramenou přes Piavu zpět do bezpečí. Rozbouřený proud řeky to bohužel neumožnil a Pontecorvo absolvoval nebezpečnou cestu přes řeku jen s jedním ze svých mužů, aby informovali generálmajora Ottavia Zoppiho o situaci. Druhého břehu nakonec dosáhl sám, jeho kolega zmizel pod hladinou. Následná záchranná akce skončila úspěšně a generál Gabrielli přežil. Z pětičlenné skupiny zůstal naživu jen Pontecorvo, který za tento čin získal stříbrnou medaili Za vojenskou statečnost a v roce 1919 nejvyšší uznání za své zásluhy – zlatou variantu tohoto vyznamenání.

Padouch, nebo hrdina? 

Jednotky Arditů i „kajmanů“ čekalo brzy po skončení války rozpuštění. Uvolněná morálka a vysoké sebevědomí příslušníků těchto jednotek se staly trnem v oku řady vysokých důstojníků královské armády i některých politiků. Kromě toho tito muži představovali v nestabilním poválečném období nevypočitatelnou hrozbu. Většina z nich se jasně vymezila proti tomu, že spojenci z dohodového tábora odmítli přidat k italským územním ziskům i oblast kolem dnešní Rijeky. Celá situace dokonce vyústila ve čtyřletou existenci takzvaného Svobodného státu Fiume. V této živelné akci se řada bývalých Arditů i plavců viditelně angažovala a ignorovala tak oficiální kurs vlády v Římě. 

V meziválečném období a během druhé světové války se značná část bývalých příslušníků těchto jednotek kompromitovala spoluprací s fašistickým režimem. To nicméně nezabránilo zlidovění jejich činů, které časem nabyly až heroických rozměrů a staly se námětem řady poválečných románů. V roce 1951 se pak sláva „kajmanů“ přenesla také na stříbrné plátno – díky úspěšnému filmu Il caimano del Piave (Kajman z Piavy) režiséra Giorgia Bianchiho.