Edvard Beneš: Věrný pokračovatel „prezidenta Osvoboditele“
Edvard Beneš neměl při usednutí do prezidentského křesla zrovna ideální podmínky. Ačkoliv měl za sebou dlouhou politickou kariéru a stejně jako Masaryk sice symbolizoval samostatné Československo, Evropa se opět vydávala na válečný pochod, který měl zakrátko pohltit také mladý stát.
Od pařížských studií k bourání monarchie
Edvard Beneš se narodil jako desáté dítě v nepříliš bohaté rolnické rodině. Studoval v Paříži a na začátku první světové války se sblížil s Masarykem a stal se jedním ze členů protirakouského spolku Maffie. Později emigroval a působil jako tajemník Československé národní rady v Paříži, odkud udržoval tajné spojení s domovem. Současně se snažil získat francouzské politiky pro myšlenku osamostatnění Československa.
Po vzniku ČSR se stal ministrem zahraničních věcí. „Fakt, že zastával post ministra zahraničí po 17 let, je v evropském rozměru unikátem,“ konstatovali historici Antonín Klimek a Eduard Kubů. Po odchodu Masaryka z Hradu byl zvolen 18. prosince 1935 prezidentem, ale skutečného řízení zahraniční politiky ČSR se nevzdal. Po diktátu z Mnichova, na základě něhož musela republika postoupit pohraniční oblasti nacistickému Německu, abdikoval a odletěl do Velké Británie.
Jakmile začala druhá světová válka, vytvořil v Londýně exilovou vládu. Těžké časy však měly vliv na jeho zdraví – v Londýně prodělal dva záchvaty mrtvice a doma další dva. V květnu 1945 se pak vrátil do Prahy opět jako uznávaný prezident.
V únoru 1948 podlehl v zápasu s komunisty, kteří vyhrožovali občanskou válkou a zatčením jeho nejbližších spolupracovníků a musel uznat „obrozenou vládu“ Klementa Gottwalda. Na protest proti nastolování komunistické diktatury se vzdal 7. června 1948 prezidentského křesla. V polovině srpna následoval další záchvat mrtvice, který ukončil život této mimořádné osobnosti.
