Dvoumotorový letoun English Electric Canberra (2): Dvě turbíny a tři tuny pum

V létě 1956 se vyhrotila krize okolo Egyptem zestátněného Suezského průplavu. Velká Británie hodlala ukázat, že je stále světovou velmocí, a její úsilí podpořila Francie a Izrael.

Předchozí část: Dvoumotorový letoun English Electric Canberra (1): Dvě turbíny a tři tuny pum

Na základny na Kypru a Maltě přelétlo postupně deset perutí s bombardovacími canberrami a všechny dostaly výrazné, černožluté nebo černobílé ,,invazní“ pruhy. Egyptské letectvo však nešlo rozhodně podceňovat, protože kromě stárnoucích meteorů a vampirů disponovalo přibližně 80 moderními MiG-15 dodanými z Československa i několika prvními MiG-17.

Nad Suezským průplavem

Akce začala pozdě večer 31. října, kdy canberry od 12. perutě vysypaly obsah svých pumovnic na egyptské strategické cíle. Nálet na základnu Káhira-západ byl ale na poslední chvíli odvolán, neboť došla informace, že právě odtud odlétají úředníci OSN a diplomaté z několika ambasád. K očekávané vzdušné bitvě také nedošlo a většinu egyptského letectva Britové, Francouzi a Izraelci zničili na zemi.

Výsledky bombardování ve dnech 31. října–6. listopadu hodnotí různé zdroje velmi odlišně. Canberry uskutečnily 278 bojových letů a svrhly 1 440 pum o váze 450 kg, a to jak ve dne, tak pod pláštíkem tmy. Při nočních náletech fungovaly canberry od 18., 109. a 139. perutě jako značkovací. Šlo o podobný systém jako za druhé světové války, kdy vybrané zkušené osádky nalezly cíl a označily ho pro ostatní piloty.

Létat na canberrách v létě z Malty či Kypru nebylo ale nic příjemného. V její kabině se totiž silně projevoval negativní efekt – jakmile se zavřely vstupní dvířka stroje, teplota uvnitř rychle stoupala. Pokud tedy bombardér neodstartoval během pár minut, musel být let odvolán a osádka vystoupila. V oblasti Suezu operovala i 13. peruť průzkumných canberr verze PR.Mk.7, které už před začátkem akce fotografovaly vybrané cíle a pak i výsledky náletů. Poslední den bojů – 6. listopadu, ale jednu „sedmičku“ sestřelili egyptští stíhači. Pilot se zraněním vyvázl, navigátor zahynul. Průzkumné canberry se v RAF osvědčily, a proto sloužily skoro 20 let.

Čtyřicet let služby

Další verze PR.Mk.3 vznikla přestavbou z bombardovací B.Mk.2 a do výzbroje 540. perutě přišla v prosinci 1952. Měly prodlouženou příď, další nádrže v křídle a hlavně kamery určené ke snímkování ve středních a velkých výškách. V květnu 1954 převzala peruť číslo 542. nové Canberry PR.Mk.7, stavěné na základě bombardovacích B.Mk.6, na které se pak ve druhé polovině 50. let přezbrojily i ostatní průzkumné jednotky RAF. Teprve v červnu 1961 začaly dodávky PR.Mk.9.

Měly zvětšené rozpětí křídel, proudové motory Avon Mk.206 s tahem po 50 kN a mohly vystoupat do 17 km. U útvarů vydržely až do roku 1982! To bombardovací canberry tak dlouho nesloužily a jako poslední je v roce 1972 vyřadila 16. peruť. Nejdéle létaly cvičné verze a stroje určené k vlečení cílů při nácviku střelby. Ještě 13. května 1989 proběhla na základně Wyton oslava 40 let aktivní služby, na kterou se slétlo 40 canberr, za každý rok jedna. Dostavil se i zkušební pilot Roland Beamont, který si tehdy zopakoval svůj let na canbeře z 13. května 1949. Jeho stroj dostal i stejný modrý nátěr jako tehdejší prototyp.

Hlavně se ubránit MiG-15 

Když v létě 1950 vypukla válka v Koreji, tvořily základ taktických bombardovacích jednotek amerického letectva stále ještě druhoválečné Douglasy A-26 Invader. Koncem podzimu toho roku se ale nad bojištěm objevily sovětské stíhací MiG-15 a s americkou vzdušnou převahou byl konec. V únoru 1951 proto proběhla soutěž na nový dvoumotorový bombardér, kterého se účastnila i britská Canberra B.Mk.2, kterou při testech opět pilotoval druhoválečný hrdina Roland Beamont. Stala se přesvědčivým vítězem a společnost Glenn L. Martin Company brzy dostala zakázku na výrobu 250 kusů. Šlo o vůbec první britský bojový letoun licenčně vyráběný v USA.

TIP: První nasazení letounu MiG-15 v korejské válce 

Martin B-57A – kus č. 1 – však brány závodu opustil až 20. července 1953 a zaválčit v Koreji si tak nestihl. Verze B-57A se používala jen k testování, a proto se jich vyrobilo pouze osm kusů. Produkce však brzy přešla na verzi B-57B, která oproti britskému originálu doznala mnoha změn. Poháněly ji silnější motory Armstrong Siddeley Sapphire s tahem 32 kN, místo původního krytu kabiny měla nový kapkovitého tvaru, se sedačkami za sebou. Používala také brzdící štíty po stranách zadní části trupu a jiné přístrojové vybavení odpovídající americkým zvyklostem. Prvních 90 kusů neslo v křídle vně motorových gondol osm 12,7mm kulometů k útokům na pozemní cíle, pozdější série pak na stejném místě disponovaly čtveřicí kanonů ráže 20 mm. Další důležitá změna přibyla u dveří pumovnice, které byly otočné. Nejdřív dostala „béčka“ 345. taktická bombardovací skupina v létě 1955. 

Dokončení v neděli 4. listopadu