Dřevěný zázrak z ostrovů (2): Víceúčelový letoun de Havilland Mosquito
Víceúčelový dvoumotorový letoun se díky svým vynikajícím výkonům uplatnil v řadě rolí – mimo jiné jako lehký bombardér, noční stíhač, bitevní i pozorovací stroj. Kromě své univerzálnosti se však proslavil především nasazením ve speciálních operacích, při kterých jeho osádky zasazovaly překvapivé a přesné údery hluboko v týlu protivníka.
V průběhu roku 1942 britský premiér Winston Churchill neustále pobízel vrchní velení RAF i námořnictva (Royal Navy), aby se něco podniklo proti německým velkým hladinovým lodím (hlavně bitevní lodi Tirpitz) kotvícím v norských fjordech. Úspěch bombardérů Lancaster z 617. perutě vyzbrojených skákajícími pumami Upkeep proti přehradám na řece Ruhr v květnu 1943 urychlil souběžný vývoj jejich menších verzí známých jako Highball. Šlo o speciální bomby ve tvaru zploštělé koule s průměrem 0,88 m a hmotností 430 kg, které bylo možné vtěsnat ve dvou kusech do upravené pumovnice mosquita.
Při plánování operace brali Britové v úvahu skutečnost, že všechny německé těžké lodě jsou na kotvištích chráněny protitorpédovými zátarasy. Rozhodli se proto, že k útoku proti nejzranitelnějším částem jejich trupů pod čarou ponoru budou vhodné jedině skákající pumy.
Velitelství RAF převedlo od 105. a od 139. bombardovací perutě 11 osádek, které se staly základem nové 618. perutě vybavené Mosquity B Mk.IV. Po zbytek roku 1943 se jejich piloti věnovali intenzivnímu nácviku shazování Highball ve Skotsku (jako cvičný cíl jim sloužila stará francouzská bitevní loď Courbet). K očekávanému bojovému letu ale nedošlo, protože nasazení experimentálních pum provázela nekonečná řada technických problémů. Tirpitz nakonec 12. listopadu 1944 poslaly ke dnu lancastery RAF.
Dárek k výročí
Na počátku roku 1943 se v Německu blížily oslavy 10. výročí založení třetí říše. Při této příležitosti měly 30. ledna zaznít v rozhlase projevy dvou nejvyšších představitelů nacistického režimu – říšského maršála a velitele Luftwaffe Hermanna Gӧringa o 11. hodině dopoledne a ministra propagandy Josefa Goebbelse odpoledne, přenášené živě z Berlínského sportovního paláce. Velitelství RAF se rozhodlo zmiňované projevy „opepřit“ leteckými útoky, které opět mohla vykonat jedině mosquita.
Na prvním rušivém náletu se podílela trojice strojů 105. perutě, jež shodila své bomby na berlínský rozhlas z výšky asi 7 600 m přesně o jedenácté. Přestože způsobily jen minimální škody, přerušili vyplašení rozhlasoví technici vysílání a rozzuřený Gӧring se mohl k mikrofonu vrátit až po hodině. Druhý útok už nebyl tak úspěšný, neboť protiletadlová ochrana Berlína už stála v pohotovosti a rozhlasoví technici se po nepříjemné zkušenosti s Gӧringem neodvažovali Goebbelse jakkoli přerušovat. Projev ministra propagandy tak sice proběhl podle plánu, ale v jeho pozadí zněly výbuchy britských bomb a rachot intenzivní protiletadlové palby.
V únoru 1943 začala z výroby přicházet nová verze „dřevěného zázraku“, která kombinovala palebnou sílu noční stíhací verze NF Mk.II s dlouhým doletem a schopností nést bombový náklad (byť poloviční oproti verzi B Mk.IV). Šlo o Mosquito FB Mk.VI., které od svého předchůdce okamžitě převzalo pomyslnou štafetu přesných úderů na bodové cíle v okupované Evropě. Právě včas, protože v této době již začínaly přípravy invaze na kontinent, a seznam potenciálních cílů, které bylo třeba do jejího uskutečnění napadnout, byl pořádně dlouhý. Zároveň ale tyto nové stíhací bombardéry velitelství RAF pověřovalo také „bokovkami“ v podobě speciálních úkolů.
Vypálení archivu gestapa
V průběhu let 1943 a 1944 sílila v Dánsku vlna stávek, protestů a sabotáží namířených proti okupaci. Gestapo podnikalo všechna možná opatření, aby dobře organizované odbojové hnutí rozbilo, a v průběhu dalších měsíců dokázali jeho členové o jeho struktuře a kontaktech nashromáždit velké množství údajů. V létě 1944 dokonce Němci zatkli větší počet odbojářů a hrozilo, že dojde k odhalení celé sítě hnutí odporu včetně jejího nejvyššího vedení. Když se zprávy o tomto vývoji dostaly do Británie, velitelství RAF rozhodlo o nutnosti precizního leteckého úderu na archiv i ubytovny gestapa a jednotek SS, které se nacházely v areálu univerzitního kampusu v Aarhusu. Za den D byl stanoven 31. říjen 1944 a úderu se mělo zúčastnit 25 stíhacích bombardérů Mosquito 140. leteckého křídla RAF. Doprovázet je měly mustangy 315. polské stíhací perutě.
Stroje měly útočit v celkem čtyřech vlnách, přičemž mosquita prvních dvou vln napadla cíle průraznými pumami, a druhé dvě vlny měly shazovat pumy zápalné. Záměrem bylo zajistit úplnou destrukci cílových budov a shoření zmiňovaných záznamů v archivu. Nálet velení načasovalo mezi 11.30 až 12.00, neboť předpokládalo, že po ranních výsleších budou příslušníci odboje již znovu ve svých celách a gestapáci v kancelářích, na ubytovnách, nebo zaměstnáni přípravou na oběd. Díky důkladné předletové přípravě (několik dní před operací dostali piloti k dispozici přesný model areálu s označením cílů) pak samotný letecký útok proběhl přesně podle plánu. Archiv a ubytovny byly kompletně zničeny, přičemž v jejich troskách zahynulo odhadem 150 až 200 příslušníků gestapa a SS a asi 30 členů dánského hnutí odporu, respektive civilistů. Kromě jednoho stroje, který zavadil o střechu a musel nouzově přistát v neutrálním Švédsku, se všechna mosquita vrátila na základnu.
Operace Jericho
Stíhací bombardéry 140. křídla provedly ještě několik velice podobných úderů proti velitelstvím gestapa v okupované západní Evropě – například 11. dubna 1944 v Haagu, 31. prosince 1944 v Oslu nebo 21. března 1945 v Kodani (operace Kartágo). Avšak jejich nejtěžším a nejopěvovanějším úkolem, vykonaným doslova s chirurgickou přesností, se stal nálet na věznici ve městě Amiens. Cílem operace s příznačným názvem Jericho bylo díky shození pum na šest metrů vysoké obvodové zdi věznice zajistit hromadný útěk asi 700 vězňů, ve velké většině příslušníků francouzského hnutí odporu. Podobně jako v případě útoku na Aarhus byl i tento letecký úder důsledkem zjištění britské rozvědky, že německé velení plánuje na 19. února 1945 hromadnou popravu odbojářů. Od francouzského odboje Britové také věděli, že všichni němečtí strážní začínají obědvat přesně ve 12.00 a že vězni jsou v té chvíli ve svých celách.
Díky kontaktům s francouzským hnutím odporu byla k vězňům propašována zpráva o chystaném náletu. Operace se mělo zúčastnit celkem 18 strojů Mosquito FB.Mk.VI ze stavu 140. křídla, přičemž polovina strojů patřila k 487. novozélandské peruti a zbytek k 464. australské peruti. Útočné formaci doplněné o jedno fotoprůzkumné mosquito, které mělo celý průběh útoku a jeho výsledky zachytit na film, velel plukovní k Percy Pickard. I v tomto případě byl na základě leteckých fotografií vytvořen nebývale detailní model areálu věznice, který si všichni piloti předem důkladně nastudovali. Útočící stroje nesly buď průrazné, nebo výbušné pumy s rozbuškou s 11sekundovým zpožděním. Na areál měly útočit postupně ze všech světových stran ve čtyřech po sobě jdoucích vlnách, přičemž bylo naplánováno, že útok začne přesně v poledne. Tentokrát zajišťovaly stíhací krytí stíhačky Typhoon od 174. a 245. perutě se základnou v Manstonu.
...a hradby se zřítily
Ráno 18. února 1944 panovalo na letišti v Hunsdonu velmi nepříznivé počasí, protože dráhu pokrývala tenká vrstva sněhu a hrozily další sněhové srážky. Přesto vzhledem k naléhavosti celé operace útočná formace kolem 11.00 odstartovala. První pumy dopadly na zdi věznice ve 12.01 a prorazily v nich několik velkých otvorů. Další explodovaly v jídelně stráží a ve strážnici, přičemž v jejich troskách okamžitě zahynulo asi 50 německých dozorců. Díky varování předem se 258 vězňům povedlo využít vzniklý chaos a utéct. Přibližně 100 dalších bohužel zahynulo (z toho 37 nezabily výbuchy pum, nýbrž palba přeživších strážných). Němci, rozezleni náletem posléze zorganizovali velkou pátrací akci a 182 uprchlíků v průběhu několika dnů dopadli.
Z útočné formace se do Anglie nevrátily jen dva stroje. Jeden poškodila protiletadlová palba a musel nouzově přistát. Druhou ztrátu toho dne představovalo mosquito samotného velitele útoku plukovníka Pickarda, který se v cílové oblasti zdržel sledováním útěku vězňů. Navzdory stíhací ochraně padl jeho stroj za oběť Focke-Wulfu Fw 190 ze stavu JG 26. Oba britští letci zahynuli.
Z popisu několika příkladů speciálních operací je zjevné, že letoun de Havilland Mosquito byl vskutku výjimečný letoun. Díky jeho rychlosti a obratnosti si ho všechny osádky velice oblíbily a v době zavedení do výzbroje RAF představoval jediný dvoumotorový bombardér schopný napadat a ničit cíle hluboko v nepřátelském zázemí a za denního světla. A to vše v době, kdy přesnost nočních náletů Královského letectva dosahovala své nejhorší úrovně. Z těchto důvodů mohla být právě jen mosquita pověřována speciálními úkoly.
O kvalitách a adaptabilitě jejich konstrukce svědčí skutečnost, že další verze „dřevěného zázraku“ byly upraveny pro službu na letadlových lodích, sloužily jako rychlé dopravní a nákladní letouny, tvořily předvoje velkých nočních leteckých formací bombardérů RAF, sestřelovaly nepřátelské noční stíhačky nad jejich vlastním územím nebo rozsévaly zkázu mezi německou lodní dopravou u norských břehů v průběhu posledních dvou let války.
