Dřevěný zázrak z ostrovů (1): Víceúčelový letoun de Havilland Mosquito

V době, kdy na nebi nad Albionem zuřily letecké souboje mezi stíhači Luftwaffe a britského Královského letectva (RAF), vznikal v jedné nenápadné výrobní hale na anglickém venkově prototyp rychlého dvoumotorového bombardéru – letounu de Havilland DH 98, známého jako Mosquito (komár). Z kreslicího prkna na vzletovou dráhu továrního letiště v Hatfieldu se prototyp dostal za pouhých 11 měsíců, což byl vskutku pozoruhodný výkon. Po motorových a rolovacích zkouškách se žlutě natřený stroj poprvé vznesl k obloze 25. listopadu 1940. 

Letové zkoušky sice odhalily několik malých nedostatků, ale také potvrdily vynikající letové vlastnosti nového letounu se štíhlými liniemi a dvojicí výkonných motorů Rolls-Royce Merlin. Mosquito bylo nejenže obratnější než kterýkoli dvoumotorový bombardér, ale také uneslo 908 (později dokonce 1 816) kg pum až nad Berlín a létalo tak rychle, že spolehlivě uniklo všem tehdejším německým stíhačkám. Potvrdil to i speciální test v únoru 1941, během kterého prototyp ve výšce 6 700 m dosáhl maximální rychlosti 631 km/h a doslova tak uletěl nejrychlejší britské stíhačce Spitfire Mk.II, která nepřekročila rychlost 580 km/h.

Dilemata velení RAF

V době, kdy mosquito procházelo zkouškami, čelilo velitelství bombardovacího letectva (RAF Bomber Command) závažným výzvám. Od vypuknutí druhé světové války muselo již koncem roku 1939 rezignovat na strategii přesných denních náletů velkých formací středních a těžkých bombardérů a přejít výhradně na noční operace. To však s sebou neslo řadu dalších problémů, které spočívaly hlavně v tom, že britští piloti většinou ještě neměli dostatečný výcvik pro noční lety a navigátoři nebyli zvyklí na přesnou navigaci, bez níž nemohli ve tmě cíl najít. 

K tomu je nutné přiřadit postupně sílící protileteckou ochranu německých průmyslových center a vojenských zařízení po celé Říši a na okupovaných územích na západě, takže není divu, že takzvaná Buttova zpráva z 18. srpna 1941 pro Bomber Command sestavená na základě analýzy 633 fotografií objektů bombardovaných v letech 1940–1941, obsahovala krajně nelichotivé závěry. Psalo se v ní, že pouze jeden letoun ze tří byl schopen svrhnout své pumy blíže než osm kilometrů od zamýšleného cíle.

V důsledku této zprávy došlo od března 1942 ke změně strategie, která se zaměřila na kobercové bombardování německých městských aglomerací prováděné stále větším počtem letounů. Bombardovací velitelství RAF ale zcela nerezignovalo na zlepšování přesnosti náletů, a tak ve druhé polovině války postupně zavádělo moderní elektronické navigační pomůcky (Gee, Oboe nebo H2S) a také vytvořilo speciální jednotky, které měly za úkol za pomoci světlic a zápalných pum „značkovat“ cíle před příletem hlavní skupiny bombardérů (takzvaní Pathfinders). Denní bombardování se zdálo být i nadále nereálné a bylo možné maximálně nad územím okupované Francie, respektive proti cílům na německém pobřeží Severního moře, a pouze za pomoci tehdy existujících stíhacích bombardérů (například Hurricane) a lehkých středních bombardérů (Bristol Beaufort a Beaufighter nebo amerických strojů Boston).

Komáří štípance

První Mosquito B.Mk.IV „zavezl“ 15. listopadu 1941 na základnu 105. bombardovací perutě v Horshamu osobně Geoffrey de Havilland mladší (syn zakladatele firmy De Havilland). S tímto strojem dokonce předvedl osádkám malé akrobatické vystoupení, demonstrující výborné letové vlastnosti stroje. První operační let se ale uskutečnil až v květnu 1942, neboť bylo nutné čekat na dodávku upravených 500liberních (227kg) se zkrácenými stabilizátory. Standardní bomby se totiž do kratší pumovnice mosquita nevešly. 

Hned od začátku piloti 105. perutě zjistili, že jejich nový stroj je tak rychlý, že se nad německé území může odvážit i ve dne, což si hned ověřili v praxi 31. května 1942, kdy několik strojů pod vedením velitele perutě plukovníka Alana Oakeshotta zamířilo nad Kolín nad Rýnem. V dalších dnech mosquita letěla i nad Essen, Brémy a Flensburg, na něž shodila svůj pumový náklad ze 7 300 metrů. 

Následně si na bombardovacím velitelství RAF uvědomili, že nálety z velké výšky jsou jen mrháním potenciálem nových strojů. Proto Britové záhy vysílali mosquita proti menším bodovým cílům, jako byly například loděnice, elektrárny, továrny, mosty, vlaková depa a podobně. To vyžadovalo změny v taktice. Osádky začaly upřednostňovat rychlé přiblížení k cílům v nízké letové hladině maximálně 300 metrů (nad mořem dokonce jen 30 metrů), následné odhození bomb a okamžitý návrat na základnu. Zmiňovaný typ útoků sice nesmírně zvyšoval nároky na přesnou práci navigátorů, ale zároveň dával britským letcům velkou šanci dosáhnout v cílové oblasti momentu překvapení, přesně zasáhnout cíl a ještě se při troše štěstí vyhnout německým stíhačům. Luftwaffe totiž mezitím zavedla od srpna 1941 do služby nový typ Focke-Wulf Fw 190 A, který byl rychlejší než Mosquito B.Mk.IV (650 km/h vs. 610 km/h) a mohl ho proto za určitých okolností dostihnout.

Bomby pro gestapáky

Dne 19. září 1942 příslušníci 105. perutě uskutečnili první nálet RAF na Berlín za denního světla od začátku války. Útoku se celkem zúčastnilo šest strojů, a přestože nakonec hlavní město Německa bombardovalo přes mraky jen jediné mosquito (dvě cestou nad cíl postihla porucha a musela se vrátit, další kvůli nepřesné navigaci bombardovalo Hamburk a dva stroje napadli stíhači), byl nálet vnímán jako úspěšný. Na jeho základě velitelství RAF rozhodlo o provedení další mise, která se měla stát první speciální operací „dřevěných zázraků“ během druhé světové války. 

Na podzim 1942 uplynuly již více než dva roky od německé okupace Norska. Britská vláda chtěla dát tamnímu odboji najevo, že na své spojence nezapomíná. Jako nejvhodnější prostředek se jevil letecký úder proti jednomu ze symbolů německé okupační moci – budově velitelství gestapa v Oslu. Vzhledem ke značné vzdálenosti od britského pobřeží (celkem asi 1 770 km) mohla v této fázi války podobnou operaci provést jedině mosquita. Útok měli uskutečnit piloti 105. perutě. Ke zkrácení již tak dlouhého letu stroje nejprve 25. září 1942 přelétly na základnu v Leuchars ve Skotsku, kde doplnily palivo a do pumovnic naložily 227kg bomby s rozbuškami nastavenými na 11sekundové zpoždění. 

Následně vystartovaly k dlouhému letu těsně nad hladinou Severního moře ve výši 30 až 60 m, aby se vyhnuly zachycení radarem. Přesto je před norským pobřežím očekávaly stíhačky Fw 190 ze stavu JG 5, které jedno z mosquit poškodily a donutily k nouzovému přistání. Ostatní tři stroje unikly a zaútočily na cíl. Bohužel z 12 bomb padajících na budovu jich kvůli porouchaným rozbuškám vybuchlo jen pět, z nichž čtyři budovu zasáhly. Následující večer se obyvatelé Velké Británie z vysílání BBC dozvěděli o úspěšném útoku v Oslu a také o existenci „zázračného“ bombardéru ve výzbroji RAF.