Draze vykoupené odpuštění: Co odstartovalo vlnu odpustkových bouří?

Úsilí zajistit si věčnou spásu představovalo ústřední motiv života středověkého člověka. V prostředí, kde smrt řádila bez ustání a vybírala si svou daň již od kolébky, se lidé utíkali k víře a naději v posmrtný život, který měl na rozdíl od toho vezdejšího trvat navěky. O to víc se každého křesťana pochopitelně zmocňovala úzkost z toho, že jeho duše nedosáhne vykoupení a namísto rajských slastí ji budou očekávat nikdy nekončící pekelná muka.

Časově omezené utrpení

Ve středověké společnosti se tento postoj nejistoty hmatatelně projevoval ve zbožných skutcích a darech. Ty měly nejrůznější podobu. Mohla to být například pomoc chudým almužnami, u těch zámožnějších pak zakládání kaplí, kostelů či špitálů. Obvyklé bylo rovněž vyhradit v závěti peníze na sloužení mší ve výroční dny vlastní smrti. To všechno mělo věřícímu pomoci usmířit Boží hněv a vyrovnat tak vlastní konto pošramocené spáchanými hříchy. 

Protože málokdo byl natolik dokonalým křesťanem, aby mohl očekávat, že po smrti půjde rovnou do nebe, převládl ve 12. století názor, že mezi rájem a peklem existuje ještě třetí místo, kam putují duše ne zcela spravedlivých a ne dočista špatných. Názory, jak toto místo vlastně vypadá, se pochopitelně různily. Všeobecně se v představách středověkých lidí příliš nelišilo od pekla, ale bylo časově omezené. 

O tom, jak dlouho ten který hříšník v očistci setrvá, rozhodoval pouze nevyzpytatelný Boží úradek. Všeobecně však převládalo přesvědčení, že očistcové tresty jsou dlouhé. Jakým způsobem však měl čas v očistci vlastně plynout? Teologové mu přisoudili stejný rytmus jako času pozemskému, takže se měl dělit na dny, týdny, měsíce a roky. To bylo velmi důležité pro vytvoření odpustkové praxe, která s těmito časovými úseky pracovala. 

Odpustky po zpovědi

Nejprve si vysvětleme podstatu odpustků a k čemu přesně sloužily. Udělovat se mohly z rozhodnutí Kristova zástupce na zemi, tedy papeže, či s jeho svolením, a věřící je mohli získat za splnění náležitých podmínek. Ty byly při vydání odpustku vždy přesně definovány. Obvykle šlo o zbožnou pouť na určité místo v danou dobu, spojenou s návštěvou kostela a poskytnutím almužny. Odpustky reagovaly na konkrétní potřeby toho kterého místa, takže zbožné dary často putovaly na výstavbu či opravu určitého kostela, kláštera či kaple. 

Důležité je, že odpustek člověku, který si jej pořídil, neodnímal vinu za hřích. Se samotným odpuštěním hříchů totiž vůbec nesouvisel. Z těch se musel věřící nejprve vyznat ve zpovědi a všeho ze srdce jich litovat, aby Boží odpuštění zprostředkované knězem mělo platnost. Jenomže ani ta nejupřímnější lítost nesmazávala trest za spáchaná provinění, ten i po platné zpovědi nad provinilcem stále visel. A právě tuto funkci měly odpustky – promíjely člověku příslušnou dobu trestu, kterou by jinak musel strávit v očistci. Ovšem bez výše uvedených podmínek neměl odpustek žádnou platnost, i kdyby ho věřící obdržel z rukou samotného papeže.

Kupte si dny i roky!

Brzy se v této oblasti vyvinula vskutku podivuhodná aritmetika. Odpustkové listiny stanovovaly přesnou dobu prominutí trestu, kterou tím hříšník získával. Hovoříme pak například o čtyřicetidenních či stodenních odpustcích, přičemž v případě těch nejvýhodnějších se lhůta počítala rovnou na roky. Vlivem hrůzostrašných kázání líčících krutosti očistcových trestů byl středověký člověk připravený na nejhorší, a tak ve shromažďování odpustků netroškařil, mohl-li si to jen trochu dovolit.

Nejvíce rozbujelý trh s odpustky přinesl pozdní středověk. Tehdy se s nimi obchodovalo skutečně ve velkém a mnozí již nechápali jejich pravou podstatu a brali je jako náhražku zpovědi. Známým přeborníkem se stal v tomto ohledu německý biskup Albrecht Braniborský, který měl zjevně mnoho hříchů, a tak pro jistotu nashromáždil odpustky na závratných 39 milionů let! 

Odpustků však mohl člověk dosáhnout nejen pro sebe samotného, ale také pro své blízké, kteří ho předešli na věčnost. Za tímto účelem byla již v raném středověku v celé církvi ustanovena památka Všech zemřelých, dodnes slavená vždy druhý listopadový den, kdy mohou živí svými modlitbami zkrátit očistcová muka zemřelým.

Zvláštní případ znamenala (a dodnes představují) takzvaná milostivá léta, nazývaná také jubilejní. Vyhlašoval je papež, a to nejprve v rozmezí 50 roků, později každých 25 let. Jedná se o rok obdařený zvláštními výsadami, kdy každý poutník do Říma dosáhne plnomocných odpustků, čili odpuštění veškeré doby očistcového trestu za všechny doposud spáchané hříchy. Poprvé se jubilejní rok slavil v roce 1300 za papeže Bonifáce VIII., známého svými světovládnými nároky.

Křížové výpravy a ostatky

Netřeba podotýkat, že vedle duchovního rozměru byl přítomný i ten ekonomický, poněvadž pro Věčné město znamenal příliv poutníků z celého křesťanského světa důležitou finanční injekci. Toho bohužel mnozí papežové zneužívali, a tak milostivá léta vyhlašovali ještě častěji, aby mohli umořit své dluhy. Zbožní návštěvníci museli navštívit příslušný počet římských bazilik a složit částku, která byla rovná výlohám na pouť do Jeruzaléma. Návštěva Svaté země a účast na křížové výpravě totiž představovaly další dvě příležitosti k získání plnomocných odpustků, nicméně těch zúčastnit jich mohl jen málokdo. 

A konečně, dosáhnout odpustků šlo také spatřením určitých svatých ostatků, ke kterým papež tuto milost oficiálně vyhlásil. Například za vlády Karla IV. se do českých zemí dostal drahocenný soubor relikvií schraňovaných říšskými panovníky, mezi něž patřily předměty Kristova umučení. Od roku 1355 se spolu s dalšími ostatky shromážděnými samotným Karlem každoročně veřejně vystavovaly na pražském Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí). 

Zneužití a kritika

Přes všechny možné různé způsoby bylo získání odpustků většinou spojeno s vydáním peněžní částky. Kupčení s nimi se pak přirozeně stalo živnou půdou pro náboženské reformátory včetně Jana Husa, kteří si tyto praktiky brali na mušku. Hus v roce 1412 v rámci takzvaných odpustkových bouří vystoupil v čele protestujících proti papežskému legátovi organizujícímu prodej odpustků v Praze. Výtěžek totiž neměl jít na žádnou charitu, ale na válku papeže Jana XXIII. proti neapolskému králi.

V tomto případě bylo tedy Husovo rozhořčení skutečně na místě. Je ovšem třeba dodat, že mu nevadily ani tak odpustky jako takové, jako jejich zneužívání, jež bylo od 14. století stále častější. Ostřeji se vůči odpustkům a očistci vymezovali jiní čeští reformní myslitelé, například Petr Chelčický. Ten odpustky zcela odsuzoval, protože je považoval za pouhý prostředek k tomu, aby si církevní představitelé namastili kapsu. Jejich výmyslem měl být i samotný očistec. Zcela proti odpustkům se pak postavila německá reformace a její představitelé, tedy Luther i Kalvín.