Dokud je smrt nerozdělí: Obdivuhodná věrnost městských kojotů

Chicago je třetí největší město Spojených států. Přímo v něm žijí asi tři miliony lidí a včetně předměstí je tzv. „Chicagoland“ domovem deseti milionů Američanů. Jen málokdo by asi v tak hustě zalidněném prostoru čekal početnou populaci kojota prérijního (Canis latrans). Přesto vědci odhadují, že na území Chicagolandu žije asi dva tisíce těchto psovitých šelem.

Do bezpečí velkoměsta

Kojoti původně obývali pouštní oblasti a travnaté pláně. Dnes však nacházejí příhodné podmínky k životu i v těsném sousedství člověka a v městském prostředí si vedou překvapivě dobře. O potravu nemají nouzi. Vybírají odpadky z popelnic a loví drobné živočichy, jako jsou veverky, myši nebo potkani. Často také hodují na mršinách zvířat sražených automobily. To je ale riskantní způsob obživy, protože přitom sami nejednou přijdou o život. V městském prostředí je právě srážka s autem nejčastěji příčinou úmrtí kojotů.

Ve srovnání s přirozenými nepřáteli, jako jsou vlci (Canis lupus), pumy americké (Puma concolor) nebo medvědi grizzly (Ursus arctos), nebo s venkovskými střelci, jsou však automobilisté celkem milosrdní. Kojoti mají proto v městském prostředí dvakrát až třikrát vyšší naději na přežití než na venkově či ve volné přírodě.

Věrnost až za hrob

Tým zoologů z Ohio State University pod vedením Cecilie Hennessyové sledoval systematicky bezmála tři stovky chicagských kojotů. Některá zvířata byla ve středu pozornosti vědců až deset let. Z nashromážděných dat vyplynula překvapivá skutečnost – městští kojoti si jsou bezvýhradně věrní. „Byl jsem překvapen. Neodhalili jsme jediný případ podvádění,“ tvrdí člen výzkumného týmu Stanley Gehrt. „Navzdory bezpočtu příležitostí k nevěře se jí kojoti nedopouštějí.“

Podobně jako mnoho dalších psovitých šelem, i kojoti prérijní žijí v párech. Samec a samice společně brání své teritorium a vzájemné pouto dávají najevo i společným vytím. Hlavním důvodem ke spořádanému „manželství“ jsou pro kojoty jejich potomci. 

Samice mívá v průměru šest mláďat, která jsou dlouhou dobu odkázána na péči rodičů. Byly však zaznamenány i vrhy o devatenácti mláďatech. Samotná matka by náročný úkol výchovy mláďat jen těžko zvládala. Otec pro samici a mláďata loví a chrání je před nepřáteli. „Rozvody“ jsou u kojotů vzácností. Mnohem častěji pro ně platí: „… dokud nás smrt nerozdělí“. Kojot si hledá nového partnera jen v případě, že jeho druh či družka přišli o život.

Genetický důkaz věrnosti

Ve volné přírodě byli nicméně kojoti několikrát přistiženi in flagranti. Vědci například pozorovali samice, které se během jediné říje stihly spářit s dvěma různými samci. Výjimkou nejsou ani samci, kteří se najednou starají o dvě různé samice s mláďaty.

Nezvratné důkazy o nevěře zvířat získávají vědci většinou genetickými testy rodičovského páru a mláďat. I na první pohled spořádaná rodinka vychovává nejednou „kukačku“, jejímž tatínkem je cizí samec. Cecilia Hennessyová a její spolupracovníci však nedokázali mezi kojoty žijícími v okolí Chicaga nalézt jediný takový případ. Všechna mláďata v doupěti patřila páru, který se o ně staral.

Zvířata in flagranti

Genetické testy zbořily nejeden mýtus o zvířecí věrnosti. U mnoha psovitých šelem vědci předpokládali, že je věrnost partnerských párů jen zdánlivá. Toto podezření se potvrdilo například u afrických psů ušatých (Otocyon megalotis), vymřením ohrožených vlčků etiopských (Canis simensis) nebo stále vzácnějších psů hyenovitých (Lycaon pictus). Rovněž drobné americké lišky šedohnědé (Vulpes velox) nebo lišky ostrovní (Urocyon littoralis) ze souostroví Channel Islands při kalifornském pobřeží byly genetickými testy usvědčeny ze značně „uvolněných mravů“.

O to větší překvapení představuje věrnost městských kojotů. Žijí totiž v podmínkách, které nevěře nahrávají. K záletnictví svádí například dostatek potravy. Páry lišek obecných (Vulpes vulpes) si za normálních podmínek zachovávají věrnost. V blahobytu se však nejednou dopouštějí „mravnostních poklesků“. Venkovské lišky si proto bývají věrné; lišky obývající oblasti městských aglomerací si naopak s partnerskou věrností hlavu nedělají. Podobně reagují na přebytek potravy i lišky polární (Alopex lagopus). V letech, kdy se přemnoží jejich obvyklá kořist, se chovají dost nevázaně. U vlčků etiopských přispívá k vysoké míře nevěry život na malém území, kde se zvířata často potkávají. Vlčci se zřejmě „mimomanželskými styky“ snaží vyhnout páření s příbuznými partnery a snižují tak riziko degenerace potomstva.

Jistota svědčí rodině 

Chicagští kojoti mají na první pohled všechny důvody k nevěře. Žijí v blahobytu popelnic a početných populací městských potkanů a veverek. Areály jednotlivých párů se překrývají. Během nočního lovu kojoti běžně naběhají čtyři kilometry. Rozhodně jim tedy nechybí příležitost k podvádění partnera. Přesto si zachovávají věrnost. 

Cecilia Hennessyová je přesvědčena, že právě věrnost napomohla kojotům v městském prostředí k prosperitě. Mají optimální podmínky pro odchování velkého počtu mláďat – žijí v relativním bezpečí a netrpí nedostatkem. K jejich plnému využití ale musí samice spojit síly se samcem. Absolutní věrností dává samice samci záruku, že všechna mláďata jsou jeho, a ten se proto může naplno věnovat otcovským povinnostem. Samec neriskuje, že promrhá síly výchovou potomků svého soka.