Dokud nás smrt nerozdělí: Tajemství věčné lásky hrabošů prériových
Hlodavci nevynikají pohlavní zdrženlivostí ani věrností. Jednou z mála výjimek jsou páry hraboše prériového, které možná důsledněji než lidé žijí podle zásady „dokud nás smrt nerozdělí“…
Životní styl hraboše pensylvánského (Microtus pennsylvanicus) zcela odpovídá představám o hlodavcích, kteří k páření a plození potomků využijí každou příležitost. Naproti tomu jeho blízký příbuzný hraboš prériový (Microtus ochrogaster) by mohl být vzorem pro mnohá manželství mezi lidmi. Drobný obyvatel severoamerických travnatých plání totiž uzavírá svazek na celý život.
Partner jako droga
Manželství hrabošů prériových začíná „láskou na první pohled“. Když se mladý sameček potká s mladou samičkou a padnou si do oka, páří se prakticky nepřetržitě celých čtyřiadvacet hodin. Tenhle zážitek jim na zbytek života změní mozek. Záplava hormonů oxytoxinu a vasopresinu změní funkce mozkového centra nucleus accumbens natolik, že už jeden bez druhého nemohou být.
Nucleus accumbens je místem, kde se rodí příjemné prožitky nejen u hrabošů, ale také u lidí. Právě po aktivaci této části mozku prožívá člověk uspokojení ze zahnání hladu, uhašení žízně nebo při sexu. Nucleus accumbens je bohužel uveden do činnosti i po dávce drogy a závislost na návykových látkách má centrum právě v této části mozku. Neodbytné nutkání sáhnout po další dávce se rodí z naléhavé potřeby narkomana udržovat nucleus accumbens „v obrátkách“.
Téměř vzorná domácnost
Hraboš prériový se svatební nocí dostává do prakticky stejného stavu jako narkoman. Vytvoří si na partnera silný návyk a je pak na něm závislý. Sameček a samička jsou jeden pro druhého drogou. Do nového vztahu dokážou naplno investovat jen vdovy a vdovci, jejichž partner zemřel. Teprve relativně nedávno se ukázalo, že se i hraboši prérioví dokážou dopustit nevěry. Když se samička náhodou potká s cizím samečkem, pak se s ním někdy spáří. Vzápětí ale cizího samce zapudí a vrátí se ke svému druhovi. Ani nevěrná samice se tedy nedokáže se svým stálým partnerem „rozvést“ a vstoupit do dalšího „manželství“.
Pouto mezi párem hrabošů prériových je opravdu silné a promítá se i do každodenního chodu domácnosti. Samec například věnuje spoustu času a námahy péči o mláďata. V roli vzorného otce podává úctyhodné výkony a dá se mu jen máloco vytknout.
Geneticky vynucená věrnost
Vědce zajímá, co přesně v hraboších prériových rozdmýchá vášeň pro rodinný život a jaké procesy v mozku stojí za pevným poutem mezi samečkem a samičkou. Základním předpokladem pro hraboší věrnost je vybavení některých částí mozku bílkovinami schopnými zachytit hormonální signály. Při páření dochází v organismu všech pozemských tvorů k hormonální bouři. Jejich mozkem ale projdou hormony bez toho, že by u partnerů vyvolaly vzájemnou závislost. Hraboš prériový má na buňkách vybraných částí mozku bílkovinné „antény“, tzv. receptory, které hormonální bouři zachytí. Buňky příslušných mozkových center tak nejsou pouhými pasivními diváky hormonálního „vlnobití“, ale činorodými aktéry, kteří na tuto událost čile reagují vlastní horečnatou činností.
O tom, že právě přítomnost bílkovinných antén odpovídá za rozdílné chování mezi věrnými hraboši prériovými a promiskuitními hraboši pensylvánskými, se vědci přesvědčili důmyslnými pokusy, které využily metod genového inženýrství. Výzkumníci vnesli hrabošům pensylvánským do rozhodujících mozkových center geny pro hormonální receptory. V těchto místech pak mozek vyráběl bílkovinné antény a přijímal jejich prostřednictvím hormonální signály podobně jako u hrabošů prériových. To stačilo, aby se hraboši pensylvánští proměnili z přelétavých nevěrníků na zodpovědné partnery věrné až za hrob.
Dvojitá šroubovice a složitější lidské vztahy
Geny pro bílkovinné antény, které dokážou přijímat hormonální signály, má hraboš prériový v buňkách mozku už od narození. Do akce se ale tyto části dědičné informace dostávají až po „svatební noci“. Proto vědci zároveň chtěli vědět, co a jak tyto geny aktivuje.
Geny jsou tvořeny poměrně krátkými úseky na dlouhých dvojitých šroubovicích DNA. V jedné buňce se může nacházet i několik metrů DNA. Aby se tam celá dědičná informace vešla, musí být důkladně sbalena. Dvojitá šroubovice je proto namotána na mikroskopických „cívkách“ tvořených bílkovinnými molekulami tzv. histony. Aktivita genu závisí kromě jiného i na tom, jak těsně je úsek dvojité šroubovice s genem navinut na histonové cívce. Pokud buňka naváže na histon drobné molekuly, např. metyl či acetyl, smyčky DNA kolem cívky povolí. Gen se pak probouzí a podle jeho instrukce se začne vyrábět bílkovina. Naopak, když se smyčky dvojití šroubovice kolem histonových cívek „utáhnou“, gen „usíná“ a produkce příslušné bílkoviny ustává.
Při svatební noci hrabošů prériových se některé histony obalí acetylovými molekulami. Smyčky DNA v tomto místě povolí a buňky mozkových center se mohou vybavit anténami pro příjem signálů přinášených hormonem oxytocinem a vasopresinem. Buňky pak hormonální salvu spuštěnou pářením v žádném případě nepřeslechnou. Že tomu tak skutečně je, se vědci přesvědčili laboratorním pokusem. Chemikálie trichostatin A dokáže vyvolat obalení histonových cívek acetylovými molekulami. Když vědci tuto látku vpravili do mozku samičkám hraboše prériového, které se ještě nepářily, objevily se na buňkách antény, jako kdyby už samičky prožily svatební noc.
Zdá se tedy, že jsme na stopě tajemství věčné hraboší lásky. Neznamená to však, že by se už ve farmaceutických laboratořích pracovalo na „pilulkách věrnosti“. Lidskou lásku a věrnost ovlivňuje podstatně složitější komplex vlivů. Ostatně i u hrabošů je věrnost zřejmě zajištěna složitěji. Trichostatin A ovlivnil aktivitu genů u samiček jen v případě, že byly v kontaktu se samcem. Sameček zřejmě působí na samičku mnoha různými „informačními kanály“. Po těch vědci teprve pátrají.
