Dnes bar, zítra hořící kabina: Jaké vyhlídky měli stíhací piloti?
Stíhací piloti představovali uzavřenou komunitu s neobvyklou každodenností – skládala se z dlouhého období relativního bezpečí a komfortu vlastních letišť
střídaného okamžiky obrovského nervového vypětí ve vzdušném boji. Mladí muži se s tímto tlakem vyrovnávali různě, často s alkoholem a v náručí žen
Už za Velké války stíhači získali pověst elitní zbraně. Piloti často bydleli v zámečcích v týlu fronty, těšili se dobrému zásobování a obklopovala je aureola rytířů vzduchu. Šlo ale jen o vnější pozlátko. Boje na obloze probíhaly krutě, nepoužívaly se ještě padáky a sestřelení někdy končilo smrtí v plamenech.
Placená účast na lovu
Mladíci, kteří usedali do kokpitů na začátku druhé světové války, se od svých předchůdců v některých ohledech příliš nelišili. Už během pilotního výcviku se ke stíhačům dostali jen ti nejtalentovanější, nejsamostatnější a taky nejagresivnější. Letouny byly sice o dost rychlejší, působily v početnějších a rozmanitějších sestavách, zlepšila se taktika, padák se stal standardním vybavením, to základní se ale nezměnilo.
Stíhač měl aktivně vyhledat soupeře ve vzduchu, zaútočit a sestřelit ho. Stále platil slavný citát Rudého barona Manfreda von Richthofena: „Najdi nepřítele a znič ho, vše ostatní je nesmysl.“ U britského letectva dokonce existoval plakát se sloganem, že dříve platili bohatí lidé stovky liber za přizvání k honu na lišku, zatímco stíhači za ještě napínavější lov berou plat. Velitelé se snažili své muže motivovat ke statečnosti a k tomu, aby se vyrovnali slavným esům minulé války.
Na padáku...
Vše ale mělo i temnou stránku, smrt. Každý pilot věděl, že i on může skončit jako poražený a rozšířit skóre někoho lepšího nebo jen šťastnějšího střelce. Kabiny stíhaček za druhé světové války už většinou měly pancéřované čelní sklo a ocelový plát za sedačkou, životní pojistku to však nepředstavovalo. Zesílení se totiž dočkala i výzbroj letounů, která se už běžně skládala z velkorážních kulometů kalibru 12,7 a 13 mm, stejně jako 20mm kanonů.
Přesně mířená dávka na krátkou vzdálenost měla pro osádku smrtící následky a letoun plný benzinu někdy hned vzplanul, čemuž nedokázaly úplně zabránit ani samosvorné obaly nádrží, zacelující se při průstřelu. Pokud se zasažená stíhačka nacházela alespoň několik stovek metrů nad zemí, bylo lepší vyskočit. Většinou to vyšlo. Že padák selže a neotevře se, stávalo se poměrně zřídka. Pokud už letec visel pod hedvábnou kopulí, pak stíhači většiny zemí (s mnoha výjimkami na východní a asijské frontě) převážně ctili nepsané rytířské pravidlo do poraženého nepřítele nestřílet.
...nebo na břicho?
Když došlo k citelnému zásahu v přízemní výšce, padák použít nešlo a pilot musel letoun nouzově posadit do terénu, takzvaně na břicho. Vysunutí podvozku kdekoli mimo rovné letiště totiž většinou končilo jeho uražením a následnou havárií mnohatunového stroje v kotrmelcích.
TIP: Zabíjení pilotů na padácích: Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?
Pokud se letoun dal ještě ovládat, pilot vyhledal co nejrovnější úsek, snížil rychlost na minimum a opatrně se zataženým podvozkem dosedl. Když byl šikovný a terén pod ním rovný, stíhačka klouzala po zemi a postupně zpomalovala. Často to končilo jen ohnutou vrtulí a pilot odešel po svých, jindy se však stroj při smyku poškodil o kameny, pařezy či jiné nerovnosti terénu.
