Démon udržený na řetězu: Použili nacisté během 2. světové války chemické zbraně?

Na prvoválečných frontách způsobily bojové plyny mimořádné ztráty. Po 20 letech především Němci s vývojem otravných látek velmi pokročili. K jejich použití však, stejně jako ostatní strany, až na výjimky nesáhli. Obavy z nekontrolovatelného kolotoče chemických odvet udržely všechny bojující strany na uzdě

07.11.2017 - Petr Kozelka



Dějiny moderní chemické války se začaly psát 22. dubna 1915, kdy Němci u města Ypry poprvé úspěšně použili dusivý chlor. Šlo o vyvrcholení dlouhé cesty, na jejímž začátku se nacházela průmyslová revoluce a zejména bouřlivý rozvoj textilního průmyslu z konce 19. století. Právě technologie používané v textilnictví vedly k produkci chemikálií ve velkém – barviva totiž představovala základní suroviny k výrobě otravných látek.

Tabun, sarin, soman... 

Po Velké válce použili podle všeho plyn Britové při potlačování povstání v pákistánském Vazírstánu a v Mezopotámii, bolševici proti povstalcům v Jaroslavli a proti kozákům na Horním Donu. Stranou nezůstali ani Italové, kteří se jej neštítili nasadit v Habeši. K chemickým zbraním sáhli i Japonci v Číně. Němcům zakazovala vývoj bojových plynů versailleská mírová smlouva. Zejména v laboratořích firmy IG Farben se bez ohledu na zákaz pilně pracovalo – výsledek se dostavil v podobě nervového plynu tabun vyvinutého roku 1935, následoval objev sarinu a somanu.

TIP: Cyklon B z Kolína: Smrtící jed se vyráběl i v Československu

Nacisté tak dostali do rukou látky, jež předčily všechny dosavadní bojové plyny a proti nimž neměli Spojenci žádnou obranu. Při útoku na Polsko se už v sestavě invazní armády nacházely i dva oddíly chemického vojska. Němci měli v roce 1939 k dispozici 300 000 dělostřeleckých granátů s bojovými látkami a 3 000 pozemních chemických min. O dva roky později už disponovali 1,5 milionem granátů a 800 000 minami.

Udušeni v katakombách 

K jedinému skutečnému nasazení bojových plynů na evropském válčišti došlo zřejmě v květnu 1942 při německém útoku na Krym. Po prolomení obranné linie se vojáci generálporučíka Dmitrije Timofejeviče Kozlova ukryli v kamenolomech a jeskyních u vesnice Adžimuškaj nedaleko Kerče. V podzemních labyrintech našlo útočiště asi 10 000 ozbrojenců a stejný počet civilistů. Němci jejich obranu dokázali zlikvidovat až v říjnu, podle sovětských pramenů se tak stalo i kvůli použití chemických zbraní.

Zemřít na následky otravy mělo 3 000–5 000 lidí. První útok plynem měl přijít v noci z 24. na 25. května. „Lidstvo celé zeměkoule, lidé všech národností! Byli jste někdy svědky takové bestiality, jaké se dopouštějí němečtí fašisté? Ne... Jejich počínání překročilo veškeré meze, začali hubit lidi plynem. Katakomby jsou plné jedovatého plynu. Ubohé děti křičí a volají své matky o pomoc,“ zapsal si do deníku poručíků Alexandr Ivanovič Trofimenko.

Němci se nařčení bránili tím, že nasadili jen dýmové granáty. Po válce podezření na užití chemických zbraní prošetřoval norimberský tribunál, nakonec ho ale odložil pro nedostatek důkazů. Ať již k útoku plynem skutečně došlo, nebo nikoli, Hitler po dobytí Krymu přikázal zvýšit tempo výroby chemických zbraní.

V tu dobu však britský ministerský předseda Winston Churchill varoval Němce v rozhlasovém vysílání. „Nevyprovokované použití otravného plynu proti našemu ruskému spojenci budeme posuzovat přesně tak, jako by byl plyn nasazen proti nám... užijeme své veliké a rostoucí letecké převahy, abychom přenesli plynovou válku do Německa proti vojenským cílům,“ pohrozil. 

Zázračné plynové zbraně?

Mnoho historiků si pokládá otázku, proč německé ozbrojené síly, které na východní frontě zábranami rozhodně netrpěly, bojové plyny nepoužily. Jako nejpravděpodobnější se jeví následující varianty: V první půli války nacisté otravné látky v poli nepotřebovali, protože ani nezapadaly do strategie blitzkriegu. Když se pak kyvadlo válečného štěstí vychýlilo ve prospěch Spojenců, Němci svoje obrovské zásoby nenasadili z obav před odvetou, zvlášť když Luftwaffe už ztratila svou převahu. Třetí hypotetický důvod má spočívat v Hitlerově zranění za první války, kdy mu po zasažení plynem hrozilo, že přijde o zrak, a po této zkušenosti nechtěl údajně plyn použít.

TIP: Chemický arzenál nacistů: Armagedon, který se nekonal

Mezi nacistickou elitou se ovšem našli jednotlivci, kteří chemickou válku nezavrhovali. Například vedoucí Deutsche Arbeitsfront a chemik Robert Ley. „Po jednání na podzim roku 1944 mě vzal Ley do svého salonního vozu. Jeho koktavý projev podtrhovalo jeho vzrušení: Máme přece ten nový plyn! Už jsem o něm slyšel! Vůdce to musí udělat. Musí to použít. Teď to musí udělat. Co jinak! Je to jeho poslední možnost! Musíte mu vysvětlit, že je nejvyšší čas,“ popsal Leyovo naléhání ministr zbrojního průmyslu Albert Speer.

Proti nasazení plynu se nestavěl ani ministr propagandy Joseph Goebbels. V tu dobu měli nacisté ve skladech 7 000 000 granátů a Luftwaffe disponovala 650 000 chemickými pumami. „Když nám pustí do vzduchu jedovaté plyny, jsme bezmocní,“ odmítl ale Hitler nasazení takové zbraně. Přesto však před Benitem Mussolinim označil tabun a sarin za zázračné zbraně, které spolu s raketami V-1 a V-2 přispějí k obratu ve válce. Ještě v únoru a v březnu 1945 se na generálských poradách probírala možnost chemické války. Rozhodně proti se postavil admirál Karl Dönitz s tím, že na konci války už takový krok postrádá smysl.

Chemické zastrašování a odveta

Chemické zbraně pilně vyvíjel i SSSR, který je chápal jako formu odvety a zastrašení. Sovětské údaje o vyprodukovaném množství se rozcházejí, informace kolísají okolo 130 000 tun za války vyrobených bojových chemických látek, přičemž největší díl putoval k dělostřelectvu. O použití plynů Rudou armádou neexistují žádné záznamy, vojsko se však připravovalo na případný mohutný protiúder. Jedno z center sovětského výzkumu bojových chemických látek fungovalo ve městě Čapajevsk, přezdívaném „město smrti“ zejména kvůli častým únikům chemikálií z místní továrny.

„Pracovat několik hodin v zamořeném prostředí, to je umění. I přes veškerou opatrnost jsem byl poprvé zasažen, i když lehce, už měsíc po nástupu. Celý měsíc jsem byl na nemocenské, pak jsem se vrátil na yperit,“ popsal jeden z pamětníků.

Přestože Spojenci nikdy nepoužili bojové látky, při jednom z incidentů mělo zemřít či utrpět zranění velké množství vojáků i civilistů. Stalo se tak na konci roku 1943 v italském Bari. Nad Spojenci obsazeným přístavem se nečekaně zjevila německá letadla a jedna z jejich pum zasáhla i loď přepravující bomby s yperitem, přichystané pro případný odvetný útok. Oficiálně sice zemřelo na otravu yperitem jen 83 lidí, mluví se ale až o tisícovce mrtvých. 

  • Zdroj textu

    II. světová SPECIÁL

  • Zdroj fotografií

    Wikipedia


Další články v sekci