Ďábel s dvojitým ocasem: Stíhačky Lockheed P-38 Lightning v severní Africe (2)
Americká stíhačka Lockheed P-38 Lightning patří k největším legendám druhé světové války. Stroj neobvyklé dvoutrupé konstrukce s obrovským doletem a silnou výzbrojí soustředěnou v přídi se proslavil zejména při bojích v Pacifiku, poněkud ve stínu zůstává jeho nasazení v severní Africe.
Začátkem roku 1943 působily v severní Africe stíhačky Lockheed P-38 Lightning v rámci 1., 14., a 82. stíhací skupina. Především doprovázely vlastní bombardéry, útočily na po zemní cíle a podnikaly i akce volného stíhání. Jejich piloti si vedli poměrně dobře, a to i přesto, že proti nim létali zkušení veteráni Luftwaffe s mnohem lehčími a obratnějšími Bf 109 G. Italské stroje už takové nebezpečí nepředstavovaly.
Došlo ale i k několika nepříjemným incidentům s palbou do vlastních řad. Britský stíhač Robert Ospring o tom uvedl: „Ze začátku byly s piloty lightningů problémy. Piloti těchto dvoumotorových dvoutrupých strojů byli v boji poprvé a jejich znalosti vlastních a nepřátelských letounů ne patřily k nejlepším. Příliš to neřešili – každý stíhací letoun s jedním motorem považovali za nepřátelský a útočili na ně s velkým odhodláním.“
Další boje, další sestřely
Všechny tři stíhací skupiny byly po celou zimu v jednom kole a utrpěly i poměrně bolestivé ztráty. To nakonec vedlo k tomu, že v lednu musela být 14. FG stažena z fronty a mnoho jejích letounů i pilotů posílilo obě zbývající jednotky. Němci měli v Africe i jednu skupinu vyzbrojenou nejlepšími stíhačkami té doby Fw 190A. Dne 9. února se střetla s lightningy od 1. FG a na tento boj ještě po letech vzpomínal Erich Rudorffer: „Všichni se rozptýlili. Pak jsem spatřil nějaké P-38, jak pod námi ostřelují pozemní cíle. Zamířil jsem dolů na ně a překvapil je. Z klesavého letu jsem jednoho dostal. Pak jsem nastoupal a šel zase dolů na dalšího a i toho sestřelil. To mi dalo celkem osm kousků za den. Pamatuji si to proto, že to byl jeden z mých nejlepších dnů.“
Když Němci 19. února 1943 zahájili v Tunisku svou nečekanou ofenzivu v průsmyku Kaserín, piloti lightningů se pokoušeli pomoci pozemním útvarům útoky na jednotky Afrikakorpsu a ostřelovali je od úsvitu až do soumraku. Nešlo rozhodně o příjemnou práci a Newell Roberts o tom uvedl: „Museli jsme létat těsně pod hustými mraky, které se válely nad zemí. Už když jsme prolétali nad vlastními vojáky, začali na nás pálit vším, co měli k dispozici. Schytali jsme tehdy spoustu zásahů od našich vlastních.“ Realita byla ale ještě horší a 22. února přišla 1. FG vinou přátelské palby o dva stroje i s piloty. Jeden zahynul a druhý padl do zajetí.
Dne 3. března 1. FG opět doprovázela B-17 při náletu na tuniský přístav a Němci na ně navedli messerschmitty od eskadry JG 53. Rozpoutal se souboj, ve kterém jeden z nej lepších pilotů lightningu poručík Ilfrey ohlásil své šesté vzdušné vítězství. Koncem března zahájila opět činnost 14. FG. Tou dobou se Luftwaffe snažila vybudovat do Afriky letecký most. Ve Středomoří v té době stále ve velkém po čtu užívala transportní Ju 52/3m a obrovské šestimotorové Me 323 Gigant. Spojenci ale monitorovali německá hlášení a o chystaných letech do Afriky věděli předem.
Proti leteckému mostu
Velení Luftwaffe přes moře posílalo početné formace mnoha desítek transportních letounů, které na nebezpečné cestě chránily doprovodné stíhačky. Šlo o velmi nevděčnou práci, neboť pomalé dopravní stroje se doslova ploužily rychlostí kolem 250 km/h. Piloti P-38 na tyto tak řka bezbranné cíle často útočili a způsobovali jim krvavé ztráty. K mimořádné akci došlo 5. dubna, kdy lightningy od 1. a 82. FG narazily nad mořem na formaci 65 Junkersů Ju 52, vezoucích zásoby pro jednotky Osy. I když je chránily stíhací messerschmitty, pod palbou amerických stíhačů šlo k zemi 11 junkersů a čtyři „mezky“.
K dalšímu masakru transportních strojů došlo 11. dub na, kdy 82. FG podnikla let až k pobřeží Sicílie, kde narazila na formaci asi 20 junkersů s početným doprovodem. Během obrovského souboje příslušníci jednotky nárokovali 27 sestřelů, což představovalo dosavadní denní rekord všech amerických jednotek. Padli při tom ale tři piloti, jedním z nich byl i poručík Daniel Grinnan, který pálil na jeden Ju 52 z bezprostřední blízkosti a pak do něj narazil.
Kredit P-38 pomalu stoupal a začínali jej brát vážně i zkušení němečtí stíhači. U těch si získal přezdívku „Der Gabelschwanz Teufel“ – Ďábel s dvojitým ocasem. Velitel eskadry JG 77 Johannes Steinhoff se k nim ve svých poválečných vzpomínkách vyjádřil: „Názor na dvoumotorovou stíhačku s dvojitým trupem není na naší straně jednotný. Naše staré stodevítky jsou snad pořád ještě o něco málo rychlejší. Ale pilot, který se odhodlá k manévrovému souboji s lightningem, pozná, že dvou motorák krouží očividně rychleji, a má ho za zadkem dříve, než se naděje. Šest kulometů v přídi gondoly udělá údajně takovou paseku, že jim nikdo neodolá.“
Na dlouhých tratích
Všechny jednotky lightningů příležitostně podnikaly i útoky na pozemní cíle pomocí pum. Dne 29. dubna se je poručíku Louisi Curdesovi nepodařilo odhodit a pak se navíc dostal pod útok německých stíhačů. Přes tento handicap boj přijal a v rozmezí několika minut sestřelil tři Bf 109.
V květnu 1943 jednotky s P-38 začaly podnikat nebezpečné akce přes Středozemní moře namířené proti Sicílii a samotné Itálii. Stále častěji se jednalo o dálkové doprovody vlastních těžkých bombardérů, které žádné jiné spojenecké stíhačky nedokázaly chránit tak daleko jako P-38, disponující nepřekonatelným doletem. Tragédie potkala 3. května letce z 82. FG při rutinním doprovodu bombardérů nad mořem. Nečekaně se zhoršilo počasí a mraky sahaly až k hladině. Jednotka se proto začala vracet, krátce po přeletu pobřeží se však počasí ještě zhoršilo a několik strojů havarovalo či nouzově přistálo. Při tom zahynulo pět pilotů.
Ještě poslední den války na černém kontinentě, 13. května 1943, došlo k boji, když 51 lightningů doprovázelo bombardéry útočící na Sardinii. Nad cílem je napadla velká skupina italských stíhaček C.202 od 12. a 24. stíhací skupiny. Ač Američané nárokovali celkem čtyři sestřely, Italové měli jen tři těžce poškozené stroje. V boji naopak zahynul John Burton ze 14. FG, který se stal posledním padlým pilotem P-38 v kampani. Ještě ten den se poslední německé jednotky v Africe vzdaly.
Lightningy si během kampaně získaly velmi dobrou pověst a osvědčily se mnohem lépe než P-40 Warhawk a P-39 Airacobra. Všechny tři stíhací skupiny na nich ve Středomoří létaly až do samého konce války a postupně se přezbrojovaly na další a další verze tohoto legendárního stroje.
