Ďábel s dvojitým ocasem: Stíhačky Lockheed P-38 Lightning v severní Africe (1)

V polovině 30. let 20. století začalo mnoho letectev zvažovat koncepci zcela nově pojaté stíhačky. Mělo jít o dvou motorový stroj se silnou výzbrojí soustředěnou v přídi a schopností operovat na dlouhé vzdálenosti. Tento trend zachytili i v USA u společnosti Lockheed, kde postupně vykrystalizovala podoba s trupovou gondolou a dvěma nosníky ocasních ploch. Měla mít moderní příďový podvozek umožňující lepší výhled při pojíždění po zemi a kapkovitou kabinu s vynikajícím výhledem do všech stran. Oproti podobným strojům této koncepce ale neměla druhého člena osádky – zadního střelce.

Prototyp vzlétl v lednu 1939 a americké letectvo opravdu zaujal, proto zadalo objednávku. Jako první do výzbroje v červenci 1941 zařadilo 36 kusů verze P-38D. Ty již měly pancéřování kabiny, neprůstřelné čelní sklo a samosvorné obaly palivových nádrží. Na podzim je pak ve výrobě nahradily P-38E. Od okamžiku vstupu USA do války zakázky na firmu Lockheed jen pršely a v květnu 1942 začala sériová výroba P-38F, které měly dva pylony pro zavěšení přídavných nádrží nebo pum. Výzbroj zůstala stejná, tvořil ji kanon a čtyři velkorážní kulomety v přídi.

Dlouhá cesta

V létě 1942 se ve Velké Británii začala formovat 8. letecká armáda, která měla rovněž disponovat jednotkami lightningů. Přelety přes Atlantik probíhaly severní trasou přes Island a právě zde 14. srpna poručík Elza Shahan od 1. stíhací skupiny (Fighter Group, FG) sestřelil německý průzkumný Fw 200 Condor. Během příštího měsíce se ve Velké Británii zformovaly 1. 14. a 82. FG vyzbrojené P-38. Každá se skládala ze tří perutí po 16 letounech. Žádný z pilotů však dosud neměl bojové zkušenosti.

Dne 8. listopadu se Spojenci vylodili v Maroku a Alžírsku, a jakmile pěchota obsadila první letiště, začali na novou frontu přesouvat jednotky včetně 1. a 14. FG. Cesta z Anglie probíhala podél pobřeží neutrálního Portugalska a několik lightningů zde muselo nouzově přistát a zůstalo v internaci. Podmínky na afrických základnách, původně patřících Francouzům věrným vládě ve Vichy, byly dost spartánské a ničím nepřipomínaly komfort ve Velké Británii. Pozemní personál dokonce musel v prvních dnech doplňovat palivo z kanystrů.

Doprovodné mise

Bojové operace zahájila jako první 14. FG, která vyslala své stroje na hlídku v okolí letiště 20. listopadu. Už příští den pak doprovázela Boeingy B-17 bombardující německou základnu v tuniském El Aouina. Na mohutný svaz zaútočily Messerschmitty Bf 109 a poručík Carl Williams jeden z nich sestřelil, čímž otevřel skóre lightningů ve Středomoří. Hned příští den se do operací zapojila i 1. FG. Brzy ráno 29. listopadu vyrazila osmička jejích stíhaček na přepad německého letiště v Gabès. Velké škody tam nenapáchaly, zato cestou domů se jim podařilo nachytat osamělý Messerschmitt Bf 110 a kapitán Newell Roberts a jeho číslo poručík Jack Ilfrey jej po krátké honičce poslali k zemi. Vítězství si oba rozdělili na poloviny. Jeden z vítězů později uvedl: „Dva členové osádky po nouzovém přistání vyskočili z kokpitu a začali utíkat pryč. Bylo to dost zábavné pozorovat, protože byli uprostřed pouště a nikde kolem se stejně nemohli schovat.“ 

Už 2. prosince se ke stejnému německému letišti vydaly čtyři lightningy a tentokrát jim přepad vyšel na výbornou. Od plochy se zrovna odlepily čtyři stíhačky Bf 109 a došlo k zuřivému souboji. Ilfrey dostal dvě z nich, pak se ale objevily další a začalo jít do tuhého. Pokoušel se kličkovat před smrtícími dávkami a vymáčknout ze svého letounu maximum. Do stroje ale bubnovaly střely a později se ukázalo, že utržil 248 zásahů! Bylo neuvěřitelné, že pilota donesl domů.

Zvýšení rychlosti

Na druhý svátek vánoční doprovázely stroje od 1. skupiny formaci bombardérů Boeing B-17 při náletu do oblasti Bizerty. Němci proti nim zvedli stíhačky od skupin I./JG 53 a také od II./JG 2. Američané po boji ohlásili tři vítězství, z toho dva Focke-Wulfy Fw 190 nárokoval Ilfrey. Na začátku roku 1943 zahájila bojové lety třetí skupina s lightningy – 82. FG. Ta už měla ve výzbroji nové P-38G s motory Allison V-1710-55. Maximální rychlost stoupla na 644 km/h. Na dvoumotorový stroj byly poměrně obratné.

Po zavedení posilovačů křidélek dokázaly vést i boje v zatáčkách, při kterých jejich piloti užívali manévrové polohy vztlakových klapek. Už na strojích P-38F-15 a všech následujících šly klapky vychýlit na osm stupňů až do rychlosti 400 km/h, čímž se pod statně zlepšila obratnost při nízkých rychlostech. Přesto rozměry a hmotnost prázdného letounu kolem pěti a půl tuny byly znát. Nejčastější protivník „blesků“ ve Středomoří Messerschmitt Bf 109 G vážil prázdný jen dvě a čtvrt tuny.