Conrad, von Moltke a Putnik: Náčelníci generálních štábů za světové války

Strůjce krveprolití

• Franz Conrad von Hötzendorf (1852–1925)

Armády habsburské monarchie vedl do první světové války Franz Conrad von Hötzendorf. Stejně jako mnoho dalších významných důstojníků podunajského soustátí pocházel i on z rodiny s vojenskou tradicí. Absolvoval prestižní vojenskou akademii a poprvé se dostal do boje coby kapitán v roce 1882 při potlačování povstání v Dalmácii. Během následujících let prošel řadou velmi různorodých funkcí. V květnu 1899 získal generálskou hodnost a o pouhá tři léta později se stal polním podmaršálkem. V následujících letech často promlouval i do politických otázek a patřil k zastáncům preventivního úderu jak proti Srbsku, tak proti Itálii.

Kvůli své samotářské povaze a neschopnosti navazovat kontakty si však při prosazování svých názorů počínal velmi neobratně. Tomu příliš nepomáhala ani jeho cholerická povaha. Na druhou stranu ale měl vždy velmi dobrý vliv na své mužstvo, které pod jeho velením dosahovalo skvělých výsledků.

Náčelníkem generálního štábu rakousko-uherské armády se stal v roce 1906. Když byla první světová válka na spadnutí, dopustil se ve svých plánech, které zpravidla dosahovaly velmi vysoké úrovně, celé řady chyb. Nepočítal s potřebou vést boje na více frontách zároveň, opakovaně přeceňoval sílu rakousko-uherské armády – současně s tím podceňoval nepřítele. Kromě toho ignoroval zprávy, že Rusko výrazně zlepšilo svou železniční síť. To vše vedlo k celé řadě nezdarů c. a k. armády během prvních měsíců války a postupné čím dál větší závislosti na Německu.

K jeho definitivnímu pádu přispěla změna na trůně koncem roku 1916. Nový císař krok za krokem zmenšoval jeho pravomoci a 1. března 1917 jej zbavil funkce. Následně byl Conrad převelen na italskou frontu, kde sloužil až do léta 1918. Jemu svěřené svazky většinou trpěly vysokými ztrátami. Někteří tvrdí, že když jej odvolali, stal se z něj zlomený muž. Někdejší náčelník štábu po válce nepřipouštěl jakoukoli osobní vinu na vypuknutí ani nepříznivém průběhu války, z čehož obviňoval císařský dvůr a intrikující politiky. (foto: Wikimedia Commons, Charles Scolik, PDM 1.0)

Císařův přítel

• Helmuth von Moltke (1848–1916)

Německé síly vedl do války generálplukovník Helmuth von Moltke. V jeho rodině byla zakořeněná vojenská tradice a jeho strýc, označovaný jako Moltke starší, dosáhl hodnosti polního maršála a stal se hrdinou sjednocování Německa. Nezahálel ani méně slavný synovec, který poprvé projevil svou odvahu během francouzsko-pruské války, což zmínilo velení v pochvalné citaci. Později absolvoval vojenskou akademii a nastoupil ke generálnímu štábu, kde sloužil pod strýcem. Díky kontaktům se seznámil s císařem Vilémem II. a brzy se z nich stali i přátelé, což značně napomohlo jeho jmenování náčelníkem Velkého generálního štábu v roce 1906. 

V nové funkci dal Moltke naplno průchod svým schopnostem. Plně si uvědomoval napjatou situaci v Evropě a pečlivě připravoval svou zemi na blížící se válku. K tomu využíval jak svého výborného vzdělání, tak i známostí. Na druhou stranu patřil ve svých 66 letech ke starším nejvyšším velitelům a netěšil se ani dobrému zdraví. Poté, co utrpěl mrtvici, byl čím dál více ve stresu a rychle mu ubýval elán.

Krátce před vypuknutím konfliktu řešil s císařem možnost, zda se západní mocnosti skutečně zapojí do války, pokud je Německo nenapadne. Monarcha zastával smířlivější postoj, zatímco Moltke prosazoval původní (Schlieffenovy) plány. Tento postup se mu nakonec podařilo uhájit, avšak spor s panovníkem jím údajně velmi otřásl.

Úlevu mu nepřinesly ani první měsíce války a zjištění, že rychlé vítězství je v nedohlednu. Během přelomu srpna a září navíc ztratil přehled o celkové situaci ve Francii a nezvládal udržovat kontakt s veliteli v poli. Německo navíc ohrožoval rychlý postup Rusů z východu. Poté, co císařské síly utrpěly porážku v první bitvě na Marně, jej nahradil Erich von Falkenhayn. Moltke se vrátil do Berlína, kde se věnoval logistice. Klidná a precizní práce v týlu mu vyhovovala daleko víc než dynamická povaha velení útvarům na frontě. I přesto se ale jeho zdraví nadále zhoršovalo, takže se nedožil ani konce války. (foto: Wikimedia Commons, E. Bieber, PDM 1.0)

Na špatné straně barikády

• Radomir Putnik (1847–1917)

Nezáviděníhodnou pozici zastával v létě 1914 náčelník srbského generálního štábu Radomir Putnik, a to hned v několika ohledech. Bitevní vřavu okusil již v 70. letech 19. století, kdy vedl své muže do druhé srbsko-osmanské války. Již v roce 1889 se stal zástupcem náčelníka generálního štábu a kromě toho také působil coby profesor na vojenské akademii. Kvůli konfliktům se srbským panovníkem odešel do důchodu. Na počátku 20. století ale došlo v Srbsku ke změně vedení státu a Putnikově rehabilitaci. Brzy se stal náčelníkem generálního štábu a později i ministrem armády. Kvůli nestabilní politické situaci byl ale z obou funkcí několikrát odvolán a poté do nich opět jmenován. Dočkal se povýšení na polního maršála a vzápětí se zapojil do první a později do druhé balkánské války. Během nich se projevil jako geniální stratég, který vždy dokázal mistrně odhadnout plány protivníka. Kromě toho měl velmi vytříbený cit pro to poznat, které strategické body je třeba udržet a které je možné ve správný čas opustit.

V době vypuknutí první světově války se Putnik nacházel v Budapešti, kde jej zatkli. Císař František Josef I. ho ale v rytířském gestu pustil zpět do Srbska. Když se polní maršál vrátil do vlasti, nabídl králi kvůli špatnému zdravotnímu stavu a pokročilému věku svou rezignaci. Ten ji zamítl a nařídil mu, aby vedl vojsko ze strategického hlediska, zatímco operační velení převzali mladší generálové. 

Putnikovo špatné zdraví představovalo jeho největší slabinu. Podřízení mu například museli dobře vytápět místnost, v níž pracoval. I přes tyto problémy ale dosáhl vynikajících výsledků a do prosince 1914 se Srbům podařilo vytlačit rakousko-uherské jednotky z území balkánského království. Na podzim 1915 správně vyhodnotil nebezpečí ze strany Bulharska, a dokonce navrhoval provedení preventivního úderu. S tímto plánem však narazil u krále. K napadení novým nepřítelem skutečně došlo a Putnik vedl ústup a poté i evakuaci srbských vojáků přes moře. Během náročných přesunů se však jeho zdraví ještě více zhoršilo. Do toho se rozhořely debaty, kdo může za vojenskou porážku, a stařičký maršál byl zbaven velení. Osvobození vlasti se už nedočkal, zemřel 17. května 1917 ve Francii. (foto: Wikimedia Commons, Library of Congress, PDM 1.0)