Člověk vlkovi vlkem: Vlčí matka Tanja Askani a její život se šelmami

Když Tanja Askani před dvaceti pěti lety poprvé hřála v náručí mládě polárního vlka, zatoužila zabývat se těmito inteligentními šelmami co nejvíce. Dnes je prakticky členem vlčí smečky a zároveň patří mezi největší odborníky na tyto inteligentní psovité šelmy




S manželem Lotharem založila Tanja před dvaceti pěti lety v Německu významné sokolnické centrum ve Wildparku Lüneburger Heide nedaleko Hamburgu. Wildpark je v současnosti v Německu považován za nejvýznamnější nejen svou rozlohou a vybavením, ale i počtem chovaných druhů zvířat obývajících mírné podnebné pásmo. Postupem času se Tanja stále více začala zaměřovat na vlky. V posledních letech se největším psovitým šelmám věnuje takřka výhradně.

První kroky se Sněhovou vločkou

„Zpočátku jsem neměla s vlky žádné zkušenosti,“ svěřuje se Tanja Askani. Navštěvovala jsem kolegy, kteří vlky chovali, ale jako žena jsem se často setkávala s podceňováním a nedůvěrou. Navíc měl každý jiné, často velmi protichůdné zkušenosti a jiné zaručené recepty. Proto jsem začala lopotně hledat vlastní cestu.“

První vlče, které měla Tanja příležitost odchovat na láhvi, se v jejích rukou ocitlo neplánovaně. „Ve výběhu polárních vlků se odehrála tragédie,“ vzpomíná Tanja. Už čtrnáctiletá vlčice čekala mláďata. Ošetřovatel pak ve výběhu nalezl mrtvou mámu, dvě mrtvá vlčata a jednu samičku – takřka umírající. Pitva později ukázala, že vlčí matka měla v sobě mrtvý plod a svým mlékem v podstatě otrávila i mláďata. Malé chlupaté nic, které mi manžel přinesl, a které se ocitlo na pokraji smrti, vyburcovalo mou snahu o zoufalou záchranu života. Dala jsem jí jméno Flocke – Sněhová vločka.“

Malá Flocke dostala po speciálním mléku úporný průjem a její stav se ještě zhoršoval. Objevila se však nečekaná záchrana – osmiletá fenka německého drsnosrstého ohaře Senta. Všimla jsem si, že naše Senta produkuje mléko, přestože neměla štěňata. To se občas u psů stává,“ vypráví Tanja. „Tuto vlastnost zdědili psi po svých předcích – vlcích. Když ve volné přírodě matka vlčice zahyne, ujme se sirotků další vlčice ve smečce, kojí je a vychovává. Je tak zajištěno zachování rodu.“ Senta vlče nejdříve jen trpěla, později se mu stala pečlivou náhradní mámou.

Boj o místo ve smečce

To, že mladičká vlčice získala „macechu“, docela změnilo její psychiku. „Jelikož Senta převzala roli matky, já, která jsem jí byla nejblíž, mám přisouzenou roli sourozence,“ vysvětluje Tanja Askani. Lothar a Katy (manžel a dcera Tanji; pozn. aut.) jsou pro ni zbývající smečka.“

„Jako sourozenec Flocke s ní boxuji ve stejné kategorii. Chce mi ukázat, že je silnější. Nezbývá mi nic jiného, než s ní o své postavení bojovat – jako vlk. Když na mne Flocke zavrčí, odpovím jí vrčením, když mě kousne, kousnu ji taky. Převrátím ji na záda a tlačím k podlaze, až se vzdá. Tak to probíhá dva týdny. Vždy znovu mě kouše, vždy znovu musím být zlá. Přitom je Flocke teď tak roztomilá, že se musím přemáhat, abych ji po takové konfrontaci neutěšovala v náručí. Musím být důsledná, jinak by se všechno zas vrátilo do starých kolejí. Agresivita vlčete se den ode dne zmenšuje. A když mě jednoho rána zdraví vrtěním ocásku, slzím štěstím.“

Plný vlčí život

Tanja, která se vždy snažila poskytnout Flocke co nejvíce podnětů, s ní zažila četné ožehavé situace. Během mnohahodinových výletů nebyla nouze o nečekaná setkání s jezdci na koních, s lidmi venčícími psy, cyklisty nebo s rekreačními běžci, jimž Flocke vášnivě strhávala trenýrky. Jednou skončili ve větvích stromů i lesní dělníci z Polska. Ostatně Flocke si sama nacházela povyražení při ničitelských výpravách v domě manželů Askaniových.

TIP: Nedávno vyšla kniha Tanji Askani nazvaná Naše vlčice Flocke i v češtině. O jeden ze tří výtisků můžete soutěžit ZDE

„Ochočený neznamená pro divoké zvíře totéž, co poslušný nebo kontrolovatelný. Čím je zvíře krotší, tím větší je jeho potencionál agresivity,“ shrnuje svoje zkušenosti Tanja. Flocke se nakonec ve výběhu ve zralém věku vážně zranila a zahynula. Měla ovšem za sebou plný vlčí život včetně vztahu s Princem, dlouholetým vlčím druhem.

Čerstvá krev Malé sestry

„Když se před lety jedné naší vlčici narodila mláďata s rozštěpem horního patra, která nemohla sát ani pít, pátrala jsem po příčině,“ vzpomíná Tanja Askani. „Zjistila jsem, že všichni naši vlci pocházejí z malé smečky, kterou přivezl profesor Grzimek do frankfurtské zoo asi před padesáti lety. Úzká příbuznost se projevila! Proto jsem začala usilovat o dovoz čerstvé vlčí krve z Kanady.“

Cesta za snem však nebývá jednoduchá. Nejprve v roce 2009 dovezení malé vlčice ztroskotalo kvůli onemocnění celého vrhu. V roce 2010 zase návrat s třemi vlčaty (Tanja musela odebrat celý vrh, přičemž dvě další vlčata si vzali jiní chovatelé) na několik dní zastavila erupce islandského vulkánu Eyjafjallajökull. Mnohadenní čekání na odlet s maličkými vlčaty na letišti i po hotelech Tanje na klidu nepřidalo. Nakonec se ale konečně ocitla s malou vlčicí, jejíž babička ještě žila v divočině, ve svém německém domě. „Jméno jsem měla vybrané dávno předem,“ směje se Tanja. „Jmenuje se Naaja, což v jazyce Inuitů znamená Malá sestra.“

Vlčí team building

Problém nastal, když se malá Naaja měla přidružit ke dvěma dospělým arktickým vlkům ve výběhu. Ti se k ní chovali neuvěřitelně přátelsky, ale malá dračice na ně vrčela a prokusovala jim čenichy. Skrývala se v noře a odmítala dospělé vlky přijmout.

„Přemýšlela jsem, jak z toho ven. Nakonec jsem si řekla, že „team building“ nic nemůže pokazit. Vzala jsem Norana (jeden z dospělých vlků; pozn. aut.) a Naaju k řece a ukázalo se, že to byl dobrý nápad. Naaja ještě neměla s tekoucí vodou zkušenosti a ve všem napodobovala Norana. Po nějaké době Naaja k dospělým vlkům konečně přilnula.“

Vazby jsou zásadní

Za dlouhá léta, po něž se Tanja vlkům věnuje, získala množství užitečných poznatků: „Při chovu vlků v zajetí se lidé dopouštějí zásadní chyby, když chovají sourozence. Po dospění mezi nimi nutně vypuká konkurenční boj, který může končit vážným zraněním nebo smrtí zvířete. V té době totiž ve volné přírodě mladí vlci opouštějí rodnou smečku a hledají si životního partnera a vlastní teritorium. Ze všech sil se snažím chovat vyvážené rodinné smečky, které se blíží složení smeček vlků ve volné přírodě,“ vysvětluje Tanja.

Aby byla vytvořena vazba vlka na člověka, je třeba vypiplat šelmu od maličkého štěněte. „Nejlepší je odchovat na láhvi již několikadenní vlče,“ tvrdí Tanja. „Pak je vytvořena vazba: matka - dítě. Jenom pak můžete v dospělosti šelmy bez zbytečných stresů očkovat a provádět jiné lehčí veterinární zákroky. Uspávání v sobě vždy skrývá rizika a je třeba je užívat jen v nezbytných případech.“

Respekt je stále nutný

„Nepotřebuji psychology ani psychiatry,“ směje se Tanja Askani. „Stačí, abych se prošla mezi vlky, a hlavu mám pročištěnou a odpočatou.“ Tanja však své šelmy v žádném případě nepodceňuje a dobře ví, že je nutno je maximálně respektovat. Vlci chovaní v zajetí ztrácejí před člověkem přirozenou plachost a respekt. Jeden z vlků se již pokusil napadnout Tanjinu pomocnici při krmení na srně (oběti autonehody) a Tanja uhájila její zdravou kůži jen s největším nasazením.

TIP: Šelma v klatbě: Vlci obdivovaní i pronásledovaní

„Když mám v parku ve výběhu přednášku o vlcích, stojí kolega mezi diváky a vše sleduje,“ informuje Tanja Askani. „Kdyby se něco seběhlo, přispěchá mi na pomoc. Vlci jsou na lidi zvyklí, přizpůsobí se, ale stále jsou to šelmy, které mají neuvěřitelnou sílu. Vlka nadopovaného adrenalinem neudrží ani čtyři chlapi.“

Cesta „mezi vlky“

  • Tanja Askani (rozená Kovalská) se narodila před pětapadesáti lety v Ostravě.
  • Otec Tanji byl myslivec a lásku malé dcerky k přírodě a zvířatům nadšeně podporoval.
  • Už jako malá se ujímala každého nemocného zvířecího nalezence, takže v paneláku měla třeba lišku, zajíce, jehně a mnoho dalších zvířat.
  • Vystudovala Střední zemědělskou školu v Novém Jičíně a zároveň se věnovala sokolnictví.
  • Pracovala jako zootechnička, ale protože jí vadilo tvrdé zacházení se zvířaty, práci znechuceně opustila.
  • Díky sokolnictví se později seznámila se svým manželem Lotharem, s nímž před dvaceti pěti lety vybudovala významné sokolnické centrum v Německu.
  • Její zájem se postupně zaměřil téměř výhradně na vlky.
  • O svých milovaných psovitých šelmách napsala několik čtenářsky úspěšných knih.
  • O práci s vlky přednáší v Německu, Rakousku a Švýcarsku.
  • V Německu je Tanja Askani vítaným objektem médií, vycházejí o ní články v novinách i časopisech, bývá i častým hostem německé televize. Kromě řady kratších dokumentů byly natočeny dva mimořádné dokumenty, kdy Tanju doprovázel televizní štáb po dobu celého roku – od získání několikadenního vlčete až po jeho zařazení do vlčí smečky.
  • Zdroj textu

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií

    Jaroslav Vogeltanz, Zdenka Prokešová a archiv autora


Další články v sekci