Čistota, půl zdraví: Jak se žilo lazebníkům v Čechách
Pohodlí lázní využívali ve 13. století obyvatelé velkých měst, Prahy, Brna či Hradce Králové. Obliba tohoto zařízení se rychle šířila a v 16. století byly lázně i v menších městech
Lazebníci a bradýři nebyli z počátku příliš váženi, německý právní spis Švábské zrcadlo z druhé poloviny 13. století je označuje za „pokolení lehkého svědomí“. Valně o nich nesmýšlel ani Jan Lucemburský, který v privilegiích pro Staré Město pražské roku 1330 zakázal, aby se kdokoliv z lazebníků, barbířů, pištců nebo hudců mohl ucházet o post konšela. Právoplatnými měšťany se tito služebníci stávali spíše výjimečně.
Cesta ke společenskému uznání
K povznesení řemesla došlo dle nejistých zpráv kronikáře Václava Hájka z Libočan již za panování Václava IV. Hájek uvádí, že když byl král Václav IV. roku 1394 vězněn panskou jednotou, žádal, aby směl alespoň do lázně. Přestože byl přísně střežen, podařilo se mu prý za pomoci lazebnice Zuzany uprchnout. Za to pak prohlásil toto řemeslo rovné ostatním. S určitostí je za poctivé označil král Vladislav II. roku 1474. V roce 1686 pak císař Leopold I. stanovil, aby bradýři byli imatrikulováni na univerzitě, zkoušeni od fyzika a jejich řemeslo – chirurgie – pozdviženo na umění. Za Marie Terezie měli skládat zkoušku na fakultě medicíny a od roku 1773 byli nazýváni chirurgy. Název bradýři zůstal jen těm, kteří nadále holili vousy a stříhali vlasy.
Bradýři i lazebníci se sdružovali v cechy podobně jako jiná zaměstnání. Pokud bylo ve městě lazebníků málo, přibírali k sobě i přespolní nebo bradýře, kteří ve velkých městech tvořili samostatný cech. Dlužno podotknout, že mezi nimi panovala mnohdy rivalita. Často se zdráhali nemocnému rozvinout obvaz, který zavázal jiný ranhojič, nebo pokračovat v léčbě, kterou začal jiný lékař. Mnoho výtek a posměšků sklidili ti, kdo napravovali zdraví zločinců po tortuře nebo člověka nařčeného z kacířství.
