Černé duše evropských lesů: Ostražitá prasata divoká

Prase divoké (Sus scrofa) je jediný druh prasete žijícího divoce na našem území. Je rozšířeno po celé Evropě a Asii a v posledních letech se mu u nás daří snad až příliš dobře. Populace černé zvěře, jak se prasatům říká, v Evropě vzrůstají, stejně jako je tomu i u ostatní spárkaté zvěře. Je sice velmi obtížné zjistit celosvětový stav, ale je možné odhadnout rozvoj tohoto druhu na základě statistik odlovu. Ty se během dvaceti let zvětšily více než šestkrát a soustavně roste i účet za způsobené škody.

Válka osvobodila prasata

Prasata patřila už od starověku mezi lovnou a škodnou zvěř, protože každým rokem ničila pracně vypěstované plodiny. Své nedobrovolné místo měla i v arénách, kde byla stavěna proti jiným zvířatům a gladiátorům. I jejich historie v českých zemích je zajímavá. Za Rakouska byla tato zvěř pronásledována kvůli škodám v zemědělství a posléze mimo oborový chov vyhubena. Na území odpovídajícímu dnešní České republice byl poslední jedinec zastřelen v roce 1801. Po celé 19. a v první polovině 20. století zde prasata nežila.

V poválečných letech 1945–1952 došlo k šíření zvěře z Německa, Polska a zřejmě i Slovenska, hlavně v důsledku poničení obor bojujícími armádami. V současnosti se druh vyskytuje na většině území, chybí v některých horských smrčinách a samozřejmě v městských aglomeracích. V bezlesých nížinách je jeho výskyt nestálý. Prase divoké je všežravec, a i když dává přednost potravě rostlinného původu, nepohrdne masem zvířat, živých či mrtvých.

Výbava pro přežití

Černá zvěř má velmi jemný a současně i velkokapacitní čich. S jeho pomocí dokáže zjistit nepřítele na značnou vzdálenost, takže při „špatném“ větru je nemožné se ke stádu přiblížit na dohled. Citlivý nos je zároveň účinným nástrojem pro hledání potravy (i když je skryta hluboko v půdě) a nezbytným prostředkem vzájemné komunikace.

TIP: Obratný lovec našich vod aneb Vydra a její svět

Každý jedinec zanechává vlastní pachovou stopu, kterou lze přirovnat k podobě tváře či otisku prstů u lidí. Čich tak divokým prasatům umožňuje identifikovat každého jedince tlupy, aniž by byl viděn. Jejich zrak je sice špatný (jsou krátkozraká), ale vynikající sluch dostatečně doplňuje obranný systém. Bachyně velice citlivě reaguje na zvuky, na každé nejslabší podezřelé zapraskání. Mám vypozorováno že prasata se mezi sebou hlasově poměrně dobře domlouvají. Aby byl výčet důležitých smyslů úplný, je třeba dodat, že ryj a horní pysk divočáků jsou dobře vyvinutými hmatovými orgány

Ostražití mlsouni

Prasata divoká jsou na nejlepší cestě stát se nejhojnějším druhem evropské spárkaté zvěře. Přesto není tak snadné je ve volné přírodě spatřit a člověk musí mít velkou trpělivost. Snažil jsem se jim přiblížit na třech místech, z nichž dvě byla ve volné přírodě, kde majitelé pozemků i přes značné škody na úrodě zpočátku odmítali prasata střílet. Několik měsíců jsem zvířatům přinášel krmení a vybudoval si jeden okop a dvě zástěny ze zelené textilie, ne vyšší než sedmdesát centimetrů. Asi po dvou měsících, kdy si divočáci začali přivykat na jablka, starý chléb, kyblík obilí nebo staré pečivo, rozhodl se jeden z majitelů pro jejich lov. Prasata jsem pak zrána ani za soumraku na tomhle stanovišti neviděl. Chodila jen v noci a jejich opatrnost se velmi zvýšila.

Tohle stanoviště jsem opustil a věnoval se druhému, kde se prasata již asi hodinu po přinesení potravy přicházela nakrmit. Bez patřičných lákadel je ale možné černou zvěř dlouhodoběji sledovat jen v oboře. Ani tam to ale není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. I v oborách se myslivecky hospodaří a zvířata jsou plachá. Jedinou výhodou je, že na určitém území je jich více, ale i tak vycházejí na krmení až za soumraku.

Co dělat, abyste viděli

V případě, že vás černá zvěř zajímá, byste měli vědět, co od ní v jednotlivých částech roku očekávat. V zimě jsou zvířata mnohem méně bázlivá, ale několikahodinové ležení na mraze, i když jste vybaveni karimatkou a spacákem, není nic příjemného.

Koncem února jsou bachyně s mláďaty na určitou dobu vypuzeny ze stáda. Selátka „v pyžamu“ jsou sice nádherná, ale musíte dávat pozor, aby se některé při hře nezatoulalo příliš blízko k vám. V případě, že by se leklo a vydalo varovný signál, bachyně by se mohla rozzuřit a ležící člověk má pak malou šanci uniknout.

Přes léto divočákům vypadává srst, celí den jsou schováni ve stínu a ani tolik nevyužívají bahenních lázní. To je pro jejich pozorování nejtěžší část roku. Na podzim dozrávají žaludy, hlavní potrava těchto všežravců, ale i tak jsou po celonočním hodování jen zřídka k vidění. V té době se mi osvědčil malý trik. Nechat začít silně zapáchat mrtvou rybu a poté s ní potřít místo, kde jste na pozorování připraveni. Této „vůni“ divočáci dřív nebo později neodolají a jejich vynikající čich je k vám neomylně zavede. Listopad a prosinec jsou časem lásky a obdobím zajímavých potyček mezi kňoury.

Jsou divočáci nebezpeční?

Divokých prasat v přírodě se nemusíte obávat, většinou o vás vědí daleko dřív, než vy o nich. Koncem zimy a brzy na jaře každopádně v případě prolézání houštin nedoporučuji chytat selata, která mohou být bachyní odložena, nebo se snažit pomáhat pruhovanému mláděti z nějakého problému. Jeho kvikot by přilákal matku, která vás zpovzdálí určitě sleduje a její další chování je nevyzpytatelné. Jednou jsem se přiblížil na několik kroků k čerstvě narozeným mláďatům, která ještě měla v zálehu vystlaném suchou travou pupeční šňůru. Bachyně mě v půlkruhu asi pěti metrů obíhala, frkala, ale nezaútočila.

Další problém by mohl vzniknout od prosince do půlky ledna, kdy probíhá chrutí kňourů. Ti by při souboji, který může trvat i několik minut, mohli být při velkém přiblížení člověku nebezpeční. Divoká prasata jsou však velmi intenzivně lovena a tak mají z lidí strach. Pokud to jde, budou se vám snažit vyhnout.