Čechy versus říše: Jak se formovaly vztahy Přemyslovců a německých zemí?

Od doby, kdy počátkem 9. století vyslal Karel Veliký vojenskou výpravu proti českým kmenům, spadaly Čechy do francké sféry vlivu. Po rozdělení říše Karla Velikého začala o Čechy projevovat zájem Říše východofranská.

Závazky vůči ní českému knížeti Václavovi důrazně připomněl král Jindřich I. Ptáčník roku 929, jemuž se nelíbilo, že Václav prosazuje vlastní politiku na úkor Saska, Jindřichovy domoviny. Tak se stalo, že před Prahou stanuly početné oddíly krále Jindřicha, pro jistotu posílené o bavorské vojsko vévody Arnulfa. Václav v dané situaci neměl jiné východisko než se vzdát a obnovit odvádění tributu králi. 

Z nepřítele spojencem

Od této chvíle se zahraniční politika Přemyslovců začala orientovat na Sasko. Ano, Čechy byly uvedeny do jisté formy závislosti na východofranckém králi, avšak plynuly jim z toho výhody, zejména pokud jde o upevnění křesťanství v zemi a tedy i etablování přemyslovské moci.

Situace se radikálně obrátila roku 935 se smrtí knížete Václava. Jeho bratr a nástupce Boleslav I. rezolutně odmítl jakoukoliv formu podřízenosti. Využil situace v Sasku, kde roku 936 zemřel král Jindřich I. a na trůn nastoupil jeho syn Ota I., jenž si musel své postavení nejprve obhájit tváří v tvář vzpurným německým vévodům. Tehdy se začala psát pozoruhodná historie mocenského soužití saských Otů s českými Boleslavy, jejichž osudy se zvláštním způsobem prolínaly.

Boleslav I. neváhal s Otou I. změřit síly na bitevním poli. Dělo se tak s přestávkami celých čtrnáct let, až teprve roku 950 oba uznali bezvýchodnost sporu a uzavřeli mír. Z nepřátel se stali spojenci, Boleslav I. obstál a získal Čechám větší svébytnost. Aniž by překážel zájmům Oty I., budoval přemyslovskou „říši“ a expandoval na východ. S císařem udržoval dobré vztahy a podpořil ho i na bitevním poli.

Z pohledu Oty I. bylo přemyslovské knížectví strategickým partnerem, nejen proti Maďarům, ale také například proti Polabským Slovanům. Když Boleslav I. zemřel, stal se bez jakýchkoliv pochybností jeho nástupcem syn Boleslav II., dědic rozsáhlé a respektované středoevropské „říše“. 

Nový spor

Zatímco Boleslav II. byl jednoznačným nástupcem svého otce, o něco složitější to měl Ota II. v říši. Byl sice synem Oty I. Velikého, avšak zájemců s legitimním nárokem bylo víc. Osmnáctiletý Ota II. musel trůn uhájit proti bavorskému vévodovi Jindřichovi II. Svárlivému, jenž byl vnukem krále Jindřicha I. Ptáčníka a tedy Otův starší bratranec. Z tohoto titulu vystoupil roku 974 proti Otovi ve snaze zbavit ho následnictví.

Za Jindřichův nárok se postavil také Boleslav II. a jeho švagr, polský kníže Měšek I. Co bylo jejich motivací? Uznávali snad ve shodě s praxí své domoviny, kde fungoval stařešinský (seniorátní) nástupnický řád, nárok staršího dědice. Vévoda Jindřich byl o čtyři roky starší než Ota II., což jistou roli hrát mohlo. Bohužel, Boleslav špatně odhadl situaci, neboť Ota II. bratrance porazil. Tak se mohla v říši oslabit důvěra v Boleslava, ale žádný vliv na jeho vládu ani celistvost území to podle všeho nemělo.

K obdobné situaci došlo roku 983 po smrti Oty II., kdy se stal jeho nástupcem Ota III., tříletý klučík, za něhož vládla matka Theofano. I tentokrát vévoda Jindřich vystoupil se svým nárokem na trůn a Boleslav jej opět podpořil. Pokus znovu nevyšel, Boleslav utrpěl další šrám na cti a s ním i celé Čechy.

Nicméně mírové vztahy ještě nějaký čas trvaly. To už ale pomalu začalo zvedat hlavu Polsko a také Uhry. Když se roku 994 ujal Ota III. konečně vlády, stala se mu obě budoucí expandující království bližšími než české vévodství, na jehož vládce nebyl spoleh. U příležitosti své korunovace téhož roku se Ota III. poprvé setkal s biskupem Vojtěchem Slavníkovcem a spřátelil se s ním. Aby toho nebylo málo, právě Vojtěch se stal hlasitým kritikem Boleslava II. pro jeho obchodování s otroky z řad křesťanů.

Ze dna k obnovenému respektu

Boleslav II. zemřel roku 999 v situaci, kdy již bylo přemyslovské panství notně umenšeno. Těžiště moci ve střední Evropě se přeneslo do Polska, kde vládl Boleslav I. Chrabrý a do Uher, kde prokazoval značnou dávku vladařského nadání Štěpán I. Oběma vládcům císař Ota III. projevil náklonost a udělil jim významné pocty. Zatímco Polsku dopomohl k arcibiskupství a dvěma biskupství, Štěpána I. korunoval prvním uherským králem. A Čechy? Ve své rozloze značně umenšené výboji svých sousedů, hospodářsky na kolena sražené a vládou Boleslava III. sužované se po padesáti letech opět staly závislé na vůli římského krále. 

TIP: Rok 1000 v českých zemích: Co se dělo v přemyslovském knížectví?

Plně se to projevilo po nečekané smrti mladého Oty III. po roce 1002, kdy se stal jeho nástupcem Jindřich, syn odbojného bavorského vévody Jindřicha Svárlivého. Na říšský trůn nastoupil jako Jindřich II. a byl kromě jiného též švagrem uherského Štěpána I., avšak vztahy s polským Boleslavem I. Chrabrým se zhoršily a vyústily v táhlý vojenský konflikt. Do českých záležitostí Jindřich II. vstupoval zcela volně. Neoblíbeného Boleslava III. sesadil a pomohl jeho bratrovi Jaromírovi ke knížecí důstojnosti, aby ho o několik let později zbavil svobody. Čechy v léno poté roku 1012 od císaře Jindřicha II. přijal kníže Oldřich. 

Teprve Oldřich a poté jeho syn Břetislav si dokázali opět získat určitý respekt v říši, přímá vazba záležitostí českých a německých však trvala dál. Oldřich i Břetislav se stali spojenci říše a podporovali ji v bojích s Poláky a Uhry. Příliš samostatná politika a ostré lokty knížete Oldřicha však Jindřichovi II. ani jeho nástupci Konrádovi II. příliš vhod nebyly…