Carové s českými kořeny: „Po krvi“ dosáhl Jiří z Poděbrad až na carský stolec

Jako český král usiloval Jiří z Poděbrad o založení nového panovnického rodu. Na rozdíl od svých předchůdců měl početné potomstvo, neboť z prvního manželství s dobročinnou Kunhutou ze Šternberka se narodili Boček, Viktorín, Barbara, Jindřich a dvojčata Kateřina a Zdena. Z manželství s nadanou političkou Johanou z Rožmitálu se dospělosti dožili Hynek a Ludmila. Jiří svým synům zajistil tituly říšských knížat, minstrberské a opavské knížectví a kladské hrabství, čímž je povznesl nad českou aristokracii.

Přestože se mu nakonec kvůli odporu katolické šlechty, papežské kurie i obtížné zahraničně-politické situaci nepodařilo zajistit jejich nástupnictví, zůstaly jeho děti knížaty a královými potomky. Tím se zařadily mezi rovnorodé a vyhledávané kandidáty na spříznění s významnými středoevropskými rody. 

Partie pro urozené děti

Jak se Jiřího děti spříznily s panujícími dynastiemi? Nejstarší syn, duševně nemocný Boček, zůstal svobodný. Druhorozený Viktorín, jenž se stal opavským knížetem, se oženil s princeznami z rodů slezských Piastovců a byzantských Palaiologů. Králův třetí syn, uvážlivý, ctižádostivý minstrberský kníže a kladský hrabě Jindřich I. se mohl jako manžel princezny Uršuly, dcery braniborského kurfiřta Albrechta Achilla, pyšnit příbuznými z nejpřednějších říšsko-německých knížecích rodů. V období po otcově smrti působil jako zemský správce a organizoval volební sněm, z něhož vítězně vzešel král Vladislav II. Jagellonský. S ním se sešvagřil, neboť panovník si vzal sestru Jindřichovy manželky, Barboru Braniborskou. 

Ze čtyř dcer Jiřího z Poděbrad se Barbara provdala za české šlechtice, zatímco Kateřina usedla na uherský trůn po boku Matyáše Korvína, zemřela však mladá a bezdětná. Nejlépe se provdala zbožná Zdena, a to za saského vévodu Albrechta (Alberta), což z ní učinilo pramátí všech členů albertinské linie Wettinů, včetně saských kurfiřtů i saských a polských vládců. Nejmladší dcera Ludmila pojala za muže piastovského knížete Fridricha I. Lehnického a díky její vnučce Žofii ji můžeme označit za pramáti všech pruských panovníků i německých císařů. 

Osudové spojení

Důležitou roli pro vznik příbuzenství mezi „husitským králem“ a ruskými panovníky nicméně sehrála teprve Jiřího vnučka z pátého kolene, Marie Alžběta (1610–1684). Jejím manželem se stal šlesvicko-holštýnsko-gottorpský vévoda Fridrich III. z vedlejší linie dánské panovnické dynastie. Ačkoliv Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpsko představovalo jedno z mnoha malých říšských knížectví, jeho strategická poloha z něj činila důležitého hráče v boji o vliv v Pobaltí. Vévoda Fridrich III. se během třicetileté války rozkmotřil s dánským monarchou a stal se spojencem Švédska. Pozdějšímu králi Karlu X. Gustavovi dal dokonce svou dceru Hedviku Eleonoru za manželku. 

Vnuk Fridricha III., šlesvicko-holštýnsko-gottorpský vévoda Fridrich IV. (1671–1702) byl nejen bratrancem a přítelem švédského panovníka Karla XII., ale nakonec i švagrem, neboť si vzal za manželku jeho nejstarší sestru Hedviku Žofii. Někteří současníci vévodu obviňovali, že mladičkého Karla XII. svedl na scestí, tedy k nadměrné konzumaci alkoholu, hazardování se životem a k vysmívání se přísné dvorské etiketě. Jejich řádění ustalo v roce 1700, kdy vojska nepřátelské koalice udeřila na švédské pobaltské provincie. Velká severní válka (1700–1721) nepřinesla nic dobrého ani jednomu z „nezbedů“. Fridricha roztrhala dělová koule na kusy na polském bojišti a Karla XII. zabila kulka z muškety před dánsko-norskou pohraniční pevností. Oba přivodili svým rodům a zemím velké neštěstí. Vévodství přišlo o panství ve Šlesvicku a Švédsko ztratilo pobaltské území i velmocenské postavení.

Na rozdíl od svého přítele Fridricha IV. se Karel XII. nikdy neoženil, ani neurčil, kdo z příbuzných by se měl stát jeho dědicem. Po panovníkově nečekané smrti v roce 1718 se proto rozhořel boj o švédský trůn mezi synem jeho sestry a Fridricha IV., vévodou Karlem Fridrichem, a mladší královou sestrou Ulrikou Eleonorou. Fakt, že všichni zainteresovaní byli potomky Jiřího z Poděbrad, neměl na rozhodování švédské generality a říšského sněmu pochopitelně žádný vliv. Švédové ignorovali nároky Karla Fridricha a do čela země zvolili jeho tetu.

První kapka

Vítěz nad Karlem XII., car Petr Veliký, nejen otevřel Rusku „okno do Evropy“, ale zapojil Romanovce do evropského dynastického „trhu“. Svou nejmilovanější dceru, graciézní, něžnou a dobromyslnou Annu Petrovnu provdal za vévodu Karla Fridricha, jehož nároků na švédský trůn mistrovsky využila ruská diplomacie v nátlaku na stockholmský dvůr. Karel Fridrich se vrátil na výsluní moci v letech 1725–1727, kdy Rusku vládla jeho tchyně Kateřina I. Příliš respektu ale nebudil. Jeden z vyslanců o něm napsal: „Slabý na duchu i na těle, opilý už po několika málo locích pálenky, kterou něžně miloval.“ 

Štěstí ho definitivně opustilo po tchynině smrti. Musel se i s manželkou vrátit do Kielu, kde se jim v roce 1728 narodilo jediné dítě – Karel Petr Ulrich. Chlapec měl po matce nárok na ruský a po babičce na švédský trůn. Ve stejném roce oslavil v Rusku první výročí panování vrtošivý, povrchní a pyšný car Petr II., poslední Romanovec po meči. Zároveň byl prvním carem, v jehož žilách kolovala i krev krále Jiřího z Poděbrad. Vděčil za ni své matce Charlottě Brunšvicko-Wolfenbüttelské. Druhým ruským imperátorem s poděbradskou krví se stal v roce 1740 Ivan VI., který pocházel rovněž z brunšvicko-wolfenbüttelského rodu a také neměl děti. 

Ivana VI. svrhla v roce 1741 mladší dcera Petra Velikého, Alžběta Petrovna, která ho zavřela do temné, studené kobky. Stala se imperátorkou jako svobodná a nehodlala se vdávat. Z tohoto důvodu nechala z Kielu do Petrohradu přivézt svého synovce, nervózního, neklidného, popudlivého a tvrdohlavého holštýnsko-gottorpského vévodu Karla Petra Ulricha. Donutila ho vzdát se nadějí na švédský trůn a pod jménem Petr Fjodorovič přestoupit k pravoslaví. 

Nepřerušená linie

Carevna Alžběta Petrovna našla synovci i nevěstu, a to v okruhu holštýnsko-gottorpského rodu, v jehož čele stál carevič jako panující vévoda. Patřili k němu též sourozenci zemřelého carevnina snoubence, kteří byli potomky Jiřího z Poděbrad v 11. a 12. generaci. Princové však byli svobodí a bezdětní, možnost svazku s jejich dcerou tedy nepřipadala v úvahu. Ze tří princezen, jež převyšovaly careviče věkem o více než dvacet let, měla děti pouze Johana Augusta. Jedinou příbuznou vhodného původu a odpovídajícího věku proto byla její dcera, princezna Žofie Augusta Frederika, narozená v roce 1729. Do dějin vstoupila pod jménem Kateřina Veliká.

Alžběta Petrovna zemřela v roce 1762. Žezlo po ní převzal její synovec jako Petr III. Pětinásobný potomek kališnického krále dělal jednu chybu za druhou. Největší z nich bylo, že podcenil svou manželku. Ta připravila palácovou revoluci, Petra III. svrhla a sama uzurpovala imperátorskou korunu jako Kateřina II. Připomeňme, že byla šestinásobným potomkem Jiřího z Poděbrad. Stejně jako Jiří čelil obvinění, že nechal otrávit Ladislava Pohrobka, padlo i na Kateřinu podezření, že dala pokyn zavraždění svého muže. 

TIP: Marné pokusy o následnictví: Proč neusedly na trůn děti Jiřího z Poděbrad?

Všichni carové od roku 1762 až do zániku monarchie v roce 1917 byli nejen potomky Jiřího z Poděbrad, navíc se vždy oženili s princeznami z německých dynastií, jimž taktéž kolovala v žilách jeho krev. Z toho důvodu se v genealogickém vývodu posledního careviče Alexeje, nešťastného hemofilika zavražděného bolševiky roku 1918, objevuje Jiří z Poděbrad hned sedmnáctkrát.