Byznys postavený na vodě: Mattonka chutnala ve Vídni stejně jako v Americe!

První limonády nabízeli prodavači v Paříži už v polovině 17. století, kdy však člověka napadlo prodávat obyčejnou, byť bublinkovou vodu? Jediným argumentem mohla být její chuť a mírné léčivé účinky, kdo by ale čisté vodě prorokoval takovou kariéru? Příběh Heinricha Kaspara Mattoniho zrcadlí jednoduchý vzorec – silná vize plus praktický základ rovná se deset milionů lahví ročně.

Střemhlavý vzestup mezi elitu

Roku 1854, ve svých dvaceti čtyřech letech, rozjel Heinrich Mattoni neobyčejně úspěšný byznys. Získal smlouvu na prodej vody z Karlových pramenů a v krátkém čase zbohatl. Minerálku, ale také karlovarskou sůl, mýdlo a pomádu expedoval do Vídně, Pešti nebo Ameriky a manželčino věno, které do rozjezdu podnikání investoval, se mu vrátilo už za rok. Stal se dvorním dodavatelem vody na císařský dvůr – jen proto, že napsal císaři dopis, v němž mu nabídl, že z úcty k němu ji bude dodávat zdarma. Lepší reklamu si nemohl přát. Navíc se spřátelil s proslulým lékařem a balneologem dr. Josefem Löschnerem, s nímž konzultoval odborné záležitosti. Spolu také navštívili lázně Giesshübl.

Po prohrané válce z roku 1866 zachvátil celou zemi tyfus, Giesshüblu se však jako zázrakem vyhnul. Zdejší prameny sice neměly takový léčebný účinek jako karlovarská teplá vřídla, o to však byly pitelnější. Obchodní potenciál chutné a osvěžující vody Mattoni okamžitě ocenil a roku 1867 si právo stáčet kysibelskou kyselku pronajal od tehdejšího vlastníka, hraběte Wilhelma z Neubergu. V té době byl Mattoni prezidentem chebské obchodní komory a delegátem rakouské obchodní komory. O šest let později celé panství od nového majitele hraběte Černína z Chudenic za 400 000 zlatých koupil a za tři roky na to už hlásil čtyři miliony prodaných lahví.

Vždy o pár kroků napřed

Jak se z kysibelské kyselky stala jedna z nejznámějších minerálních vod přelomu 19. a 20. století? Nebylo v tom žádné výrobní tajemství, jen předvídavost a moderní uvažování. Doba, kdy se voda z léčivých pramenů čepovala do keramických a kameninových džbánů s cínovými uzávěry a koňskými povozy rozvážela po celé Evropě, nenávratně minula. Sériová výroba zlevnila skleněné lahve a železnice zase zrychlila dopravu – to byly trumfy, kterých podnikavý Mattoni dokázal využít.

Investoval do moderní stáčící linky a nových technologií, založil distribuční síť a svou minerálku poslal do předních evropských metropolí (jen ve Vídni měl obrovské sklady). Mezi stáčírnou a vrtem ve skalnatém svahu si postavil vlastní lanovku, o kus dál vlastní elektrárnu. Po dlouhém vyjednávání dosáhl povolení postavit železniční přípojku do Vojkovic nad Ohří, která Kyselku propojila s celou Evropou. Export pak několikanásobně vzrostl. Ovládl Rakousko-Uhersko a pronikl i do Severní a Jižní Ameriky. Etiketa s honosnou erbovní orlicí byla už jen třešnička na dortu.

Císařská patronka

Mattoniho kyselka se stala silnou obchodní značkou a Mattoni v propagaci čile pokračoval. Když se ve Varech objevila císařovna Alžběta, požádal ji, zda by po ní nemohl pojmenovat jeden z pramenů. Souhlasila a dokonce se zúčastnila slavnostního svěcení. Ostatně i velkolepé lázně vznikající v Giesshüblu slibovaly městečku přinést bohatý kulturní život. Lázeňskému komplexu nechyběl velký společenský sál a čítárna s bibliotékou, okolní kopce byly protkány cestičkami s altánky a vyhlídkami, u řeky, po níž večer křižovaly lodičky s lampiony, ležely tenisové kurty s krytou halou. Po návratu z Ameriky zde Mattoni vystavěl i sluneční lázně a umělý vodopád.

Z pronájmu Karlových pramenů sice Mattoniho dvojnásobně přeplatila firma z Vratislavi, podnikavý obchodník proto alespoň obsadil bahnisko nedaleko Chebu. Do svých lázní odtud dovážel rašelinu pro léčebné zábaly. Nakonec ale nemoc postihla i jeho rodinu. Páté z dětí, dcerka Kamila Emilie, zemřela v šesti letech na tuberkulózu. Dlouhodobými zdravotními komplikacemi trpěl i Mattoni. Z roční rekonvalescence v Americe přesto přivezl nejen obchodní kontrakty. Za propagaci habsburské monarchie a císařského rodu v zámoří obdržel titul císařský dvorní rada. Zemřel 14. května 1910 ve věku osmdesáti let, pochován je v Karlových Varech. Jeho dědicové provozovali rodinný podnik až do konce 2. světové války.