Boj o bavorské dědictví: Jak se válčilo za bramborové vojny?

Válka o bavorské dědictví (1778 – 1779) byla v řadě čtvrtá dědičná rozepře mezi Pruskem stárnoucího, šestašedesátiletého krále Fridricha II. a Rakouskou monarchií v čele s císařovnou Marií Terezií a jejím synem římskoněmeckým císařem Josefem II. Rakouská armáda během ní zabránila protivníkovi dosáhnout jeho válečných cílů a přinutila jej stáhnout se zpět.

Čím to bylo, že se pruská armáda nedokázala prosadit? Chyběla snad Fridrichovi odvaha riskovat, kterou – často ke zděšení svých vyšších důstojníků – projevoval vrchovatou měrou během sedmileté války? Bylo to jistě i stáří Fridricha a jeho důstojnického sboru, co se podepsalo na válečných událostech roku 1778. Nebylo to však to jediné. Se stále dokonalejšími palnými zbraněmi se lineární taktika přežívala. Jak absolutistický centralistický stát víc a víc odebíral pravomoci velitelům jednotlivých vojenských útvarů, klesal jejich zájem o kvalitní rekruty, a tak tito najímali často vandráky, zločince a pobudy. To všechno se projevilo na kvalitě armády.  

Bitvy linií

Od konce 17. století převládla v evropském válečnictví lineární taktika. Spočívala v tom, že proti sobě v bitvě bojovali pěšáci podle vžitého bojového pořádku seřazení po praporech (batalionech) a vyrovnaní v dlouhých liniích ve dvou nebo třech sledech za sebou. Jezdectvo, uspořádané podobně po eskadronách, se stavělo na křídlech bitevní sestavy nebo vzadu jako záloha. Lehké dělostřelectvo se umísťovalo do mezer mezi prapory, těžké dělostřelectvo zformované do baterií na křídla bojové sestavy nebo před ni, kde palbou zahajovalo bitvu.

Lineární taktiku přivedl k vysokému stupni dokonalosti právě pruský král Fridrich II. Jeho pěšáci dokázali vystřelit až pět salv za minutu, zatímco u ostatních armád zvládali vojáci zpravidla jen tři. Pruská škola se stala nadlouho vzorem pro ostatní evropské armády.

Pěchota znepřátelených armád se k sobě blížila vyrovnaným důstojným krokem, jehož rytmus určovaly údery bubnů. Po přiblížení na dostřel se zastavila, aby vypálila salvu proti linii protivníka. Při složité manipulaci s ručními palnými zbraněmi to byl výkon, který vyžadoval důkladný výcvik.

V palbě se střídaly jednotlivé sledy tak, aby byla pokud možno nepřetržitá. Nejdříve vystřelil první sled, a to v pokleku nebo vstoje, potom jeho řadami postoupil dopředu druhý a potom případně třetí sled, zatímco ten předchozí znovu nabíjel. Každý manévr se prováděl na základě soustavy povelů s jediným cílem – dosáhnout úplnou souhru a plynulost v pohybu jednotek i celých velkých útvarů. Linie nesměla být narušena ani v případě velkých ztrát. Pokud vznikly v pěší formaci mezery, hrozilo nebezpečí, že se do ní vrube jezdectvo. Až když byl nepřítel na dosah, přecházelo se na bodákový útok, při němž se řady uvolnily. Protože se stejnými principy řídil i protivník, odehrávaly se bitvy zpravidla na rovném a přehledném terénu, kde se mohly linie pěchoty a stejně důkladně vyrovnané útvary jezdectva plně rozvinout. 

Manévry místo bitvy

Na prašných cvičištích a na dlažbě posádkových měst pochodovaly formace vojáků a až do omrzení předváděly nacvičené obraty a manévry se zbraní. Cvičení probíhala za křiku důstojníků a poddůstojníků, dokud se nohy pěšáků nesjednotily v mechanické souhře. Toho se dosahovalo tvrdou disciplínou vynucovanou drastickými prostředky. Jen tak se dal z vojáků vytlouct pud sebezáchovy, aby potom pochodovým krokem vzpřímeně kráčeli vstříc nepřátelské palbě. Byla to těžkopádná a strnulá taktika, která svou monotónní choreografií připomínala chod manufaktury.

Dobře vycvičený voják byl příliš vzácným materiálem, než aby byl často vystavován nebezpečí fyzického zničení. Zkušený vojevůdce proto rozhodující bitvy příliš nevyhledával. Naopak se snažil dosáhnout co největší územní zisky na úkor nepřítele, obsadit jeho pevnosti a města a chránit přitom vlastní území. Součástí válečného tažení bylo složité manévrování, při kterém šlo především o vyčerpání sil soupeře a ničení jeho zásobovacích spojů. Modelem se tedy stala, odborně řečeno, vyčerpávající strategie. Francouzi pro ni měli přiléhavé označení „la guerre d´usure“ – „lichvářská válka“. Typickou ukázkou takové války bez bitev byla právě bramborová válka z let 1778–1779.

Zatímco v předchozích válkách pruská armáda zvládala prvky lineární taktiky do důsledků a vojenské operace prováděla s pružností a důrazností, operace rakouské císařské armády zaostávaly. Vinu na tom měl i komplikovaný systém velení císařské armády.

Fridrich velel svým vojskům sám a operativně rozhodoval přímo na bojišti. Na rakouské straně byly velitelské pravomoci generálů značně omezené a často museli čekat na instrukce, které přinášeli kurýři až z Vídně. To se změnilo až na sklonku vlády Marie Terezie, kdy rakouská armáda prošla modernizací a pruská naopak ustrnula ve vývoji. Ve svém důsledku se to projevilo právě ve válce o bavorské dědictví. Tehdy také Josef II. převzal přímé velení v poli a nemuselo se už čekat na pokyny z Vídně.

Revoluční obrat

Bramborová válka se stala příkladem toho, že lineární taktika dospěla do stádia krize. Stále větší strach z rizika velkých bitev vedl k zdlouhavému manévrování, které nevedlo k rozhodujícím výsledkům a končilo oboustranným vyčerpáním. I když zde nebylo vítězů ani poražených, byla to pro Prusko ztráta vojenské prestiže. Válka odhalila slabiny dosud úspěšného pruského vojenského systému, který ke konci života krále Fridricha II. zaznamenal stopy úpadku. Naproti tomu vzrostlo sebevědomí rakouské císařské armády, která dokázala vytlačit pruského vetřelce ze země. 

TIP: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi

Blížící se francouzská revoluce a následující napoleonské války zrodily nový způsob boje. Revoluční armáda zavrhla lineární taktiku a zavedla boj velkých mas ve volných formacích nespoutaný starou doktrínou. Svůj přístup k válce postavila na strategii generální bitvy. Místo vyčerpávajícího způsobu boje vsadila na rychlá tažení, jejichž cílem bylo vyhledat hlavní síly protivníka, zničit je a rozhodnout tak válku pokud možno jednou generální bitvou.