Běda mužům, kterým žena vládne: Před Alžbětou Uherskou se třásl nejeden vladař

Český přemyslovský stát byl v druhé polovině 12. století v silném vleku říše a tamních panovníků, konkrétně jejího tehdejšího představitele, císaře Fridricha I. Barbarossy. Ten s velkým gustem do českých vnitropolitických záležitostí zasahoval a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Protože mělo dojít k nastolení knížete bez předchozí konzultace s ním, postavil si hlavu a Bedřicha odmítl.

Předchozí část: Jak se z uherské princezny stala největší žena českého knížectví

Císařovým přičiněním se po mnohých peripetiích nakonec dostal k moci jiný Přemyslovec, jenž pro svou nedůvěru k urozeným proslul přízviskem „kníže sedláků“ - Soběslav II.

Ve víru politického dění

Starý král Vladislav II., jenž nastalé situace nedokázal zabránit, se uchýlil do Durynska, odkud pocházela jeho žena Judita. Následovala je tam také Alžběta s dětmi, zatímco Bedřich pobýval střídavě při dvorech okolních vládců, aby si vhodnými styky vytvořil podmínky pro úspěšné opětovné uchopení moci v Čechách.

To přineslo své ovoce: císař Fridrich se rozhodl svého někdejšího oblíbence Soběslava sesadit, protože mu svou zpupností již nevyhovoval, a na jeho místo opět dosadit Bedřicha, který se mu jevil jako povolnější.

V roce 1178 mu udělil české země v léno a Bedřich začal připravovat útok do Čech, které stále opanovával Soběslav. Poté, co se mu podařilo Soběslava vyhnat, dal ihned poslat pro Alžbětu, které se v Praze dostalo slavnostního uvítání. Dal tím mimoděk najevo, jak moc je pro něj jeho manželka důležitá. Oba však brzy pochopili, že ještě zdaleka nemají vyhráno. Soběslav ve skrytu snoval pomstu a rozhodl se zaútočit v nejzákeřnější chvíli, a to v moment, kdy staronový kníže Bedřich opustil zemi, aby odjel do říše na sněm.

Hrad hájí žena

Tehdy však Soběslav narazil na protivníka, jehož nečekal – Bedřichovu věrnou ženu Alžbětu, které jako svojí pravé ruce svěřil kníže zemi prozatím do správy. Ta zajistila důslednou obranu Pražského hradu před útočníky a za pomoci obratných zvědů se navíc dovtípila, jaké jsou protivníkovy další plány.

Soběslav totiž hodlal po neúspěšném dobývání Prahy zaútočit někde při zemských hranicích na samotného nicnetušícího Bedřicha, až se bude vracet z říše. Alžběta se postarala o to, aby spolehlivý posel Bedřicha včas varoval. Díky této zprávě mohl informovaný kníže mezitím sehnat dostatečně početné vojsko a utkat se s protivníkem v plné síle.

Poblíž Vyšehradu se nakonec v chladném lednovém dni roku 1179 odehrál rozhodující střet. V době, kdy spolu oba tábory sváděly krutou bitvu, se Alžběta v útočišti Pražského hradu modlila za vítězství manželových vojsk. Dala tehdy slib, že pokud vyhrají, nechá na místě bitvy jako výraz vděčnosti postavit kostel. Alžbětiny prosby byly vyslyšeny, Bedřich Soběslava skutečně porazil a kněžna daný slib splnila – na místě, kterému se na památku krvavého střetu začalo říkat Bojiště, nechala zřídit kostel zasvěcený sv. Janu. Chrám předala do správy svému oblíbenému rytířskému řádu johanitů.

Silnější než muž

Teď si konečně mohl knížecí pár oddychnout – poražený Soběslav utekl a ve vyhnanství brzy zemřel, takže pražský knížecí stolec se zdál být definitivně v jejich rukou.

Prvním krokem, kterým na sebe Alžběta veřejně upozornila, byl zásah ve věci pražského biskupství. To totiž před nějakou dobou osiřelo a nacházelo se bez biskupa. Kněžna s rozhodností sobě vlastní do úřadu prosadila svého vlastního kaplana, kterým byl jistý Valentin neboli Vališ. Podstatné bylo, že se jednalo o jejího loajálního služebníka a Alžbětu již nijak netrápila skutečnost, že se pro daný úřad nehodí. Protože se přání dominantní kněžny nedokázal nikdo účinně vzepřít, Valentin zůstal biskupem až do své smrti o dva roky později.

Tímto krokem se kněžna Alžběta příliš dobře neuvedla, dodnes je patrné, jakou nevoli tím tehdy nejen u církevních představitelů vzbudila. Jistě ne bezdůvodně o ní kronikář s povzdechem napsal, že „řídila veřejnou správu Čech více než muž“. Vždyť i za samotný trůn vděčil Bedřich především jejím schopnostem. Nebýt Alžběty, stěží by vůbec knížectví udržel.

O její autoritě a účasti na politickém rozhodování svědčí také různá právní pořízení z této doby, v nichž Alžběta vedle svého manžela figuruje v hojné míře. A co víc, je první známou ženou v českých zemích, jež používala vlastní pečeť. 

Je vcelku nabíledni, že velkou popularitu si svým rozhodným a někdy bezohledným jednáním nezískala a s ní ani její muž považovaný spíše za slabocha. Domácí předáci se tak znovu rozhodli nepohodlného vládce, jehož si sami nezvolili, svrhnout a jeho trůn nabídnout jeho příbuznému Konrádu Otovi, toho času vládnoucímu Moravě. V roce 1182 Bedřicha s Alžbětou vyhnali ze země. Zapomněli ale, že je tu ještě Fridrich Barbarossa, který si nehodlá nechat diktovat, kdo má či nemá v Čechách vládnout. Císař se proto rozhodl dát českých velmožům důraznou lekci. 

Historie se opakuje

Knížecímu páru tedy jejich trůn protentokrát uhájil, avšak netrvalo dlouho a oba museli znovu čelit dalším úkladům domácí šlechty. V roce 1184 stanul v čele povstání mladší bratr jejich někdejšího protivníka Soběslava II., jenž se jmenoval Václav. Je až zarážející, jak byl scénář podobný tomu před pěti lety – nepřítel si počíhal na okamžik, kdy Bedřich odcestoval do říše na další z dvorských sjezdů. Doma zůstala „pouze“ Alžběta, jenomže jak už každý tuší, právě to bylo Bedřichovo největší štěstí.

Ta znovu statečně velela obraně obléhaného Pražského hradu a znovu byla úspěšná. Knížecí sídlo odolalo všem útokům a Bedřichova vláda zůstala zachována. Do jeho smrti v roce 1189 pak museli manželé čelit ještě několika dalším vzpourám, kdy se pod nimi trůn povážlivě viklal. Na nedostatek vzruchu a akce si během neklidných let své vlády skutečně stěžovat nemohli. Je do značné míry právě Alžbětinou zásluhou, že Bedřich všechny útoky nakonec ustál.