Balistické rakety krátkého doletu: Od V-2 až k HIMARS
Válka na Ukrajině přinesla i rozsáhlé použití balistických raket, jelikož obě země disponují starými taktickými střelami Točka, a ruská armáda nasadila též své moderní zbraně Iskander-M. Potvrdil se tedy předpoklad, že v regionálních konfliktech bude tato kategorie techniky sehrávat velmi důležitou roli
Jako balistické rakety krátkého dosahu (SRBM, Short-Range Ballistic Missiles) se standardně označují zbraně s dosahem do 1 000 km. Země bývalého východního bloku je rozlišují ještě na rakety taktické (dolet do 100 km) a operačně taktické (100 až 1 000 km). Dlouhodobě platí, že se částečně překrývají s kategorií těžkých dělostřeleckých raket (takže dnes není vzácné, že se vypouštějí z modulárních dělostřeleckých raketometů) a primárně mají sloužit k ničení cílů na bojišti či v jeho blízkosti. V praxi se ale běžně odpalují i proti důležitým objektům v týlu nepřítele, což koneckonců platilo rovněž o vůbec první zbrani této kategorie, nechvalně proslulé nacistické V-2.
Hon na německé vědce
Hitlerova Vergeltungswaffe 2 (oficiálně nazývaná také A-4) nabízela maximální dolet asi 320 km. Primární cíl německé „raketové ofenzivy“ představoval Londýn a později Antverpy (a také další města v Anglii, Francii a Belgii), při jejichž ostřelování zemřelo několik tisíc lidí. To však po válce vůbec nebránilo vládám vítězných mocností, aby využily německé technologie a nabídly práci německým raketovým vědcům.
Právě tým expertů z poražené třetí říše v USA vytvořil i první velkou americkou balistickou střelu PGM-11 Redstone, která vstoupila do služby v roce 1958. Svou konstrukcí jednoznačně navazovala na V-2 a nabízela také stejný dosah. Hlavní problém představovalo kapalné palivo, jež komplikovalo zacházení s raketou, takže se USA následně soustředily na vývoj motorů na tuhé palivo.
Evoluce amerických raket
Současně se vstupem střely Redstone do služby proto začal zcela nový projekt, z něhož vzešel známý typ MGM-31 Pershing, zavedený roku 1963. Základní verze měla dosah 740 km a později vznikl Pershing II, jehož podstatně výkonnější motory zvýšily dolet na 1 770 km (raketa se tak zařadila už do kategorie zbraní středního doletu).
Paralelně se pracovalo též na menších střelách, mezi něž spadaly například typy MGR-1 Honest John (dolet 25 km) či MGM-29 Sergeant (140 km). V roce 1972 vstoupila do výzbroje taktická střela MGM-52 Lance, která mohla na vzdálenost 120 km dopravit různé typy konvenčních a nukleárních hlavic, mezi něž patřila i neutronová hlavice, která vznikla především pro zastavení očekávané sovětské tankové ofenzivy v Evropě.
Dokončení: Balistické rakety krátkého doletu: Scud, Iskander a jejich nástupci
Raketa Lance představovala typickou zbraň studené války, a tudíž po jejím skončení opustila výzbroj. V konvenční roli ji vystřídala MGM-140 ATACMS, která dobře ilustruje ono prolínání kategorií dělostřeleckých a balistických raket, neboť se standardně odpaluje z dělostřeleckých raketometů M270 MLRS či M142 HIMARS. Existuje několik variant s různými druhy hlavic, maximální dolet činí 300 km a mezi uživatele této zbraně se brzy zařadí též Polsko a Rumunsko, ale pro samotnou US Army již vzniká náhrada zvaná PrSM.
