Balistické rakety krátkého doletu: Scud, Iskander a jejich nástupci

Válka na Ukrajině přinesla mimo jiné i rozsáhlé použití balistických raket, jelikož obě země disponují starými taktickými střelami Točka, a ruská armáda nasadila též své moderní zbraně Iskander-M. Potvrdil se tedy předpoklad, že v regionálních konfliktech bude tato kategorie techniky sehrávat velmi důležitou roli.

Všudypřítomné střely Scud 

Podobně jako Spojené státy i Moskva zaměstnala německé raketové vědce, a proto sovětská balistická raketa R-1 nebyla vlastně nic jiného než přesná kopie nacistické V-2. Do výzbroje se dostala v roce 1950 a záhy ji doplnila střela R-2, která zachovávala základní konstrukci, leč nabízela dolet přes 600 km. Tím se ale evoluční potenciál německého designu vyčerpal a sovětští vědci poté směřovali vlastními cestami. V roce 1957 vstoupila do výzbroje raketa R-11 Zemlja, známější pod západním kódem Scud-A a disponující dosahem přes 170 km. 

V roce 1964 na ni navázala vylepšená varianta R-17 Elbrus neboli Scud-B s dosahem 300 km. Právě s odkazem na dolety se pak tyto rakety začaly označovat i jako R-170 a R-300, ačkoliv svět je zná daleko spíše pod názvem Scud, který se používá i pro jejich nejrůznější zahraniční kopie a deriváty. Moskva se totiž nijak nezdráhala dodávat tyto rakety do řady zemí světa, z nichž některé je využily i jako základy domácích zbrojních programů. 

Zbraně diktátorů

Typickým příkladem je Irák, kde vznikla řada různých variant včetně střel Al-Hussein s doletem asi 650 km, které byly odpalovány v roce 1991. Irák užíval scudy i ve válce s Íránem, jenž proto naléhavě potřeboval odpověď. Obrátil se na Severní Koreu, disponující v té době scudy koupenými od Egypta. KLDR se potom pustila do výroby jejich kopií pod jménem Hwasong-5, kdežto varianta s dosahem přes 500 km dostala název Hwasong-6.

Právě díky pomoci od KLDR rozběhl produkci podobných střel rovněž Írán, který jim dal označení Shahab-1 a Shahab-2 a začal je odpalovat proti Iráku. Zároveň s nasazením v irácko-íránské válce (1980–1988) se scudy užívaly i v Afghánistánu, kde je sovětské síly příležitostně vypouštěly proti povstalcům. Vůbec nejintenzivnější nasazení přišlo počátkem 90. let, jelikož SSSR přenechal afghánské vládě stovky střel. Celkově bylo v Afghánistánu vypuštěno okolo 2 000 zbraní Scud.

Počátkem 90. let už rakety Scud značně zastaraly. Stejně jako USA rovněž SSSR záhy rozpoznal nevýhody střel na kapalné palivo, především dlouhou a komplikovanou přípravu ke startu. Raketu totiž bylo nutné nejdříve natankovat, což ji činilo nesmírně zranitelnou, a proto se také sovětští vědci vydali cestou pevných paliv. Tento princip koneckonců užívaly již těžké neřízené dělostřelecké rakety jako Mars, Filin a Luna, známé též pod západním kódem FROG (Free Rocket Over Ground). 

Točka, Oka a Iskander-M

Nejvýkonnější typ Luna-M neboli FROG-7 nabízel dosah 65 km. Především jako jeho náhrada tudíž vznikl taktický raketový systém 9K79 alias OTR-21 Točka s dosahem 70 km, jenž vstoupil do služby v roce 1976. Modernizovaná varianta Točka-U poté přinesla prodloužení dosahu na 120 km. Nástupce se ale dočkaly i zastaralé zbraně série Scud, a to v podobě kompletu 9K714 neboli OTR-23 Oka. Raketa s dosahem 500 km byla přijata do služby v roce 1979 a na Západě vzbuzovala mimořádné obavy. USA proto velmi silně tlačily na začlenění těchto střel do seznamu typů, které se měly zlikvidovat v rámci Smlouvy o raketách středního doletu (INF), jež znamenala konec raket s doletem mezi 500 a 5 500 km. Oka se sice nacházela přesně na spodní hranici, takže by smlouvě podléhat vlastně ani nemusela, ale USA daly najevo, že jinak k žádné dohodě nedojde. SSSR měl tehdy naopak panickou hrůzu z raket Pershing, a tudíž s destrukcí střel Oka nakonec souhlasil. 

Záhy však začal program nové střely téže kategorie, z něhož vzešel systém 9K720 Iskander-M. Jeho rakety oficiálně nabízejí dosah 480 km, ale spekuluje se, že skutečná hodnota může být podstatně vyšší, možná až 800 km. Pro úplnost se ještě hodí dodat, že raketové systémy Luna, Luna-M, R-11, R-17, Točka a Oka patřily i do výzbroje někdejší československé armády. Střely Točka a Oka se dočkaly rozpadu společného státu a výzbroj opustily až v roce 2000.

Čína a transfer technologií 

Největší arzenál balistických střel krátkého doletu dnes vlastní Čínská lidová republika, jež se k němu ale dopracovávala poměrně složitě. Jasnou prioritu totiž celá desetiletí měly rakety dlouhého a středního dosahu coby odstrašující nástroje, a proto až na konci studené války vznikla DF-11 s dosahem 300 km. Paradoxní výhodou tohoto zpoždění však byl fakt, že Čína u svých raket krátkého doletu „přeskočila“ kapalné palivo a soustředila se přímo na paliva pevná. Dolet pozdějších variant DF-11, které se stále nalézají ve službě, vzrostl na více než 600 km a prakticky paralelně vznikala i další střela DF-15. V základní podobě nabízí dostřel 600 km a u posledních verzí činí tato hodnota až 900 km. 

Navíc Čína vyvinula několik raket určených pro export, například leckdy zaměňované, ale konstrukčně odlišné typy M20, BP-12 a B-611. Poslední z nich se stal základem turecké střely J-600T Yildirim s dosahem 300 km, ale Turci pracují na dalším zdokonalování této zbraně a chtějí dospět k dosahu až 900 km. Čína navíc poskytla své raketové technologie i dalším zemím, například Pákistánu nebo Íránu. Kábul disponuje několika typy zbraní na kapalná paliva, které čerpají ze severokorejských technologií, zatímco střely na pevná paliva zřejmě vznikly díky asistenci Číny. Lze uvést třeba typy Ghaznavi (dolet 320 km), Abdali (450 km) nebo Shaheen (900 km; pozdější střely série Shaheen již spadají do kategorie středního doletu). 

Írán vyvinul opravdu širokou škálu raket na pevné palivo, ve kterých je dost obtížné se orientovat, neboť na pohled vesměs vypadají dost podobně, ale Teherán jim (patrně z propagandistických důvodů) dává stále nová jména. Lze uvést dělostřelecké zbraně řady Zelzal (max. dosah 250 km) či balistické střely Fateh-110 (300 km) nebo Zolfaghar (700 km), z nichž některé byly v uplynulých letech vypuštěny proti cílům v Iráku. Írán ale stále udržuje ve výzbroji i rakety série Shahab na kapalná paliva.

Pokrok i v dalších zemích 

Mezi významné producenty balistických střel se řadí i Indie, která je zapletena do pomyslných „raketových závodů“ s Pákistánem. Z českého hlediska určitě stojí za zmínku, že v roli podvozků pro své raketové komplexy běžně používá automobily Tatra. Ty slouží i jako podvozky balistických střel krátkého dosahu řady Prithvi, jejichž různá provedení mohou udeřit na dálku mezi 150 a 350 km. V současnosti se ale už pokládají za zastaralé, jelikož mají motory na kapalná paliva, byť verze Prithvi III dostala druhý stupeň na tuhé palivo. Indie však již zavedla do služby i novou generaci raket s motory na pevná paliva, zejména raketu Prahaar a její verze Pranash a Pragati s doletem mezi 150 a 200 km. Ve vývoji se nachází střela Pralay s dosahem okolo 500 km.

Rakety krátkého dosahu kdysi vlastnila také Francie, ale tyto zbraně nazývané Pluton (120 km) a Hadès (480 km) již byly vyřazeny. Francouzi pomohli s vývojem raket i Izraelcům, z čehož vznikl mimo jiné typ Jericho (500 km). V současnosti nabízí Izrael několik exportních typů přesných balistických raket s dosahem 300 km, například zbraně Predator Hawk a LORA, z nichž druhá byla nasazena ve válce o Náhorní Karabach na podzim 2020.

TIP: Obávané rakety SS-1 Scud (1): Sovětský potomek německé střely V-2

Své rakety krátkého doletu vyvinul i Tchaj-wan, avšak spolehlivých informací o nich existuje málo. Také je třeba znovu zmínit KLDR, jež vyvinula střelu na pevné palivo KN-23, která demonstrovala dosah 700 km a podezřele připomíná ruský iskander. Původ této zbraně je předmětem diskusí, naopak nesporné je, že Rusko dodalo technologie iskanderu do Jižní Koreje, jež poté na jejich bázi vyvinula raketu Hyunmoo-2 s dosahem 800 km. Jako odpověď na iskander má vzniknout ukrajinská raketa Grom-2 (dosah až 500 km), byť osud tohoto projektu je nyní hodně nejasný. Konec smlouvy INF ale umožnil vývoj nové střely krátkého dosahu i Američanům. Právě tuto roli má převzít již zmíněná raketa PrSM (Precision Strike Missile) s výhledovým doletem přes 500 km, která má vstoupit do služby letos.