Raketová hrozba středního doletu (1): Balistická střela MGM-31 Pershing

Americké zbraně vždy představovaly pro sovětskou propagandu vděčné téma, ale jen málo typů se těšilo takové pozornosti jako rakety MGM-31 Pershing. Na začátku šlo „jen“ o klasicky řešené rakety středního doletu na pevné palivo, jenže nástup verze Pershing II v 80. letech znamenal skutečně zásadní zvrat. Tyto rakety s podstatně delším dosahem, manévrující hlavicí a radarovým naváděním by díky své rychlosti dokázaly zničit nebo těžce poškodit sovětský systém velení a řízení, čímž by výrazně narušily schopnost Moskvy odpovědět. Měly tak velkou, snad i rozhodující zásluhu na tom, že se SSSR rozhodl jednat o destrukci všech raket středního doletu. Byly tak zničeny pershingy i sovětské střely SS-20, o kterých se kdysi říkala svérázná říkanka: „Maminko a tatínku, já se bojím pershingů! Nic se neboj, milé dítě, SS-20 ochrání tě!“

Náhrada za střely Redstone

Koncepci nové střely, ze které se později stal pershing, vůbec poprvé nadnesl George Bunker, prezident americké společnosti Martin Company (později Martin Marietta, dnes součást korporace Lockheed Martin), který o ní hovořil v roce 1956. Myšlenka zaujala generála Johna Medarise, který inicioval studii rakety na tuhé palivo s maximálním doletem 750 námořních mil, tedy asi 1 390 km, která by nahradila tehdejší kapalinovou raketu PGM-11 Redstone. Firma Martin Company mezitím budovala nový závod na výrobu raket, který mimochodem funguje dodnes.

Vyvíjená raketa nejdříve nesla pracovní název Redstone-S, aby se vyjádřil její účel a motor na pevné (Solid) palivo, ale pak dostala jméno podle prvoválečného generála Johna Pershinga. Armáda v roce 1958 oslovila celkově sedm zbrojovek a za favorita na počátku platila značka Chrysler, jež vytvořila typ Redstone, ale nakonec zvítězila společnost Martin. Kromě jména Pershing se pro raketu užívalo také armádní označení XM14 a dne 25. února 1960 proběhl první zkušební start prvního stupně zamýšlené dvoustupňové zbraně. Střelu si osobně prohlédli též prezidenti Eisenhower a Kennedy, protože prototyp se ukázal na přehlídce při inauguraci druhého z nich.

Po celém světě

V lednu 1962 proběhl první start ze sériového odpalovacího zařízení a již v červnu téhož roku byly první sériové komplety dodány vybraným jednotkám. Od roku 1963 se začal užívat nový systém značení raket, v němž se pershing nazýval MGM-31A. Formovaly se prapory, kterých se zamýšlelo celkově deset, a sice jeden v Americe, osm v západním Německu a jeden v Jižní Koreji, ale reálně se nakonec postavily jen čtyři: jeden v USA a tři v Německu.

Další dva prapory zformoval západoněmecký Bundeswehr, který se stal jediným zahraničním uživatelem systému Pershing. Jeden prapor na počátku zahrnoval tři baterie, což se ale později zvýšilo na čtyři. Baterie sestávala ze dvou čet, z nichž každá v praxi odpovídala jedné raketě a příslušenství, respektive celkem čtyřem pásovým vozidlům.

Sestava jedné raketové čety

To představovalo obrovský posun proti raketě Redstone, která potřebovala 20 vozidel. Pro střelu Pershing se zvolila pásová platforma M474 firmy FMC Corporation. První vozidlo bylo odpalovací a převáželo trup rakety. Druhé sloužilo k přesunu hlavice, kormidel a systému pro určování azimutu. Třetí přepravovalo programovací stanici a zdroj elektrické energie, zatímco na posledním se nalézala radiostanice AN/TRC-80 RTS (Radio Terminal Set), která se starala o kontakt s velitelstvím.

Programovací stanice sloužila pro testování a údržbu střely, zadávání dat o cílech a řízení startovní sekvence. Sama střela disponovala dvěma raketovými motory na tuhé palivo od společnosti Thiokol, a sice agregátem TX-174 s tahem 115 kN v prvním stupni a motorem TX-175 o tahu 85 kN pro druhý stupeň. Do pohonné soustavy náležel také vyspělý systém pro částečné obracení tahu, pomocí kterého se ovládal dostřel, jelikož agregáty na tuhé palivo se nedaly dle potřeby zapínat či vypínat. Maximální dosah 740 km byl nakonec menší, než se původně plánovalo, ovšem i tak šlo o dramatické zlepšení proti raketě Redstone (325 km).

Díky přechodu od kapalného paliva k pevnému a díky nové elektronice se hodně zjednodušila příprava střely Pershing ke startu. Na vybraném místě se raketa sestavila, poté proběhlo vztyčení a orientace za pomoci dvou teodolitů a nakonec zadání souřadnic cíle. Po vzletu střelu ovládal na svou dobu dosti vyspělý analogový počítač a inerciální navigační systém s integrátorem, se kterým se dosahovalo kruhové odchylky dopadu do 400 m. 

Dokončení: Raketová hrozba středního doletu (2): Balistická střela MGM-31 Pershing

Přestože se pro pershing zpočátku připravovala i konvenční výbušná hlavice, v praxi se užívala jen nukleární náplň W50, u které se dal nastavit ekvivalent 60, 200 a 400 kilotun. Kromě „ostrých“ bojových raket se vyráběla i cvičná střela XM19, jež se nejprve nazývala také MTM-31B, ale toto označení se poté zrušilo, ačkoliv písmeno B se záhy dočkalo nového použití.