Arktičtí mroži lední: Mrazivá setkání s arktickými slony

Sedíme na člunu, zakotveném uprostřed průlivu mezi Špicberskými ostrovy. Pod lodí ubíhá přílivový proud o síle čile proudící řeky, která unáší ledové kry bizarních tvarů odlomené z masivu nedalekého ledovce. Přes nelákavé podmínky nám nezbývá, než se už poněkolikáté ponořit pod vodní hladinu. Právě tady totiž probíhá výzkumný program Polárního institutu polské akademie věd, jehož jsme aktuálně součástí.

Oživlá říše tmy

Pozdní večer se pomalu přechýlil v noc a kosé paprsky nízkého slunce jen stěží pronikají pod vodní hladinu. Jsme ovšem v Arktidě, takže teď v srpnu slunce pořád ještě svítí 24 hodin denně. Pokud je počasí bez větru a mlh, je toho třeba beze zbytku využít. Podmínky se ale mohou velmi rychle změnit ze slunečné idyly v neproniknutelné mlžné mléko, či déšť, vichr a sníh doprovázený rozbouřenou mořskou hladinou.

Šerý a nevlídný vodní prostor je s přibývajícími metry hloubky stále temnější. Oči se při panujících světelných podmínkách nemají čeho zachytit, a tak sledují aspoň kotevní lano. Viditelnost dosahuje stěží šest metrů. V temnotě pod námi se konečně cosi mění a oči začínají vnímat náznaky pohybu – stvoly chaluh laminarií přichycených k balvanitému dnu v hloubce 25 metrů vlají v proudu téměř vodorovně.

Závěrka fotoaparátu cvaká a zdánlivá podmořská poušť v mrknutí bleskové lampy na moment ožívá. V úkrytu kamenů se pohybují pestrobarevná chapadélka sumýšů a drobných mořských sasanek. Světlo odráží i různé druhy hvězdic, průsvitné laloky sumek tu a tam přichycených na kožovitých listech chaluh a také lastury měkkýšů. Nejsou tu ale zvířata, která se touto potravní nabídkou živí. Asi je to dobře, protože o podvodní setkání s mrožem ledním (Odobenus rosmarus) příliš netoužíme.

Kdo to klepe?

Mroži jsou tlustí, krátkozrací a neohrabaně působící tvorové, kteří mohou ve výjimečných případech vážit až dvě tuny. Ve vodě se mění v čiperné lovce, kteří prý v rámci zpestření potravy občas nepohrdnou ani výživným tulením tukem. Polští kolegové nám barvitě líčili, jak mrož údajně chytí a svěrákem předních ploutvovitých končetin obejme tuleně. Sáním své tlamy prý pak vyvine takový podtlak, že doslova vysaje tuleni mozek přes ucho z hlavy. A pak obdobným způsobem loupe ve spirále tuleni kůži a vysává podkožní tuk. My sice s tuleni nemáme moc společného, ovšem hlava v neoprenu je zezadu té tulení přece jen docela podobná. Neprůhledné okolí nás rozhodně neukolébává k bezstarostnosti, a tak se v duchu snažím prohlásit historky Poláků za latinu a o to víc úsilí věnovat práci.

Neslyšeli jsme, že by mroži někdy opravdu napadli potápěče, ale ke kontaktu určitě došlo. Při jedné z předchozích výprav se kolega ve značně zkalené vodě s velkým zaujetím věnoval fotodokumentaci dna. Vtom ucítil, jak mu někdo ťuká do ocelových lahví se stlačeným vzduchem, které měl na zádech. Aniž by se otočil a ztratil tak dlouho laděnou kompozici, poslal domnělého kolegu expresivně „někam“ a pokračoval v práci. Další zaťukání bylo už spíše šťouchnutí. Když se fotograf naštvaně otočil, hleděl z bezprostřední blízkosti do krátkozrakých oček statného mrožího samce, který poklepem půlmetrových klů pravděpodobně zkoumal, zda je ta neznámá bytost k snědku. Vyděsili se oba a zmizeli v oblacích zvířeného kalu. Mrož někde v mořských hlubinách a fotograf prý máchal ploutvemi ještě na břehu.

Idyla v křišťálovém vzduchu

S nezřízenou mroží zvědavostí mám i svoje vlastní zkušenosti. Na samém začátku naší arktické robinsonády jsem vyplul sám na člunu do vzdálenosti asi půl kilometru od břehu, kde jsem spustil fotozařízení do větší hloubky a zkoušel tak jeho vodotěsnost po provedené opravě. Po tiché a hladké mořské hladině pomalu klouzaly ledové kry a zlatavé paprsky nízkého slunce zvýraznily i svislé vrásnění stolových hor vytvarovaných ledovci na protějším ostrově Edgeoya.

Díky křišťálově čistému ovzduší jsem na samém horizontu na konci průlivu spatřil fatu morganu – refrakcí převrácené ostré štíty horského masivu hlavního ostrova, který byl čtyři sta kilometrů daleko. Zpola omámen tou nádherou a také celodenní námahou, jsem líně a s pokorou v duši pomalu spouštěl testovaný box do hlubiny. Vtom se ozvalo trojí šplouchnutí provázené hlasitým zafuněním a tři vousaté mroží hlavy prorazily doposud tichou mořskou hladinu v blízkosti člunu a začaly se pomalu blížit. Co teď? Box na dně fungoval v daném okamžiku jako nechtěná kotva a já nemohl odplout.

Sám mezi mroži

Místní norský traper nám vyprávěl, že zvědaví mroži jsou schopni zavěsit se ostrými kly za okraj člunu, aby si v klidu a z bezprostřední blízkosti mohli krátkozrakými očky prohlédnout podivného tvora. Pak prý nezbývá než jemně a pomalu uchopit obra, který ve vodě téměř nic neváží, za kly, mírně jej nadzvednout a spustit do vody mimo člun. Choulostivý manévr je však prý nutné provádět zásadně v rukavicích. Holé ruce mají teplotu, jakou mroží kly nikdy nepoznaly. Jsou zvyklé na teploty těsně nad nulou a horkost lidského těla může způsobit mroži stejnou bolest a trnutí, jaké zažívá člověk při kousnutí do porce zmrzliny. Zvíře pak reaguje prudce a nepředvídatelně, což může vést i k protržení plováků nebo převržení plavidla.

Jednoho bych snad zvládnul, říkám si v duchu, když natahuju navlhlé rukavice na nejisté ruce. Ale co ti další dva? Záchranná vesta a oblek zůstaly samozřejmě na břehu – vždyť „popluji jenom kousek a za chvilku budu zpátky“. Najednou se ale banálních 500 metrů od břehu mění v nepřekonatelnou vzdálenost. Nechráněnému lidskému organismu hrozí po pádu do vody, jejíž teplota se pohybuje okolo nuly i mírně pod ní, nejprve prudký šok a posléze smrt. Z pochmurných úvah mě však vytrhává spásný nápad. Přehazuju rychlostní páku přívěsného motoru na neutrál, a spolehlivá Yamaha naskočí na první škubnutí. Pak motor zavyje ve vysokých otáčkách a mroži jsou rázem ti tam. Jen jeden z nich mne mrsknutím zadních končetin slije od hlavy k patě ledovou vodou… Pánbůh za to zaplať!

Přískoky k mrožímu stádu

Je pozdní dopoledne a já se vydávám do vnitrozemí ostrova. Proplétám se mezi balvany a tu a tam míjím ležící velrybí žebra, která se bůhvíjak dostala až téměř pod třicetimetrový vrchol ostrova. Právě sem mířím, abych se dostal co nejblíž k ležení mrožů v nedaleké zátoce. Nemusím se pohybovat tiše. Skrumáží namodralých ledových ker nashromážděných větrem na západní straně ostrova totiž zmítají dlouhé oceánské vlny, což vyvolává neustálý dunivý rachot, který vše přehlušuje. Západní vítr pak přináší i hutný „chlévský“ pach z mroží zátoky. A když cítím já je, nemohou mroži cítit mne.

O pár chvil později se krčím za hranou terénu nad zátokou a opatrně nahlížím přes okraj. Asi padesát otylých mrožích těl si užívá sluneční idylky v prudkém místním vedru šesti stupňů nad nulou na kamenitém svahu u vody. Leží tu neuspořádaně na břichách, zádech nebo jeden přes druhého. Bílé kly trčí do všech možných směrů, jako by je tu právě vysypali z obřího pytle. Někteří se ve spánku drbou předními ploutvemi na lysé a vrásčité růžové kůži břicha, jiní se s hekáním a funěním převalují do jiné polohy, nebo se, podobni obrovským a tlustým housenkám, plazí namáhavě a pomalu nahoru po svahu. Nad celou tou valnou hromadou se rozléhá bohatýrské chrápání.

Kdesi jsem četl, že mroží stádo při odpočinku vždy hlídá vůdce, ale tady žádného nevidím. Lehám si na břicho a zvolna se plížím blíž, abych zdokumentoval, co se dá. Teprve když jsem asi pět metrů od stáda, se náhle s užaslým heknutím vzepře na předních končetinách vzrostlý samec vyzbrojený majestátními kly a přinutí mne ztuhnout uprostřed pohybu. Civí na mě krátkozrakýma očima, ale po dlouhé desítce vteřin ztrácí zájem. Převrací se na záda a vzápětí opět spokojeně odfukuje.

Genocidu vystřídalo teplo

Netečnost mrožů k případnému nebezpečí v nepříliš daleké minulosti asi byla jedním z důvodů, proč z původních tisícihlavých stád těchto zajímavých a mírumilovných tvorů zůstaly pouze stovky. Dalšími důvody byly jejich pevné kůže vhodné pro výrobu řemenů k pohonu strojů, spousta mnohostranně použitelného živočišného tuku a hlavně dlouhé bílé kly, ceněné svého času stejně jako slonovina. I když jsou mroži obři a ve vodě je hned tak něco neohrozí, na souši jsou člověku vydáni úplně napospas. Vždyť k jejich usmrcení stačila v rámci úspory munice jen třeba dobře mířená rána palicí. Až dodnes zůstalo po mroží genocidě jako memento mnoho kosterních pozůstatků rozsetých po ostrově. Vybělené lebky mají jedno společné – ani jedna z nich nemá přední část s kly.

TIP: Lachtan galapážský: Nebojácný tanečník se psím pohledem

Dnes mroži alespoň v oblasti Špicberků loveni nejsou, ale namísto lovců bez skrupulí nastoupil nenápadný nepřítel odpovídající dnešní době – zhoršující se životní prostředí. Kvůli globálnímu oteplování ve zvýšené míře odtávají ledovce. Voda, která z nich pochází, má nižší hustotu než voda mořská. Proto zůstává na hladině a ztěžuje přístup kyslíku ke spodním životodárným vrstvám. Tím se narušuje celý potravní řetězec od řas a zooplanktonu až po měkkýše či korýše. Právě těmi se mroži převážně živí. A naše odběry vzorků dna společně s fotodokumentací zcela jednoznačně prokázaly, že mroží potravy výrazně ubývá.