Americký Orel a sovětský Netopýr (1): Duel F-15 Eagle vs. MiG-25

Jen málo sovětských zbraní vzbuzovalo na Západě takové obavy jako letoun MiG-25, ale současně jen málo typů bylo hodnoceno tak nesprávným způsobem. Znepokojení Američanů se pak odrazilo ve zrodu stále výborné stíhačky F-15 Eagle. Na přímý střet těchto dvou letounů s americkými a sovětskými znaky sice naštěstí nikdy nedošlo, ale války na Středním východě poskytly americkým a izraelským „patnáctkám“ možnost soubojů se stroji MiG-25, které byly dodány Sýrii a Iráku. Tyto případy dokázaly, že navzdory impozantní rychlosti a dostupu není kdysi obávaná „pětadvacítka“ zdaleka nepřemožitelná.

Rychlý, ale velmi žíznivý

V druhé polovině 50. let 20. století se rodily nové typy amerických bombardérů B-58 Hustler a XB-70 Valkyrie, které měly dosahovat dvojnásobku, respektive trojnásobku rychlosti zvuku. Na to musela zareagovat sovětská Protivzdušná obrana státu (PVOS), která proto vydala požadavky specifikující přepadový stíhací letoun s rychlostí Mach 3, který ponese výkonný radar a řízené rakety proti americkým bombardérům. Úkolu se chopila kancelář Mikojan–Gurjevič, která ale od počátku zápasila s potížemi plynoucími ze zaostalé sovětské elektroniky.

Radar a rakety byly značně rozměrné a těžké, což se podepsalo na velikosti a hmotnosti celého letadla, které proto muselo dostat silné motory, jež by takový stroj mohly pohánět žádanou rychlostí. Výsledný design s firemním názvem Je-155 tedy obdržel dvojici agregátů, které byly původně vytvořeny pro mezikontinentální řízenou střelu, z čehož plynula jejich nepříliš velká životnost a enormní spotřeba paliva.

Rozpadající se motory

První prototyp odstartoval 6. března 1964, brzy následovaly další a letoun si připsal dlouhou řadu světových rekordů v rychlosti a stoupavosti. Do služby vstoupil roku 1970 pod názvem MiG-25 a primárně sloužil jako přepadový stíhač MiG-25P, jenž nosil čtyři rakety R-40, většinou dvě s naváděním radarovým a dvě s infračerveným. Přibývaly také další verze jako průzkumná MiG-25R či bombardovací MiG-25RB, zatímco základní „péčko“ prodělalo modernizace na varianty PD a PDS.

Zlepšení se týkala zejména elektroniky, ale příliš neovlivnila hlavní parametry, jež byly bizarní kombinací úžasných i téměř směšných hodnot. Nejvyšší rychlost činila zhruba Mach 3,2, ovšem „pětadvacítka“ jí dosahovala jen bez výzbroje a dokázala ji udržet pouze krátkou dobu, jelikož motory se potom v podstatě rozpadly a shořely. Tento režim se proto používal jenom při průzkumných letech, zatímco piloti stíhacích verzí měli zakázáno překročit hranici Mach 2,5. Letoun měl absurdně krátký dolet a postrádal obratnost potřebnou pro manévrové vzdušné souboje.

Pokračování: Americký Orel a sovětský Netopýr (2): Duel F-15 Eagle vs. MiG-25