Afrika v plamenech: Místo, kde příroda vstává z popela

Zatímco jinde ve světě se oheň považuje za zničující živel, pro Afričany představuje nedílnou součást koloběhu přírody. I když požár zachvátí vyschlou buš, málokdy před ním obyvatelé utíkají nebo se jej pokoušejí hasit. Na bohorovném klidu vesničanů žijících v krizových oblastech savan se velkou mírou podepisuje skutečnost, že většinu ohňů zakládají sami Afričané: Aby osvěžili zem porostlou uschlou trávou, a získali tak rychle čerstvý porost, jednoduše kus půdy zapálí. 

Oheň většinou pomalu hoří třeba tři dny a jeho hranice se v řídkém porostu posouvá jen velmi zvolna. Málokdy proto vznikají nějaké škody. Obecně k nim však nedochází ani v okamžiku, kdy buš zapálí například blesk – jako se to stalo při mé cestě do kempu Berg-en-Dal.

Plápolající horizont

V listopadovém odpoledni na sklonku období dešťů jsme vyjížděli ze severu jihoafrického Krugerova národního parku: Naším cílem byl jižní kemp Berg-en-Dal. Ale už patnáct kilometrů od tábořiště jsme spatřili kouř a po chvíli jsme v dálce rozeznali také plameny. Nikdo z naší skupiny tehdy nepochyboval, že se blížíme k požáru buše. Uschlé kmeny plápolaly, keře spíš doutnaly a žhnuly. Krajinu halil popel a největší peklo zuřilo na nedalekém kopci, kde plameny šlehaly vysoko nad koruny stromů. 

Přestože však ohnivá oblast působila divoce, měla pevně dané hranice: Lemovaly ji silnice, prašné cesty a průseky v buši, díky nimž se oheň nevymkl kontrole. Podobné je to i v jiných parcích a rezervacích – všechny jsou z bezpečnostních důvodů protkány cestami a vegetačními průseky, takže pokud nefouká příliš silný vítr, případný oheň se přirozeně a předem lokalizuje. 

Život jde dál

I zvěř zřejmě vnímala plameny jako běžnou součást krajiny, protože zatímco na jedné straně silnice hořelo, na druhé se klidně dál pásly antilopy impaly. Asi v nejpůsobivějším okamžiku setkání s požárem se k nám po asfaltové silnici blížili dva nosorožci: Soumrak již pokročil a oni kolem nás procházeli na pozadí ozářeném ohněm.

Na recepci kempu jsme se na požár ptali a od místních jsme se dozvěděli, že se neděje nic neobvyklého – buš zapálil blesk při jedné z prvních bouřek. V noci prý bude pršet a voda pomůže… Poté jsme se skutečně probudili do deště a po plamenech zbylo jen několik doutnajících kmenů. Spáleniště už pročesávali paviáni a hledali něco k snědku. Život šel dál. 

Jako v bílé tmě

Poslední zbytek horského deštného lesa v Jihoafrické republice leží nedaleko města Graskop. Místu se přezdívá God’s Window neboli „boží okno“, protože prý nabízí výhled hodný bohů. Nejintenzivnější zážitek si z oblasti odnesete, pokud ji navštívíte za deště: Tehdy se brodíte po kotníky ve vodě, ze stromů porostlých mechem padají v rychlém tempu velké kapky a odevšud vykukují červeno-oranžové květy. Z údolí navíc stoupá hustá pára a okolní svět v ní mizí jako v bílé tmě. 

Pokud ovšem rozfoukáte mlhu, vysušíte les a trávu obarvíte na žluto, znamená to, že jste do lokality zavítali v „zimě“, tedy v červenci či srpnu. Všechno je vyprahlé a také horský les ztratí téměř veškerou vláhu. Pak se mohou plameny zrodit velmi snadno – a přesně to se stalo: Celý region sežehl ničivý požár. 

Les versus oheň

Chci se přesvědčit, co zbylo z „božího okna“. Už po cestě k horskému lesu, kterou si pamatuji zarostlou zelenými keři, mě ze všech stran vítají spáleniště. Z údolí navíc občas zafouká vítr a přinese oblak štiplavého kouře na znamení, že někde stále hoří.

Ze zbytků keřů se dosud kouří, sem tam zahlédnu žhnoucí uhlíky, jež napovídají, že tu ještě nedávno šlehaly plameny. A na nedalekém parkovišti svlékají ohnivzdorné overaly muži, jejichž žlutý náklaďák nese nápis „Working on Fire“, tedy „děláme na ohni“. Přežil na tomto poli zkázy legendární kousek lesa, který by se už nikdy nemusel vzpamatovat?

Stoupám spálenou pustinou do kopce a na jeho vrcholku – boží okno, stále zelené a neporušené. Oheň se, patrně přičiněním hasičů, zastavil jen kousek pod ním. Vzduch v horském lesíku naplňuje místo vlhkosti vůně kouře. Lišejníky na větvích jsou suché a nehybné, ale jinak nepřišly k úhoně. 

Obnažené jizvy

Vycházím na skalnatou vyhlídku, kterou obvykle halí mlha – nyní však nabízí jasný výhled na zelená údolí a spáleniště na svazích. Ničivému živlu unikl jen vzácný les, což je ovšem dobrá zpráva. Zatímco okolní porosty se totiž snadno obnoví, unikátní společenství by z popela už nepovstalo. 

Cesta z kopce je přesto smutná: Spálená tráva a keře odhalují jizvu typickou pro všechna místa, kam jezdí hodně lidí: V popelu se válejí stovky, možná tisíce lahví a plechovek od pití. Co bujná zeleň milosrdně kryla, to oheň bez slitování obnažil. Ostuda všech, kteří tudy prošli. 

Příroda povstane z popela

Jakkoliv dramaticky se africké požáry jeví, většinou se jedná o pouhou epizodu, jež se dřív či později zopakuje. Tamní obyvatelé si uvědomují, že bez ohně by jen stěží obnovovali pastviny, proto plameny téměř neřeší – zkrátka je nechají hořet. 

Krajina kolem vesnic je sice suchá, ale také obvykle chudá na vegetaci, takže oheň neplápolá a drží se spíš u země. Za den se v chabém porostu posune o 300–500 metrů. Stromy a keře pak drobné plameny travin jen lehce ožehnou: Zčerná jim kůra, ale jinak neutrpí vážnější škodu. A spálená tráva během tří dnů zase vyklíčí. Jelikož ji pravidelně spásá zvěř, ukládá si zeleň živiny do kořenů místo do listů, takže má po požáru spoustu energie k růstu. 

Oheň tedy vzplane buď sám, nebo jej zažehne lidská ruka. Pár dní, nebo i týden hoří a poté zmizí. Zůstane po něm spálená zem a v rezervacích někdy také poničené stavby. Ale Afrika žije dál.