Afričtí stavitelé ve větvích: Měsíc námluv snovače žlutého

Snovač žlutý (Ploceus velatus) je typickým obyvatelem afrického kontinentu. Ani se nemusíte moc snažit, abyste jej objevili ve stepích i na pastvinách, v lesích a džunglích, polopouštích, ale i v mokřadech. Navzdory hojnosti tohoto ptačího druhu zůstávají jeho rituály v období námluv fascinující, i když těžko zachytitelnou záležitostí.

Osamělá hnízda i „sídliště“

V Africe můžete sledovat osamělá hnízda snovačů postavená na listoví palem či akácií, ale taktéž hustě osídlená sídliště, čítající stovky opeřenců. Velké kolonie dokáží budovat komplikovaná sídliště, kde jedno hnízdo navazuje na druhé. Na sebe napojená tři i čtyři hnízda ale žel někdy při silnějším větru neudrží nápor a utrhnou se. „Panelák“ snovačů se zřítí k zemi a výstavba může začít znovu.

TIP: Rybák dlouhoosasý aneb Nejvytrvalejší letec a rekordman leteckých maratonů

V prosinci, uprostřed jihoafrického léta, pravidelně hnízdí velké kolonie v okolí resortu, který mám pronajatý. Obzvlášť výrazně se snovači projevují na jednom stromě, kde je již z dálky slyšet skřek a pohvizdování. Právě tady jsem měl poprvé poznat, jak nesnadným fotografickým objektem jsou tito zdánlivě snadno zachytitelní ptáčci.

Chytráci, kteří neradi pózují

Pod stromem jsem kroužil delší dobu a čekal na nepozorného opozdilce, který včas nezmizí v bezpečí několikametrové výšky svého hnízda. Brzy jsem ale pochopil, že pro uspokojivý záběr se ke snovačům musím dostat blíž. V sandálech jsem začal šplhat na strom a sotva jsem s těžkou fototechnikou zdolal první tři výškové metry, ptáci ztichli. Místo štěbetavých žlutých „vrabčáků“ bylo občas slyšet jen v dálce projíždějící auto. Nakonec jsem vylezl sedm metrů nad zem a usadil jsem se do mohutného přírodního křesla, vytvořeného z kmene stromu a jeho silných větví. Nejbližší hnízdo ode mne bylo sotva tři metry. Ulomil jsem pár větviček, které mi bránily v dokonalém výhledu. Lepší pozici bych si ani nemohl přát.

Drobný žlutý sameček, který se doposud ukrýval ve hnízdě, vystrčil zprvu zobák, pak celou hlavu. Natočil ji ke mně a ostražitým pohledem si mě změřil. Doostřil jsem a čekal, až vyleze celý. Snovač ovšem vystartoval tak bleskurychle, že jsem vůbec nestačil zareagovat. Hrobové ticho se změnilo v hlasitý rámus snovačů a koruna stromů vmžiku zežloutla novými pestrými květy. Jakoby na povel se ale celá ta žlutá okřídlená květena vznesla nad strom a zmizela. S pohledem za posledním mizejícím ptákem jsem si jen smutně povzdychl.

Po hodině čekání, kdy se zprvu pohodlné křeslo změnilo v mučicí nástroj, jsem to vzdal. Proklel jsem všechny ty opeřence a krkolomně slezl dolů. Když jsem se zpocený dotkl země, ozvalo se veselé štěbetání a frrrrr – parta snovačů se s křikem vrátila zpět do svých hnízd. „Žluťásci“ se mi dokonale vysmáli a já bral tohle pokoření jako výzvu pro příště.

Zákonitosti domovní prohlídky

Prosinec je pro pozorování snovačů skvělý měsíc. V Jižní Africe je to začátek období dešťů. Tráva vyskočí z hlíny a zazelená se, začíná období stavění hnízd, pak samotné hnízdění a svádění samičky s následujícím pářením. Rok následující po výše popsaném debaklu jsem náhodou objevil most, vedle nějž bylo na okrajích větví sotva sedmimetrového stromu několik snovačích hnízd. Byli tak zabráni do svého rozmnožovacího rituálu, že mne vůbec nevnímali a zajímali se pouze o svá obydlí a vzájemné hašteření. Týden jsem ke stromu chodil a postupně jsem začal pronikat do tajů jejich hejna.

Jakmile se objevila samička vybírající partnera, okamžitě se strhlo šílené překřikování, prudké třepetání křídel a pod váhou drobných tělíček se rozkývaly celé větve. Není pochyb o tom, že jsou samičky snovačů vybíravé. Když taková dáma přistane u nejkrásnějšího hnízda, ze kterého netrčí ani kousek stébla, ostatní, odmítnutí samečci neustávají v tokání. Nová paní domácí vleze úzkým otvorem, který je úmyslně otočen k zemi a tvoří tak i někdy dvaceticentimetrovou trubku (opatření proti případným nechtěným návštěvníkům z rodu plazů), a zkontroluje kvalitu práce. Frrrnk a nevěsta je pryč. Mladík neobstál. Netuším, co se „madam“ znelíbilo. V každém případě tohoto mladíka zavrhla a vyletěla ven z hnízda.

Ostatní samečci se ihned pustili do svatebního tance, aby slečnu nalákali k sobě. Kupodivu mávali křídly a křičeli i ti, kteří sotva začali se stavbou a měli na větvi bez listí namotáno sotva pár stébel zelené, ještě nevysušené trávy. Co kdyby se samička chtěla přičinit. Bývá totiž zvykem, že potenciální družka hodnotí i příbytky rozestavěné a jakmile ji žlutě zbarvený mládenec uhrane, dá se s ním do stavby a hnízdo dokončí oba společně.

Na rychlíky rychlospouští

Po několika dnech jsem měl zachyceno tolik poskakujících a hašteřivých samečků, že se notebook pomalu začal přebarvovat nažluto. Každopádně se mi stále nedařilo udělat fotku v letu, což je u těchto žlutých rychlíků šílený úkol. Nakonec jsme s kolegou, kterého snovačí mánie taky pohltila, začali přicházet na vhodnou taktiku. Přejíždět objektivem z jednoho opeřence na druhého nemělo žádný smysl. Stejně jsme byli pomalejší. Vybrali jsme si proto nejbližší hnízdo a čekali.

Sameček této téměř již dokončené stavby byl pečlivý a dochvilný. Toužil již založit rodinu co nejdříve a na závěrečných pracích si dával pečlivě záležet a neustával v pracovním nasazení. Sotva vylétl od hnízda a vyrazil do nedalekých travin, aby uštípl kousek stébla, hned se zase vracel. Každou vteřinu přilétá ke stromu několik žlutých „vrabčáků Afriky“ a bylo obtížné sledovat mezi nimi toho našeho. Ale jakmile se snovač propletl mezi větvemi a viditelně mířil k hnízdu, jeden z nás jen houknul: „Už letí!“ Kolikrát jsme ani nestačili vyslovit těch pár slov. Sotva jsme vykoktali: „U.., u…,“ a snovač byl v hnízdě. Ale dříve než dosedl a vůbec se dostal do zorného pole hledáčku, rychlospoušť nastartovala palbu snímků. A tak jsem dělali jednu fotku za druhou. Občas něco vyšlo, ale každý den jsme se prokousávali stovkami nepovedených snímků. Kvůli nutnosti mazat každý večer nepoužitelné záběry jsme se pasovali do postu „mazáků“.

Kolo se uzavírá

Datum letenky je nekompromisní, a tak opouštíme snovače v období, kdy jsou hnízda dokončena a namlouvání vrcholí. Nastává doba snůšky, kdy na řadu přichází samička, která se bude o vajíčka po dobu dvanácti dnů starat. Jakmile se mláďata vylíhnou, samička je začne krmit housenkami, dalším na bílkoviny bohatým hmyzem a nakonec i semeny trav. Po čtrnácti dnech vyletí mladí snovači z hnízda, a jestliže se vyhnou všem nástrahám, které na ně v životě čekají, budou po roce schopní předat štafetu snovačího namlouvání další generaci.

Koloběh se uzavírá a mláďata můžou dokonce stavět hnízda vedle svých rodičů. Toto soužití trvá jen po dobu dvou tří let, kterých se snovači dožívají. Pak odlétají na poslední pouť do ptačího nebe. Jedni umírají a jiní zaujímají jejich místa. Dokonalý koloběh života řízený ještě dokonalejším přírodním systémem naší planety.

Rodný list snovače žlutého (Ploceus velatus)

Řád: Pěvci (Passeriformes)
Čeleď: Snovačovití (Ploceidae)
Velikost: Jsou asi 11–15 centimetrů dlouzí.
Prostředí: Žijí v jižní Africe, dokonce i v pouštních oblastech zasahujících do Angoly, Zambie and Malawi. Přednost dávají polopouštním keřovým porostům, otevřeným savanám, okrajům lesů a příbřežním porostům i lidmi obhospodařovaným oblastem s řídce rostoucími stromy.
Hnízdění: Hnízdí v prosinci a lednu. Hnízdo utkané z trávy staví téměř výhradně samečci. Vajíčka kladou od července do března, přičemž vrchol sezóny je od září do února. Kladou 1–6, obvykle 2–4 vajíčka, na nichž samička sedí 12–14 dní.
Starost o mláďata: O krmení mláďat se stará pouze samička a mláďata opouštějí hnízdo po dalších cca 16–17 dnech.
Potrava: Živí se semeny, ovocem, hmyzem a nektarem.
Průměrný věk: Podle dostupných údajů 2–4 roky.
Početnost: Jde o velice početný druh, jehož existence zatím není nijak ohrožena.