Hybaj do koupelny! Jak se myli naši předkové?
Staří Egypťané, Babyloňané, Řekové i Římané by pozdější evropské společnosti mohli jít v otázce hygieny příkladem
Po zániku římské říše Evropa na antické ideály postupně zapomněla. Kameny ze starých lázní použila církev na stavbu nových chrámů a péči o tělo nazvala marnivostí, hříchem, který mohl přivést člověka do spárů démonů. Špinaví lidé v nepraných šatech házeli odpadky kolem sebe a obsah nočníků vylévali z oken.
Dlužno našim předkům uznat, že si umývali aspoň ruce, obličej a vousy. Ve většině příbytků si vystačili s umyvadlem a džbánem s vodou, v bohatších domácnostech mívali závěsnou nádržku na vodu s kohoutkem. Pouze největší boháči měli ve svých sídlech koupelnu, znak luxusu a vysokého společenského postavení. V této době se nejvíc myli prostí lidé na venkově, často přímo ve stájích. Na rozdíl od bohatých se zpocení po práci chtěli opláchnout. Chudí tak paradoxně bývali nejčistější.
Nečistí řiťomyjové
Od konce 11. století vysílali papežové vojenské výpravy proti muslimům, pohanům a kacířům, například do Jeruzaléma nebo Byzantské říše. Tam vojáci s údivem zjistili, že úroveň „pohanů“ je v mnohém vyšší než ta jejich. Myli se, nosili spodní prádlo... Myšlenky hygieny se začaly šířit nejprve do bohatých Benátek a odtud do zbytku Evropy. A tak se asi od poloviny 15. století i v českých městech začaly rozvíjet lázně. Říkalo se jim lazebny.
Nedosahovaly úrovně antických lázní: obvykle v nich byla pec, koupací kádě a vědra na polévání. O návštěvníky se starali lazebníci a lazebnice, byli však stejně jako kati považováni za „nečisté“ a měli potupnou přezdívku „řiťomyjové“. Obliba lazeben trvala asi dvě století, než se zjistilo, že pomáhají v době epidemií roznášet nákazu.
Lepší to nebylo ani o dvě stě let později. Urození šlechtici považovali vodu za škodlivou, nános špíny je naopak měl chránit před nemocemi. Raději se škrábali drbátky ze slonoviny a tělesný odér překrývali nejvzácnějšími pudry a voňavkami... Na zámku Ludvíka XIV. ve Versailles dokonce nebyl jediný záchod. Tanečníci na plese si ulevovali v rohu tanečního sálu.
Teprve na přelomu 18. a 19. století přišla znovu ke slovu voda a mýdlo. Ještě v 19. století však byla nahota považována za něco nepatřičného, proto se lidé často myli v koupacích košilích, přes které se i mydlili. A jak takové koupání probíhalo? Jednou týdně vynesla služka z komory necky nebo plechovou vanu. Do ní nanosila teplou vodu, ve které se postupně vykoupala celá rodina... Ke dnešním koupelnám zbýval ještě hodně dlouhý kus cesty.
