Zavánějící problém: Jak středověká města nakládala s tunami lidských výkalů?

Středověká města byla neustále zamořována zápachem zbytků jídla, fekálií, zvířecích exkrementů, odpadů z kuchyní, šenků a „špinavých“ řemesel jako byli řezníci, sladovníci nebo koželuzi. Zejména v letních měsících musel být tento puch nesnesitelný a rodiny bohatších měšťanů raději trávily parné dny na svých venkovských sídlech. Hygiena se ve středověkých městech od doby jejich vzniku ve 13. století samozřejmě pozvolna zlepšovala, ale kulturní kvality někdejších antických sídel začala dosahovat až v průběhu 17., spíše však 18. století, kdy byla zahájena výstavba prvních kanalizačních stok. 

Podceňovaná hygiena

Ve většině našich měst docházelo zejména v prvním století po jejich založení k divokému navyšování terénu. Povrch byl neustále zasypáván a zvyšován odpady a rumem ze zaniklé okolní dřevohliněné zástavby, která byla trpělivě obnovována po častých požárech či povodních. Teprve kamenné domy, vyrůstající od závěru 13. století ve větším počtu nejprve při náměstích a hlavních ulicích a postupně i jinde, přinesly ustálení úrovně ulic a jejich dláždění. Přímým důsledkem bylo zlepšení údržby povrchů městských komunikací spojené s počátkem snah o pravidelný odvoz hnoje, fekálií a jiného odpadu a s vykazováním „špinavých“ řemesel za městské hradby. 

Regulace vybízející k odvozu odpadu ale nebyly často dodržovány a nevěnovala se jim dostatečná pozornost, neboť ve společnosti převládalo přesvědčení, že se nemoci přenášejí vzduchem. I proto byl zejména zápach z latrín předmětem častých sousedských sporů o jejich umístění. Z dnešního pohledu nedostatečná opatření nedokázala zamezit prosakování a bezprostřednímu kontaktu odpadu s užitkovou vodou, což vedlo k její kontaminaci a zdravotním problémům, jakými byly pravidelně se opakující lokální epidemie tyfových a střevních chorob. Povědomí souvislosti mezi stavem okolního prostředí a zdravím měšťanů se začalo rozšiřovat až od konce 15. století.

Tuny výkalů, kubíky moči

Patrně nejtíživějším hygienickým problémem nejen v českých a moravských středověkých městech bylo nakládání s lidskými výkaly. Průměrný jedinec ve středověku denně vyprodukoval asi jeden a půl až tři litry moči a přibližně půl kila exkrementů. Pro střední město o lidnatosti asi 3 000 osob to ročně vytvářelo problém o úctyhodném rozsahu 550 tun výkalů a 16 000 až 32 000 kubíků moči. Pro srovnání uveďme, že pražské čtyřměstí v předhusitské době mělo jakožto největší město za Alpami podle odhadů historiků kolem 40 000 obyvatel! V odklízení odpadů a fekálií zde hrála od počátku významnou roli řeka Vltava, do které byla velká část splašků odklízena. 

Jiná situace panovala na hradech s nepočetnou osádkou, kde byly budovány kamenné prevéty posazené na krakorcích vystupujících z obvodových zdí, jež ústily do hradních příkopů. Jedním z nejstarších dokladů svého druhu u nás je prevét na románském hradě Přimda v západních Čechách. Na vsi zase chodili lidé běžně na hnůj či na pole, pohodlí jim podle etnologických analogií patrně zajišťovaly přenosné dřevěné kadibudky.

V nově zakládaných klášterech cisterciáků na odlehlých místech venkova pak byly budovány latríny s ústím nad vodní hladinou bočních ramen blízkých řek či usměrněných mlýnských náhonů. Nejkomplikovanější situace se zbavováním se výkalů byla tedy právě v místech s největší koncentrací obyvatel sevřených hradbami.

Odpadní jímky

Ve 13. století ve městech ještě žilo méně lidí, což nabízelo více volného prostoru. Obyvatelé povětšinou přízemních dřevohliněných domků s jednou či dvěma místnostmi se chodili vyprazdňovat převážně na dvůr. Je to patrně také jeden z důvodů, proč nemáme z tohoto období dochovány zvláštní keramické nádoby určené k provádění potřeby. Již tehdy se ale začaly v řadě měst hloubit jámy kruhového či obdélného tvaru, které sloužily jako latríny a v archeologické terminologii se jim běžně říká odpadní jímky. Známe je například z Brna, Opavy, Jihlavy, Chrudimi, Chebu a jiných lokalit.

Jejich velikost a hloubka byla rozmanitá a závisela na geologickém podloží daného místa. Sprašové hlíny v Brně například umožňovaly hloubit jímky až do hloubky 10 metrů. V Jihlavě nebo Táboře zase byly vytesány několikametrové jámy do skály. Zdá se, že některé z nejstarších jímek v Brně byly určeny k jednorázovému použití, oproti tomu většina ostatních byla vybedněna deskami a rozepřena trámy, některé měly proutěnou konstrukci a jiné podobu sudu.

Jímky vznikaly často v těsné blízkosti studní, s nimiž se později vzájemně narušovaly. Latríny se povětšinou nacházely v zadních částech či po stranách parcel. Z brněnských městských knih víme, že se upravovala vzdálenost žump od plotu nebo zdi na tři a půl stopy, přičemž nesměly zasahovat pod pozemek souseda. Nad jámami byly postaveny přístřešky či zástěny – z těchto konstrukcí se čas od času najdou i zbytky prkýnek s kruhovým otvorem. Jeden takový nález z 15. století byl učiněn při výzkumu domu na náměstí Svobody 9 v Brně. 

Studnice poznání

Jímky se využívaly opakovaně a byly čištěny. Na nárazově prováděné vybírání fekálií se najímala zpravidla městská chudina, protože šlo o práci obecně považovanou za ponižující, která mohla být ukládána také jako trest. V rejstřících brněnské městské sbírky je sice uveden vývozce fekálií (latinsky quatfurer) Franěk z Kozí ulice, ten však práci nejspíše pouze organizoval. 

Od 14. století se pak postupně prosazovaly méně hluboké zděné jímky, které měly delší životnost a od pozdního středověku byly stále častěji přimknuty k zadním traktům domů. Kromě latrín do nich mohly ústit například i dřevěné roury z kuchyní. Jak víme z ikonografických pramenů, fekálie se ve středověkých městech nadále běžně vylévaly na ulici, dvůr, do žlabů a soudek (proluk) mezi domy, ale též do nejrůznějších odvodňovacích kanálů, které se častěji budovaly v pohusitském období. Města se však snažila tyto nešvary aktivně omezovat a už roku 1407 konšelé Nového Města pražského zakázali vylévání „nečistých hrnců“ z oken. 

TIP: Co vedlo ke vzniku londýnské kanalizace? Zápach, který doslova ochromil město

Dnes představují odpadní jímky pro archeology doslova studnicí poznání o každodenním životě obyvatel středověkých aglomerací. Kromě střepů keramických nádob, kamen a nejrůznějšího stavebního a jiného odpadu v nich lze díky botanickým rozborům a analýze zvířecích kostí najít třeba informace o skladbě potravy. Parazitologické analýzy zase prokázaly hojnou přítomnost škrkavky dětské, hlístice či tasemnice, které dokázaly potrápit nejednoho z tehdejších měšťanů. A konečně bohaté nálezy mechu připomínají, co lidé používali namísto toaletního papíru.