Hrdina bez vavřínů: Čím přispěl Ludvík Očenášek k úspěchu Maffie?

„Pane Očenášku, prokázal byste naší věci velikou službu, kdyby se Vám podařilo napojit se na telefonní linku z Vídně do Berlína.“ požádal ho v únoru František Sís, šéfredaktor Národních listů. „Linka vede okolo Prahy a slouží pouze ke státním účelům.“ Čtyřicetiletý Očenášek, navlečený do rakouské uniformy, bez zaváhání souhlasil. Sís ho poslal za Aloisem Rašínem a Josefem Scheinerem.

Domácí kutil pátrá po kabelu

„Denně jsem se vydával odpoledne po službě vojenské na cesty kolem Prahy, především k Bílé hoře, kde jsem tušil, že telefonní vedení by se mohlo nacházet,“ napsal Očenášek po deseti letech. „Za dne vyhlížel jsem místa na silnicích neb cestách, kudy na vysokých sloupech byly telefonní a telegrafní dráty, kde bych se mohl na dráty připojiti k vyslechnutí hovoru.“

Brzy si však uvědomil, že budí pozornost. Musel se proto pohybovat v přestrojení a na dráty se připojoval v noci. Všechno marné. Několik týdnů bloudil a kabel nikde. „Vraceje se jednou z takové procházky přes Břevnov ku Praze, pozoroval jsem telefonní vedení kolem silnice. Před samým Břevnovem přicházelo podél cesty jiné vedení na vysokých sloupech, a sice od severu k jihu, kdežto silnice ku Praze jde od západu k východu.“

Z Břevnova vedly telefony na jednu stranu přes Střešovičky do Roztok a na druhou na plzeňskou silnici v Košířích. Tahle podivná odbočka směřovala k nádraží u Brusky a dál k Pražskému hradu. Že by to byla přípojka k lince Vídeň–Berlín? Druhý den se Očenášek do Břevnova vrátil. Podél kabelu zamířil do Košíř. Pátral po místě, kde by se mohl nepozorovaně připojit. Nad silnicí, která vedla na Plzeň, ho našel. „Vedení dvou drátů tam procházelo na sloupech krátkým hlubokým úvozem, zarostlým křovinami a stromy ovocnými. Před Košířemi pak se připojovalo na jiné telefonní vedení s několika dráty, vedlo podél silnice a odbočovalo opět napravo do uličky mezi zahradou Klamovkou a Demartinkou.“

Jenže pořád nemohl na dráty navěsit svůj drát. Až za deštivého odpoledne, kdy na silnici nebylo ani živáčka, se mu to konečně podařilo. Když slezl okolo páté hodiny ze sloupu dolů, v křoví si dal k uchu naslouchátko. „Po několika minutách ozvalo se silné zahrčení v naslouchátku a indukční rána elektrická, kterou jsem dostal, drže v ruce neizolovaný drát, oznámila mi, že někdo vyvolává druhou stanici. Přiložil jsem rychle sluchátko k uchu.  Zmocnilo se mne takové rozčilení, že jsem v první chvíli ani nechápal rozmluvu, která se týkala ztráty nějaké bedny v Altoně s důležitými přístroji pro Rakousko.“

A odposlech začíná

Ovšem tohle byl jenom začátek. Teď musel Očenášek spolu s vedením Maffie najít místo pro stálý odposlech, a také potřeboval kolegu, se kterým by se mohl střídat ve službě. Nakonec si vybral inženýra Malého. Očenášek a Malý se vydávali po trase, a jakmile to bylo možné, připojovali se na mezinárodní kabel. Bylo to riskantní stejně jako původní hledání. Když se k nim blížili lidé, občas také četníci, museli přípojku z telefonního drátu rychle strhnout a tvářit se nenuceně.

Trvalo několik měsíců, než se podařilo Bohdanu Bečkovi ze Živnobanky najít a koupit volný pozemek na Demartince. Očenášek a Malý svedli do zahradního domku drát od linky Vídeň–Berlín a zřídili stálou odposlouchávací stanici.

První rozmluvu zachytili v pátek 18. října. To už přicházely zprávy, které ukazovaly na rozklad německých a rakousko-uherských armád. „Grahovo obsazeno Srby a Francouzi,“ hlásila Vídeň. „Ztraceny dvě baterie a zajaty dva prapory našich.“ Když se Berlín zeptal na domácí situaci, dověděl se: „Jsme tady bez brambor. Velký hlad. Také česká města bez brambor. Agrárníci nechtějí dodat.“ O něco později Vídeň sdělovala: „Na všech stranách se bouří lid – nespokojen se zásobováním. Očekáváme velké převraty.“ Potíže v železniční dopravě stoupaly. Množily se žádosti o audienci u císaře. Vídeň urgovala dodávky uhlí z Čech.

V neděli 27. října zachytil Očenášek hlášení z Vídně: „Italská fronta neudržitelná. Uherská vojska, respektive Chorvaté a ostatní Slované selhali. V Uhrách vystupuje strana Károlyho – tvoří se Národní rada. Německý císař ještě neodstoupil?“ Z vojenského hlediska už neměly tyhle zprávy cenu, ale české vlastence utvrzovaly o konci rozpadávající se říše.

Když je nepříteli zle

V pondělí ráno si Očenášek zapsal: „Vídeň volá Berlín! Je zle! Ve Vídni nevíme, ke které vládě kdo patří.“ Berlín odpovídal: „Ach, drahý! Jsme prodáni, jsme zrazeni. To jsem si nemyslel.“ Ještě v deset hodin se jednalo o dodávce letadel typu D-7. „Máme je dirigovati do Pešti při nynějších poměrech?“ ptal se Berlín. „Nevezmou je Uhři?“ Vídeň si zažertovala: „Ale ne. To by je mohli spíš vzít Češi nebo Čechoslováci.“ Poslední slovo vyslovil voják v posměšném tónu a pak se rozesmál. Nakonec se Berlín ptal Vídně: „Co nového?“ Odpověď zněla: „Uzavíráme mír.“

TIP: Nejen Československo: Rok 1918 výrazně proměnil tvář celé Evropy

Rakousko-Uhersko přijalo podmínky prezidenta Wilsona. Ve 12.45 hodin Očenášek svou odposlouchávací stanici uzavřel. Už ji nikdo nepotřeboval. Na Václavském náměstí v Praze začaly davy provolávat svobodné Československo.

Ludvík Očenášek na své činnosti nic nevydělal a zůstal skryt ve stínu. V květnu 1945, kdy mu bylo sedmasedmdesát, bojoval na pražských barikádách. Než se mohl zapojit do odboje proti komunistům, zemřel na následky zranění z pouličních bojů.