Aristokraté na rozcestí: Kteří šlechtici se za okupace přihlásili k české národnosti?
Šestého října 1939 doručil František ze Schwarzenbergu prezidentu Emilu Háchovi prohlášení, které podepsalo 82 příslušníků 33 šlechtických rodů. Přihlásili se v něm k českému národu v době, kdy na ně byl vykonáván nátlak, aby přijali němectví a s ním říšské občanství.
Se šlechtou jako svébytnou sociální a politickou skupinou se v meziválečném Československu již nepočítalo. Od samého vzniku republiky čelila kritice skoro ze všech stran. Byl jí vytýkán nejen konzervatismus, sepětí s katolickou církví a neúčast v protihabsburském odboji za první světové války, ale i bi- či anacionálnost a nedostatečné hájení národních zájmů.
Zemský princip národnosti
„Nacionalizaci“ šlechty však principiálně odporovalo její kosmopolitní chápání světa, které se formovalo od poloviny 17. století. Přispívaly k tomu také sňatky, které ji spojovaly s evropskými rody, a služba Koruně spjatá s konstituováním habsburské monarchie. Proto je velice relativní mluvit o šlechtě „české“ a „německé“. Aristokratické pojetí národnosti se mnohdy odlišovalo od běžných představ a zakládalo se na takzvaném zemském principu. Spolurozhodoval původ rodu, rodinná tradice, věrnost vlastnímu králi, jazyk poddaných, ale též subjektivní národní sebeurčení každého jedince.
Významným faktorem byla po řadu století udržovaná vazba mezi pánem a poddanými, později mezi majitelem panství a jeho zaměstnanci. S ní bylo spojeno také osvojené a zažité šlechtické chápání práv a povinností. Uvědomíme-li si tyto souvislosti, nepřekvapí nás v podmínkách zemí Koruny české, kde vedle sebe žili Češi a početné německé etnikum, že se šlechta jazykově i politicky orientovala dle národnosti obyvatel svého panství.
Výjimkou ale byly rody, které měly svá sídla v obou jazykových oblastech. Rozdíly mezi nimi a rody obývajícími jazykově homogenní prostředí vysvětluje František Schwarzenberg (z orlické větve rodu) tvrzením, že „se šlechtické rodiny, vlastnící statky tu i tam, v českých i německých krajích, staraly předně o zájmy hospodářské, sociální a kulturní, kdežto rodiny, usazené v jednoznačně českém či německém kraji, přidávaly k tomu ještě hájení nacionálních a politických zájmů toho lidu, v jehož středu žily“.
Česká a německá šlechta
Odlišujeme-li šlechtu německou a českou, je třeba chápat, že nejde ani tak o etnické vymezení její národnosti, nýbrž o praktické přisvojení si jazyka obyvatelstva dané lokality, pochopení jeho kulturního světa a ztotožnění se s jeho hospodářskými, sociálními, ale i nacionálními a politickými zájmy, které odpovídají také zájmům samotné šlechty. Pak je možné označit bývalou, za časů Rakouska-Uherska ústavověrnou šlechtu coby německy a státoprávní jakožto česky cítící.
Politické a současně nacionální rozdělení šlechty se zvýraznilo v době sílící nacistické agrese koncem třicátých let. Někteří její příslušníci, dříve smýšlející centralisticky a ústavověrně, se začali ztotožňovat s politickými cíli Henleinovy SdP, která nehledala řešení německé otázky v rámci Československa, nýbrž usilovala o jeho zničení. Pronacistická orientace byla jasná u Oldřicha Kinského, který působil v Londýně mezi Hitlerovými důvěrníky a tvrdil, že Československo „jakožto bolševickou stvůru je třeba rozdrtit“. Henleinovcům, respektive Hitlerovi nakloněná šlechta pomáhala působit prostřednictvím britské aristokracie na tamní veřejné mínění a politické kruhy. Obzvláště v tomto směru byl aktivní Max Egon von Hohenlohe-Langenburg, který se podílel na financování Henleinova hnutí. Na svém sídle na Červeném Hrádku hostil v srpnu 1938 osudnou misi lorda Runcimana. Mezi ním a henleinovci sehrál roli prostředníka.
Vzrůstající mezinárodní napětí nalezlo patřičnou odezvu též u pročesky smýšlející šlechty. Už jmenovaný František Schwarzenberg spolu se svým nevlastním otcem Zdeňkem Radslavem Kinským (z Chlumce nad Cidlinou) udržoval styky s Runcimanovou misí, zprostředkovával její kontakty jednak s kruhy české šlechty, jednak občanské společnosti a pomáhal připravovat takzvané „české“ víkendy. Členové mise je tak na vlastní přání střídali s takzvanými „německými“ víkendy, aby nebyli vystaveni jednostranné prohenleinovské propagandě.
Deklarace věrnosti
U příležitosti své promoce na půdě Právnické fakulty Karlovy univerzity 20. května 1938 pronesl 25letý Schwarzenberg pozoruhodnou řeč: „Dnes nejde již pouze o hájení práv jednotlivců a vyšších právních celků. Dnes jde o vzkříšení a udržení právního citu. Vždyť vidíme, že celé národy mlčí k zřejmému bezpráví (…) čím dále tím častěji je porušována stěžejní zásada všeho práva, zásada zachování smluv a věrnosti k danému slovu.“
Od anšlusu Rakouska uplynuly dva měsíce a Hitlerova pozornost se neodvratně soustřeďovala na rozbití Československa. Vědom si tohoto nebezpečí vzpomněl Schwarzenberg příkladu svého praděda Karla III., který za nedělitelnost a autonomii zemí českých byl připraven bojovat „až do těch hrdel a statků“, a přihlásil se k jeho odkazu: „Před několika lety jsem přísahal na prapor našeho pluku (…), že se zbraní v ruce budeme hájiti celistvost a samostatnost našeho státu. Všichni doufáme, že k této nutnosti nedojde, ač se jí nelekáme.“
Schwarzenbergův proslov symbolicky předznamenal krok, k němuž se odhodlaly šlechtické rody přimykající se k českému národu. Nechtěly nikoho nechat na pochybách, že by postrádal svou šlechtu, ačkoliv její vztah k první Československé republice byl do jisté míry problematický. Učinila jej ta část šlechty, která si z 19. století odnesla státoprávní postoje a během meziválečného dvacetiletí je ještě posílila. 17. září 1938 se na Pražský hrad dostavila dvanáctičlenná delegace tvořená zástupci starých rodů, které se považovaly za české, aby jménem svým, některých příbuzných i řady dalších rodů deklarovala věrnost zemi ve vrcholném stupni ohrožení. Stalo se tak ještě dvakrát (v lednu a říjnu 1939), přičemž poslední prohlášení šlechty bylo nejdůležitější v tom smyslu, že v něm byla vyjádřena věrnost přímo národu.
Šlechta v odboji
Právě v kritických momentech, jež vyžadovaly jasné rozhodnutí ve vztahu k národu a zemi, se naplno ukázalo smýšlení a orientace rodové šlechty českých zemí. Zhruba její jedna třetina ztotožnila své vlastenectví s českým přesvědčením. Bylo nadále zemské a státní, znamenalo ovšem, jak píše historik Zdeněk Kárník, přijetí československého státu za svůj. Období let 1918 až 1938/1939 pak bylo procesem formování novodobé české národní aristokracie. Jinými slovy, česká šlechta objevila svoji „identitu“, založenou na sounáležitosti s národem a na antitotalitních, myšleno protinacistických principech, a dala to deklarativně najevo. Okupanti tento čin pochopitelně nepřehlédli. Na mnohá panství uvalili nucenou správu, nejednoho šlechtice poslali za účast v odboji do koncentračního tábora.
Za své protinacistické postoje a odbojovou činnost se dostali do vězení bratři Antonín, František a Zdeněk Bořek-Dohalští, Humprecht a Rudolf Czerninové, František Kinský či František Schönborn. Zdeněk Bořek-Dohalský (popravený 7. února 1945 v Malé pevnosti v Terezíně, jeho bratr Antonín zahynul v září 1942 v Osvětimi) získával zprávy z okruhu státního prezidenta Emila Háchy a premiéra Aloise Eliáše pro československou exilovou vládu v Londýně. Spojení s Londýnem udržoval také Jindřich Kolowrat-Krakovský v rámci skupiny Parsifal. Podstatští zase podporovali partyzány.
Květnového povstání v roce 1945 se na pražských barikádách účastnil František Schwarzenberg nebo zástupci z řad Lobkowiczů, na venkově pak v okolí Mirotic a Čimelic bojovali Karel Schwarzenberg s Norbertem Kinským. V československých vojenských jednotkách na Západě byl činný Eduard Lobkowicz, v londýnském exilu působil diplomat Max Lobkowicz a výčet tím zdaleka nekončí.
Prohlášení české a moravské šlechty
Slovutný pane presidente!
V poslední době bylo jednáno o postavení šlechty v českém národě a objevily se v tomto ohledu různé nejasnosti. Považujeme proto za vhodné v tomto směru podati některá vysvětlení.
Šlechta byla, jako všude, svou podstatou zřízením státním a jakožto celistvé společenství bývala ušetřena národnostních sporů. Její politické povinnosti bývaly určovány službou Českému státu a králi. Jádro tohoto stavu vždy ovšem patřilo k českému národu netoliko kulturně, nýbrž i krví a jazykem. Za raných dob království, kdy celý venkov byl jazykově český, prostředí šlechty bylo rovněž takové. Tato šlechta, původem a jazykem česká, tvořila panující nebo politickou vrstvu Českého státu před vznikem monarchie domu Rakouského i dlouho potom. Zanechala nám památku své kultury v českých zpracováních rytířských zpěvů, v knihách zemských práv, v názvosloví vojenském, ve svých hradech a zámcích a ve vybudování institucí kulturních. Rody, které sdílely po staletí osudy českého národa a neodcizily se nikdy svému kmeni, musí i dnes býti počítány k národu, jehož krev v jejich žilách koluje.
Vedle této ryze domácí šlechty přistěhovalo se průběhem dějin a usadilo se na území českého státu mnoho rodin původu cizího, nikoli však pouze německého. Tyto rodiny, jimž příslušelo místo na sněmu, jehož jednání se v Praze, Brně a Olomouci účastnily, a jimž příslušela i vrchnostenská moc, která je spojovala stálým správním stykem s lidem, splynuly v krajích českého jazyka s národem tak, že jejich různý původ nemůže ničeho změniti na jejich nepopiratelné příslušnosti k české národní pospolitosti.
Obdobně někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosících se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí. Jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásiti se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i se strany druhé nebude nikdo příslušníkům šlechtických rodin, zde usedlých, upírati právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdílejíce práva i povinnosti, dobré i zlé, byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého.
Zděděná příslušnost k národní pospolitosti není tedy určována okolnostmi dne, nýbrž jest způsobena skutečností společenství života, politické, kulturní a hospodářské spolupráce, jednotou dějin, osudu a zodpovědnosti za budoucí generace národa.
Národ český, jemuž slavnostním způsobem byla zaručena Vůdcem národa německého a říšským kancléřem jeho národní svébytnost, zajisté může považovati za své právo i svou povinnost tvrditi se vším důrazem – kdyby o tom pochybnost vznikla – skutečnost, že má českou šlechtu jako svou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy svým přičiněním oddělena nebude.
Při posledním sčítání lidu v Německé Říši byla příslušnost k národnosti postavena na základ dobrovolného přiznání. Příslušné správní předpisy vycházejí ze zásady, že každý jest příslušníkem národa, s nímž se cítí niterně spjat a k němuž se hlásí. Nepochybně se budou německé říšské orgány říditi touto zásadou i na zdejším území. V plné shodě s národem německým, který žádá ode všech svých příslušníků přesné konání všech povinností vůči národní pospolitosti, jsou důvodně i český lid a česká šlechta přesvědčeni o své sounáležitosti. Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.
Signatáři: Baillet-Latour, Battaglia, Belcredi, Bubna z Litic, Colloredo-Mannsfeld, Czernin, Dacziczký z Hesslowa, Dlauhoweský, Dobrzenský, Bořek-Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Gelenj, Kinský, Kálnoky, Kerssenbrock, Kolowrat-Krakowský-Libštejnský, Lobkowicz, Mensdorff-Pouilly, Mladota, Nádherný, Paar, Parish, Pálffy, Podstatzky-Lichtenstein, Rieger, Schönborn, Schwarzenberg, Sternberg, Schlik, Serényi, Strachwitz, Thun-Hohenstein a Wratislav.
