Hrabě Falkenstein na cestách: Veřejné inkognito Josefa II.

Nehnala ho jen cestovatelská vášeň, ani zájem osvíceného monarchy. Byl to život na vídeňském dvoře a nadvláda jeho matky Marie Terezie. Následníka trůnu ve Vídni nic nedrželo. K první velké cestě ho podnítila krize v Čechách v roce 1766. Vypukl hladomor, hrozily epidemie a rebelie. Už při této první cestě se jasně začal rýsovat císařův největší talent – byl neobyčejně bystrým pozorovatelem.

Realita na vlastní oči

Sociální poměry, bída venkovského obyvatelstva, nedostatek školního vzdělání a chybějící lékařská péče – to vše viděl císař osobně a přímo na místě. Nikdy před ním neprožíval panovník bídu svého lidu tak bezprostředně. Každý večer Josef diktoval cestovní deník, aby se nevytratil bezprostřední dojem prožitků. Chtěl poznávat zemi a lid, ne šlechtice a vysoké úředníky. Jako panovník to neměl snadné, když se snažil projíždět zemí, aniž by ho na každém rohu čekala přijetí a radostně jásající davy.

Neúčinné inkognito

Před zahájením cesty musel vyslat posly s pokyny, aby si ho místní lidé příliš nevšímali a pokud možno ho nechávali na pokoji. Jeho inkognito hraběte z Falkensteinu po nějaké době naprosto ztratilo účinnost. Každý věděl, čí kočár tudy projíždí. Navzdory demonstrativní prostotě byly přípravy na jeho cesty mohutné a trvaly celé měsíce. Úzkou cestovní kolesku s dvojspřežím následovalo čtyři až osm kočárů, mezi nimi vlastní kočár s oblečením, jeden pro dvorní kancelář a jeden pro cestovní kuchyni.