Hovoří Moskva! Co hlásalo sovětské vysílání do protektorátu?

Málokdy se dostalo rozhlasu takového vlivu jako během let 1939–1945. Stačilo otáčet knoflíkem a zvídavý posluchač mohl střídavě naslouchat hlasu spojence, či nepřítele, sledovat pohyb front, poslouchat projevy státníků či revue oblíbených umělců. Tajné vysílačky navíc pomáhaly organizovat akce hnutí odporu. Ostatně první a poslední výstřely na evropském bojišti padly v bojích o rozhlasové objekty – 31. srpna 1939 v Gliwicích a v Praze 5. května 1945.    

„Noviny bez papíru“

Druhoválečný éter byl plný zakázaných exilových stanic, ale pro Čechy a Slováky platila v zásadě dvojí volba, a to mezi „Volá Londýn!“ a „Hovoří Moskva!“ Jejich vysílání spojoval protinacistický obsah, současně však propagovaly režimy svých chlebodárců, čili buď západní demokracii, nebo sovětský komunismus. Československé vysílání ze Sovětského svazu za druhé světové války, jež mělo nezanedbatelný podíl na obrovské popularitě KSČ po květnu 1945, mělo na čem stavět. Již Lenin vytušil možnosti „novin bez papíru“, jak v roce 1920 rádio označil. O čtyři roky později začala z Moskvy vysílat státní rozhlasová stanice, která v říjnu 1929 jako první na světě šířila éterem cizojazyčný program. 

TIP: Výstřely před mikrofonem: Co předcházelo akci „Gliwice“

V češtině vysílal „štáb proletářské revoluce“ patrně od roku 1932. Nový impuls dostala tamější československá redakce poté, co do moskevského exilu na přelomu let 1938 a 1939 přijela elita doma zakázané KSČ. Vedení redakce převzal poválečný generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, byť poslední slovo měli funkcionáři Kominterny či tajemníci Všesvazové komunistické strany (bolševiků).

Angažovali se ovšem i mnozí další exulanti. Slánského žena Josefa vzpomínala, že od roku 1940 se vysílalo desetkrát denně, přičemž první relace šla v 5.30 ráno a poslední ve 2.30 v noci. Převládaly ovšem pro okupovanou zemi jalové zprávy typu zvyšování výnosů bavlny v Turkmenistánu, neboť po podepsání sovětsko-německého paktu v srpnu 1939 prohlásila Moskva konflikt mezi Německem a Západem za imperialistický z obou stran.

Obrat přinesla invaze

Zlom v zaběhnutém schématu nastal 22. srpna 1941, kdy byl Sovětský svaz napaden Německem. František Nečásek (v padesátých letech ředitel Čs. rozhlasu a televize) změnu okomentoval takto: „V rozhlase zavádí kasárenský režim, pracovní doba se bez řečí prodlužuje na 15 až 16 hodin, redakční místnost se stává zároveň ložnicí a kuchyní.“

Začala Velká vlastenecká válka, Sověti k velké radosti našich komunistů mimo jiné oživili myšlenku slovanské vzájemnosti a vysílání státního rozhlasu doplnily nové tajné vysílače. Ten český s názvem Za národní osvobození se poprvé ozval na krátké vlně 36,81 přesně měsíc po vypuknutí války na východě a přinášel hlavně zprávy z domova, ale tlumočil i směrnice odbojářům. 

Když se německé pancéře valily na Moskvu, byla redakce Za národní osvobození evakuována do Ufy, odkud se vysílalo desetkrát týdně po dvaceti minutách (ke konci války až pětkrát denně). Po návratu do Moskvy na jaře 1943 byl jejím řízením pověřen Václav Kopecký, jelikož dosavadní šéf vysílače, předseda KSČ Klement Gottwald byl údajně příliš zaneprázdněný.

Marie Švermová, jež rovněž pro tajný vysílač pracovala, však uvádí, že za odvoláním mohla stát i Gottwaldova vratká pozice u Kominterny – prodělal infarkt a byl stále závislejší na alkoholu. V Ufě se vysílalo z pošty a několikrát týdně se odtud telefonovaly komentáře i do Kujbyševa (dnes Samara), kam se přesunula česká redakce státního rozhlasu. Podle Švermové „komentáře psal většinou Gottwald, já je uváděla a četl je Vašek Kopecký“.  

Tvrdá práce

V obou východoruských městech panovaly bojové podmínky – redaktory a hlasatele sužovala zima, hlad, přepracovanost a strach o blízké. Například v Kujbyševě přespávali spolu s polskými rozhlasáky v rozestavěné budově oblastního rozhlasu na chodbě před redakcemi. Josefa Slánská na ony časy vzpomínala takto: „Po dlouhé měsíce jsme mohli spát pouhé dvě tři hodiny na redakčním stole, přikryti novinami, jen tak mezi posledním nočním a prvním ranním vysíláním. V nevytopeném studiu byla zima a pára nám šla od úst, když jsme vysílali.“

Nedostávalo se ani kvalitních zdrojů informací – tisk z okupované vlasti přicházel pozdě a nepravidelně, oficiální sovětské zdroje byly těžkopádné a plytké. Vytěžovaly se proto odposlechnuté cizí stanice, případně zajatci a přeběhlíci.

TIP: Napadeni ze dvou stran: Před 79 lety vtrhla armáda Sovětského svazu do Polska

Z Moskvy nehovořili jen komunisté, ale například i náčelník československé vojenské mise v SSSR generál Heliodor Píka, později komunisty popravený. Posluchače oslovovali též sovětští umělci, například vedoucí proslulého pěveckého sboru Alexandr Alexandrov, nebo dělníci z moskevského hutnického závodu Srp a kladivo. Ranění frontoví vojáci zase vyzývali české dělníky, aby sabotovali zbrojní výrobu. 

Na jaře 1945 se na rozhlasových vlnách šířily naděje na spravedlivější poválečný svět, ale brzy po „vítězném únoru“ 1948 se cesty mužů a žen vysílajících za války ze Sovětského svazu rozešly. Josefa Slánská či Marie Švermové se staly oběťmi vlastní ideologie, kdežto Václav Kopecký nebo „tajemný hlas“ Bruno Köhler jejich pokryteckými soudci.