Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Smrt devatenáctiletého egyptského faraona Tutanchamona obestírá tajemství. Vědci nabízejí celou řadu vysvětlení, proč vládce Egypta zemřel tak mladý. Velké popularitě se těšila teorie o tom, že byl zavražděn úderem do týla. Detailní vyšetření lebky ale údajnou zlomeninu lebečních kostí neodhalilo. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že mladičkého vládce zabila malárie. Další připisují jeho skon zraněním utrpěným při kolizi válečného vozu taženého koňmi.

Věhlasný odborník na mumie všeho druhu, profesor Alfred Zink, tyto domněnky odmítá a tvrdí: Tutanchamona zabila dědičná choroba, která ho postihla proto, že jeho rodiče byli pokrevně blízce příbuzní. S největší pravděpodobností to byli bratr a sestra. Podle Zinka jsou Tutanchamonovy vrozené defekty patrné například na silně deformované levé noze.

Ve prospěch jeho teorie svědčí fakt, že sňatky sourozenců nebyly na faraonském dvoře nijak výjimečné. Vlastní či nevlastní sestry si vzali za manželky například faraoni Ahmose I., Amenhotep I., Tuthmose I. nebo Ramses II. Někdy se faraoni ženili i s vlastními dcerami. To byl případ Amenhotepa II. či Achnatona. Jeden z nejvýznamnějších faraonů staroegyptské historie, Ramses II., si kromě sestry vzal za manželky hned tři vlastní dcery. Faraon Seti II. se oženil s tetou. Počínaje Ptolemaiem II., který usedl na egyptský trůn roku 283 př. n. l., bylo na faraonském dvoře oddávání bratrů se sestrami na denním pořádku.

Kleopatra VII., jež je z dlouhé řady panovnic tohoto jména zdaleka nejpopulárnější a bývá obvykle označována jen jménem Kleopatra bez pořadové číslovky, vládla společně se svým otcem Ptolemaiem XII. a pak i s bratry Ptolemaiem XIII. a Ptolemaiem XIV. Oba si také vzala za manžele.

Staří Egypťané používali často pro bratry i sestry stejné slovo a historici se na základě studia starých textů domnívali, že sňatky mezi sourozenci byly v Egyptě hojně rozšířené. Řadoví Egypťané však měli povoleny pouze svatby mezi bratranci a sestřenicemi. Manželství bližších pokrevních příbuzných byla zakázána. Proč? Faraoni totiž nebyli obyčejní lidé. Byli to bozi chodící po světě.

Lidští bohové

Dříve se vědci bránili jen pouhé představě příbuzenských sňatků mezi příslušníky faraonské rodiny. Hledali pro ně „omluvu“. Předpokládali například, že se ve starém Egyptě dědil trůn jen po ženské linii, tedy po přeslici. Pokud se chtěli muži stát vládci, nezbývalo jim nic jiného než se oženit s právoplatnou dědičnou královnou – a to byla v řadě případů jejich sestra. Dnes už jsou ale tyto teorie dávno překonány.

Důvody, proč měli vládcové výjimku ze zákazu sňatků, byly prosté. Pokud by si členové faraonské rodiny brali příslušníky cizích rodů, rozšiřoval by se okruh těch, kdo mohli vznášet nárok na trůn. To by s sebou neslo politickou nestabilitu.

Pro Egypťany nebylo obvyklé, aby dospělí zůstávali svobodní. To platilo i pro královské dcery. Princezny se však nesměly vdát pod svou úroveň a najít vhodného ženicha nebylo právě jednoduché. Sňatky princezen s jejich bratry či otci se tak nabízely jako ideální řešení. Princezna se vdala „na úrovni“, ale riziko rozdrobení říše se nezvýšilo.

Takové prozaické vysvětlení nebylo možné předložit poddaným. A tak se faraoni odvolávali na svůj božský původ a odkazovali na příběh o Isis a Osirisovi. Tito bohové byli bratr a sestra, stali se manželi a zplodili syna Hóra. Faraoni byli považováni za bohy, a tak směli dělat to, co Isis a Osiris.

Historie příbuzenských sňatků

Ze stejných důvodů jako faraoni uzavíraly příbuzenská manželství i další vladařské rodiny po celém světě. Spartský král Leonidas, proslulý hrdinskou smrtí v bitvě u Thermopyl, si vzal za manželku svou neteř. Athénský politik a vojevůdce Kimón byl ženatý s nevlastní sestrou. Nebylo to vnímáno jako něco nepatřičného, protože starořecké zákony povolovaly sňatky mezi nevlastními sourozenci, pokud měli různé matky.

Ve starém Římě však byly zakázány, přičemž pro tamní občany platila přísnější omezení než pro obyvatele provincií. A tak se v Římem ovládaném Egyptě směli muži ženit se svými tetami, zatímco římští občané ne. Přesto docházelo k příbuzenským svatbám přímo na císařském dvoře. Císař Claudius například změnil zákony, aby si mohl vzít za ženu svou neteř.

Vlastní sestry si brali za ženy také vládcové peruánských Inků. Sňatky mezi nejbližšími příbuznými, často mezi vlastními sestrami a bratry, bývaly běžné na vladařském dvoře ve starém Japonsku, v Koreji či Thajsku.

Pád španělských Habsburků

Mnohde samozřejmě nezůstala příbuzenská manželství bez následků. Rodů, které pronásledovaly dědičné choroby, neplodnost a nejrůznější postižení, lze mezi vládci velkých i malých říší najít bezpočet. Například potomci britské královny Viktorie trpěli hemofilií čili chorobnou krvácivostí. 

Nejznámější příklad neblahého dědictví příbuzenských manželství nabízí osud španělské větve Habsburků, která vymřela 1. listopadu 1700 s pětatřicetiletým Karlem II. Španělským. Pro Evropu to byla zásadní událost, protože o uvolněný trůn se utkaly mocnosti v tzv. válce o dědictví španělské. 

Karel II. byl sice dvakrát ženatý, ale zemřel bez dětí a bez dědiců. Trpěl celou řadou postižení a neduhů. Měl například obludně zvětšený jazyk, takže jeho řeči bylo stěží rozumět. Byl dementní a impotentní. Příčiny těchto potíží vysvětlí pohled na jeho rodokmen. Karlovi rodiče – Marie Anna Habsburská a Filip IV. – byli strýc a neteř. I v předešlých generacích španělské větve habsburského rodu však docházelo k častým příbuzenským sňatkům. Geny předků se s každým pokolením „koncentrovaly“. Karel II. na tom byl proto z genetického hlediska ještě hůř, než kdyby jeho rodiči byli bratr se sestrou z „normální“ rodiny. V králově dědičné informaci pocházela plná čtvrtina genů od jednoho jediného předka, u něhož se spojovaly rodokmeny matky a otce. Tak se mohlo stát, že Karel zdědil hned dvě vzácné choroby, které se u něj naplno projevily.

Dědičnými nemocemi byl postižen také celý rod španělských Habsburků. Dokládá to vysoká úmrtnost dětí: z 34, o nichž máme údaje, se jich plná polovina nedožila deseti let. A deset z nich umřelo dřív, než jim byl rok. V rodinách poddaných, kteří žili v mnohem horších podmínkách než královská rodina, umíralo jedno z pěti narozených dětí.

Strach z incestu

Lidé si byli vědomi rizika, která s sebou nesou příbuzenské sňatky a sex. Jejich zákazy se proto staly nedílnou součástí mnoha náboženství. Pro pohlavní styk mezi příbuznými se používá označení „incest“, jež se odvozuje z latinského výrazu „incestus“ čili „nečistý, hříšný“. Problémy spojené s incestem jsou však mnohem starší než latina a provázejí lidstvo od samého počátku.

V pravěku žili lidé v malých, často izolovaných skupinách. Pohlavní styky mezi příbuznými byly zřejmě poměrně časté, i když se dá předpokládat, že i tady existovala určitá pravidla. Ostatně mají je i tlupy lidoopů. U šimpanzů například dospívající samice opouštějí rodnou tlupu a zařazují se do cizí. Samci zůstávají.

S tím, jak se lidstvo rozrůstalo a jak se počet lidí žijících společně na jednom místě zvyšoval, přibývalo příležitostí ke sňatkům mezi nepříbuznými jednotlivci. Bylo reálné zavést pravidla pro výběr partnerů a následně je vtělit do náboženských předpisů. Například židovská Tóra definuje jasně, kdo s kým smí a nesmí vstoupit do manželství. Pokud blízce příbuzní zplodili děti, považovalo židovské právo tyto potomky za nelegitimní.

Také křesťané měli jasně daná pravidla, která zakazovala pokrevní sňatky a sex. Podobná nařízení najdeme i v Koránu, který dokonce mužům odpírá i chůvy, jež odchovaly je a jejich děti. Obdobně nahlížejí na příbuzenské vztahy i buddhisté a hinduisté.

Ani legitimní, společností tolerované sňatky však nemusely zůstat bez následků. Například slavný přírodovědec Charles Darwin se oženil se svou sestřenicí Emmou Wedgwoodovou, což mu schválila anglikánská církev. Některé Darwinovy děti proto byly churavé či postižené. Jeho nejmladší syn Charles Waring dokonce zemřel v necelých dvou letech. Darwin si kladl postižení svých dětí za vinu a připisoval je příbuzenskému svazku mezi ním a manželkou. O tom, že ho tahle otázka opravdu trápila, svědčí fakt, že se jí zabýval i ve svých vědeckých spisech.

Ali’i – havajská smetánka

Je zajímavé, že na mnoha místech světa najdeme společnosti, u nichž docházelo k plození dětí incestem, přitom jejich příslušníci nevykazují zjevné známky degenerace. Jak je to možné? Příkladem může být elita původních obyvatel Havaje a dalších tichomořských ostrovů. Tato polynéská „šlechta“ bývala nazývána „ali’i“. Na Havaji a na Samoi se tento termín používá k označení náčelníků. Na Cookových ostrovech a Velikonočním ostrově se jim říkalo „ariki“, na Tahiti „ari’i“. Stejného původu je označení pro vrchního náčelníka novozélandských Maorů „te arikinui“.

Na Havaji se příslušnost k vládnoucí kastě dědila. V některých oblastech byli proto ali’i potomky vlastních sester a bratrů. Jinde se v rámci této šlechty uzavíraly mezi nevlastními sourozenci nebo bratranci a sestřenicemi, a to po dlouhou řadu generací. Přesto se to na jejích příslušnících neprojevilo fyzicky ani duševně. Jak konstatovali první evropští mořeplavci, když dorazili k břehům Havaje: ali’i patřili k těm nejhezčím lidem, jaké kdy viděli. Jak to, že havajská šlechta, holdující incestům, neskončila stejně neslavně jako španělští Habsburkové?

Jak utéct degeneraci?

Problémy těžce postiženého španělského krále Karla II. vyplývaly z toho, že některý z jeho předků měl poškozený gen PROP1. Pokud jej člověk získá od obou rodičů, trpí mnoha těžkými hormonálními poruchami.

Při příbuzenských sňatcích a incestech dochází často k tomu, že jeden poškozený gen zdědí od společného předka jak otec, tak matka. U jejich potomka se pak mohou sejít, a to se stalo i Karlovi II. Španělskému. Ten navíc dostal také zdegenerované geny ATP6V0A4 a ATP6V1B1, což mělo za následek těžké poškození ledvin.

TIP: Odulý spodní ret: Genetická anomálie se stala poznávacím znamením Habsburků

Polynéské ali’i nic podobného nepotkalo ze dvou důvodů. Na Havaj zřejmě doplula po strastiplné cestě nekonečnými dálavami Tichého oceánu jen hrstka lidí. Dlouhá plavba sloužila jako síto, kterým prošli pouze ti nejzdatnější. Havajcům přála i štěstěna, protože první osadníci ostrovů si zřejmě nepřivezli větší počet skrytých dědičných defektů. Jejich genetická informace nebyla výrazněji poškozená. Zdědit defektní geny proto nemohly ani děti zplozené vlastními sourozenci z náčelnické kasty ali’i.

Časem se samozřejmě deformace objevily a začaly se projevovat. Děti, které vykazovaly vrozené poruchy, pak Havajci nemilosrdně zabíjeli. Nejčastěji je pohřbívali zaživa. Bylo to kruté, ale díky tomu nedospěly a nepřenášely poškozené geny na další pokolení.